A že na vítězství museli čekat rovných pětadvacet let.
A protože ode dne, kdy Dynamo z Přelouče vezlo cennou trofej podruhé, uteklo právě dnes přesně těch pětadvacet let, vrací se Deník do Přelouče roku 1985 i očima Zdeňka Plachého, jenž v té době měl v budějovickém Dynamu všechna žákovská družstva na starosti.
„Je to kulaté výročí a Jirka Povišer chystá vzpomínkové utkání,“ začíná Plachý své povídání.
Cesta k vítězství dle něj nebyla jednoduchá. „My v kraji tehdy kralovali, když jsme ale přijeli na mistrovství republiky do Chebu, potkali jsme se tam se žáky Ostravy, s nimiž jsme hráli první zápas. A trenér Kyslík si moc pochvaloval, že Ostrava nemá žádné velké kluky, takže by to pro nás mohlo dopad nou dobře. Jenže my pak s Baníkem v půli prohrávali pět nula a byli jsme moc rádi, že jsme nakonec dostali jen půltucet gólů,“ usmívá se Plachý.
František Kyslík, jenž svého času patřil nejen v Dynamu, ale hlavně i předtím v konkurenčním zelenobílém Slavoji k legendárním trenérům fotbalových žáků, poté skončil a Zdeněk Plachý, jenž sice měl své civilní zaměstnání, přesto ale navíc měl po práci v Dynamu všechny žákovské kategorie pod palcem, dostal za úkol sehnat nového trenéra.
Přemluvil nakonec Petra Luksche. „A byla to rozhodně šťastná volba,“ nelituje.
Tři reprezentanti
Petr Luksch začal u mladších žáků, s nimi přešel poté i do starších žáků a s nimi před těmi pětadvaceti lety vyrazil do Přelouče. „My měli tenkrát výborný tým, vždyť tři kluky, kteří navíc ještě mohli za žáky hrát i příští sezonu, jsme měli v reprezentační třináctce,“ připomíná Plachý, že Karel Poborský, Jiří Lerch a Daniel Koranda v té době nosili dres se lvíčkem na prsou.
„Bohužel i kvůli tomu nám všichni tři v Přelouči chyběli, protože jedním z účastníků turnaje byla i československá třináctka. A přestože nás vedoucí nároďáku ujistil, že pokud by na nás v Přelouči narazili, že by všichni tři pochopitelně pak šli hrát za nás. Aby prý, jak řekl, ten rozdíl ve výkonnosti mezi námi nebyl tak markantní… Jenže my na sebe narazili až ve finále, a to už o tom slibu nechtěl ani slyšet. Že prý pak jedou do zahraničí a že si musí vyzkoušet optimální sestavu,“ usmívá se Plachý.
I bez svých zmíněných opor ale Dynamo ve finále uspělo. „Vyhráli jsme tehdy 2:0 a tím zvítězili i v celém turnaji, což vzhledem k tomu, za jakých podmínek jsme během sezony trénovali, byl malý zázrak,“ konstatuje Plachý a přibližuje, jak v zimě jen díky pochopení vedení školy J. Š. Baara mohli v zimě chodit do tělocvičny. V sezoně často trénovali ve Stromovce či na loučce v areálu VŠZ. „Měli jsme taky štěstí, že táta jednoho z našich hráčů dělal správce na zemědělce a my tudíž občas mohli trénovat na tom malém vedlejším hřišťátku,“ ocenil a poté ještě upřesnil, že tím hodným panem správcem byl pan Šantora (sám fotbal taky hrával – a jak pamětníci asi vědí, býval rychlonohým útočníkem bývalého Slavoje).
Vítězství v roce 1985 bylo pikantní také v tom, že „vinou“ reprezentační nominace Karel Poborský, pozdější český rekordman v počtu mezistátních utkání a se Slavií a Spartou i několikanásobný mistr ligy, o svůj první titul, byť neoficální, přišel. Tím, že v Přelouči hrál za československou třináctku, která právě s Dynamem, za které Poborský jinak jako žák hrál, ve finálovém utkání prohrála, na listině vítězů jeho jméno chybí.
Náročná příprava
V přípravě na Přelouč žáci Dynama hráli s mužstvy dorostu z okolí. „Já ty kluby dopředu objížděl a jejich funkcináře prosil, aby těm svým klukům domluvili, aby nás sice nějak zvlášť nešetřili, ale aby to nebrali příliš prestižně a náhodou někoho nezranili. Přece jen ta tělesná převaha leckdy osmnáctiletých kluků byla veliká,“ vzpomíná.
Tehdejší žáci Dynama i díky těmto kláním s fyzicky zdatnějším soupeřům byli hodně odolní, což se jim pak v Přelouči hodilo. „My ale měli i výbornou partu, na čemž tu největší zásluhu měl hlavně Petr Luksch, jenž sice těm klukům nic neodpustil, ale na druhé straně to s nimi fantasticky uměl. Byl to jejich starší kamarád, nicméně neslevil jim vůbec nic,“ říká Plachý.
Do Přelouče jeli žáci Dynama s pokorou, ale i se zdravou sebedůvěrou. „My věděli, že jsme velice dobře připraveni, že jsme nic nezanedbali,“ podtrhuje Plachý, jedním dechem ale dodává, že o možnosti celý turnaj vyhrát nahlas nemluvili. „Bylo tam šestnáct družstev špičkových klubů z celé republiky, přičemž většina z nich už tenkrát měla sportovní střediska mládeže. To u nás tehdy nebylo, teprve poté, co jsme v Přelouči vyhráli, začal Jirka Kotrba po vzoru hokejistů v Grünwaldovce budovat i v Dynamu systém sportovních tříd,“ vzpomíná.
Přesto Přelouč patřila Dynamu. „Vyhráli jsme všechny zápasy a navíc s patnácti góly i soutěž aktivity. A Michal Stárek dostal Cenu fair play,“ končí hrdě Zdeněk Plachý.