„Mám obrovskou radost, a to nejen kvůli tomu, že jsme konečně zase vyhráli, ale hlavně proto, že zase žijeme. Všichni nás už odepsali, my ale jsme tímto vítězstvím zase zpátky ve hře," věřil tehdy, že Dynamo ještě má šanci ligu pro jižní Čechy uhájit. Což se však nepovedlo, Dynamo z ligy spadlo a Křížek už stihl odchytat jen zápas na Slovácku. Další kolo v Plzni totiž po dvojnásobné zlomenině čelisti musel brzy po zahájení ze hry odstoupit.

Máte ten osudný moment, kdy jste se srazil s Kovaříkem, pořád před očima?

To ne, člověk na takové momenty musí co nejdříve zapomenout. Teď už se jen těším, až se zase vrátím do brány, až si zase zachytám, až si zase sáhnu na míč. Sice od mého zranění až tak dlouho není, ale o nějakou dobu se to třeba ještě protáhne a mně už teď fotbal prostě chybí.

Na Kovaříka se nezlobíte?

Já si myslím, že on za to nemohl. Odehrál balon a jak běžel dál, kolenem mě nabral do hlavy. Zabránit tomu asi nemohl. Já mu pod to koleno sám vletěl a byl jsem tam o krok později, on tam o ten krok byl dřív. Byla to smůla, určitě za to nemohl. Psal mi to tak i to nemocnice.

A věříte, že to myslel upřímně?

Zrovna Kovařík je typ hráče, co gólmany nedojíždí. Není to žádný zákeřný hráč, který by do gólmana, jak to někteří fotbalisté dělají, vlítl schválně. Je v pohodě, omluvil se mi, že mu je to hrozně líto. Taky já mu napsal, že to je absolutně v pohodě, že to jeho vyjádření beru.

Věděl jste hned v první chvíli, kdy vás Kovařík kolenem trefil, že je zle? Že to bude tak vážné zranění, že máte čelist nadvakrát přeraženou?

Já cítil a viděl, že z pusy mi teče hrozně krve a byl jsem trošku mimo, nicméně jsem si myslel, že to mám nějak rozseknuté. Nebo že mám nějaký zub venku. Jenže pak přiběhli doktoři a masér a já nade mnou zaslechl, jak volají „Střídáme!" a že mám něco s čelistí. A když mě dovezli do sanitky, tam mi potvrdili, že to zřejmě bude přeražená čelist. Jenže mě už v té sanitce nebylo moc dobře, a tak jsem ani to, co mi říkají, pořádně nevnímal.

Byla to hodně veliká bolest, anebo jste spíš byl v šoku?

Spíš než bolest jsem cítil, že mi není dobře. Byl jsem hodně otřesený. Ještě ten den v noci mě v nemocnici asi do dvou hodin drátovali.

Jak to myslíte, že vás drátovali?

Drátovali mi provizorně pusu, aby mi ta čelist jen tak nevisela. Měl jsem v puse tu kost zlomenou, byla to otevřená zlomenina, tak mi to nějak drátovali, abych do doby, než půjdu na operaci, alespoň nějak mohl fungovat…

Nic příjemného to asi nebylo…

Dost se to táhlo, já se dostal na pokoj někdy po druhé hodině a byl jsem fakt už hodně rád, že jsem si mohl lehnout. Nebylo mi zrovna nejlíp…

Takže jste ani nevěděl, jak ten váš zápas v Plzni dopadl?

Ale jo, to jsem registroval. Paní stomatoložce, když mi tu čelist drátovala, zazvonil telefon a když to položila, tak mi povídala, že mi bohužel musí říct smutnou zprávu. Já se lekl, co špatného mě ještě potkalo, co horšího s pusou ještě mám, jenže ona mi pravila: „Prohráváte 2:0…" Ale sestřička, co tam se mnou byla, mi pak řekla: „Volal mi manžel, jestli prý tu máme toho gólmana z Budějovic, tak prý mu mám vyřídit, že je to 2:2…" Z čehož jsem i v tom mém stavu měl velkou radost a moc mě mrzelo, že kluci ten výsledek nakonec neudrželi.

A ještě víc vás asi mrzelo, že kluci pak neudrželi ani I. ligu…

Samozřejmě, já byl s hráči i trenéry ve spojení, takže jsem to marné snažení o záchranu sledoval. Je to sportovní tragédie, ale na druhou stranu, stanou se i horší věci. Moc mě ale sestup mrzel, neboť Dynamo je moje srdeční záležitost. Ale nejen já, byli jsme z toho všichni špatní. Musíme se snažit co nejdřív mezi elitu zase vrátit.

Zranění vás vyřadilo ze hry zrovna v době, kdy jste se posunul z pozice dvojky do základní sestavy. Takže vlastně dvojnásobná smůla…

Co nadělám, takový je fotbal. Já byl moc rád, že jsem se dostal do branky, porazili jsme Jablonec a výrazně jsme oživili své naděje na záchranu. Do Plzně jsem se moc těšil, tam bývá plný stadion a taky na nás přišlo deset tisíc diváků a jak jsem se pak doslechl, kluci to ve druhé půli odehráli skvěle. Jenže já už ve dvanácté minutě byl v sanitce. Bohužel.

Zmínil jste, že to drátování pusy bylo jen provizorní, takže další operace vás ještě čekala? A taky v Plzni?

Všechno mi dělali v Plzni. V pátek v noci mě přivezli, sdrátovali mě, v úterý mě operovali a v pátek mě pustili domů. Starali se o mě skvěle a kdykoli tam jedu na kontrolu, tak jim za tu jejich péči vždycky poděkuji.

A jak léčba pokračuje? Žádné komplikace?

Všechno v pořádku, srůstá to dobře.

A co se týká návratu do brány?

Na poslední kontrole mi doktoři řekli, že už můžu posilovat, jezdit na kole, plavání a během týdne že už bych prý mohl začít i běhat. Ze začátku že by ty otřesy při běhání ještě vadily. Už se těším, až to bude stoprocentní a doktoři mi řeknou, že můžu už do brány.

Žádné černé myšlenky na konec fotbalu jste tedy neměl?

Vůbec ne, nic takového mě nenapadlo. Fotbal mě baví, je to můj život. Dokud to půjde, anebo dokud o mě bude mít někdo zájem, budu hrát.

A co nějaká ochrana? Třeba takovou nějakou přilbu, jakou nosí Petr Čech?

Taky o tom jsme se bavili, a to hned po operaci, kdy za mnou přišel doktor, co mě operoval, a říkal mi, že se mi poptá, že ví o nějakých chráničích. Posléze jsme se ale shodli, že by mě to mohlo omezovat, že by mi to vadilo a že by to stejně nebylo stoprocentní. Tak jsme si řekli, že pokud by mě to nechránilo na sto procent, že nemá cenu to nosit.

A co letní příprava? Budete ji moci s mužstvem absolvovat?

Začínáme 24. června a já si myslím, že už budu schopen to zvládnout. Ty čtyři týdny, co jsem nic nedělal, jsem se snažil teď trošku nahradit, chodit posilovat, plavat a něco se sebou prostě dělat. Protože kdybych přišel do přípravy a nic předtím nedělal, po dvou dnech bych umřel. To vím, to bych byl úplně vyřízenej…

Byť příprava nebývá žádný med, hodně se se do kabiny těšíte?

Strašně moc. Jak jsem doma a nic nemohu dělat, jsem tak nějak nevrlej… Takže se nemohu dočkat, až zase pořádně chytnu míč do ruky.