A právem. Někdejší obávaný ligový kanonýr je velkou postavou černobílého Dynama. Se 190 starty v první lize je klubovým rekordmanem, s 37 prvoligovými góly druhý nejlepší střelec v historii nejlepšího jihočeského fotbalového klubu za Karlem Váchou a je také členem klubové Síně slávy. V roce 1997 se stal jihočeským Sportovcem roku. V Dynamu strávil dvanáct sezon, dvakrát pomohl k postupu do první ligy. Při hostování v Baníku Ostrava získal bronzovou ligovou medaili. V roce 1996 byl v širší nominaci české reprezentace na mistrovství Evropy, na kterém náš tým později získal stříbrně medaile. Do konečné nominace se ale nakonec nedostal, což ho dodnes mrzí.

Pozvánka na slavnostní vyhlášení ankety ho upřímně překvapila. „Když se mi ozvali z Deníku, tak jsem myslel, že tam jdu jako předávající,“ usměje se. „Bylo to velké překvapení, ale strašně milé,“ dodá.

Uvedení do Síně slávy jihočeského sportu si nesmírně váží. „Je to jedno z největších ocenění v mé kariéře. Podobné, jak když jsem byl v sezoně 1996 – 97 zařazen do ligové Jedenáctky roku. A když jsem se stal v roce 1997 jihočeským Sportovcem roku. Toho si také strašně moc vážím. Vyhlášení tehdy bylo v Jihočeské chalupě a těsně jsem porazil hokejistu Radka Bělohlava,“ vzpomíná.

Vyhlášení ankety Jihočeský sportovec roku 2023 v českobudějovickém Metropolu.
OBRAZEM, VIDEO: Jihočeský sport má novou královnu atletku Lurdes Gloria Manuel

Rodák z Kladna začínal s velkým fotbalem jako mladíček v pražské Spartě, kde se také jako náhradník nachomýtl k mistrovskému titulu. „Tam jsem poprvé zažil profesionalismus. Všechno tam šlapalo, až jsem se nestačil divit,“ přizná.

Do Dynama přišel tehdy ze Sparty do druhé ligy, dvakrát se podílel na postupu do nejvyšší soutěže a v černobílém dresu strávil dvanáct krásných sezon. „V Dynamu to samozřejmě nebylo jako ve Spartě, ale prožil jsem tady nádherné fotbalové roky. Jenom mě trochu mrzí, že se tehdy nepovedl můj přestup do Belgie, který ztroskotal na penězích. To měl být můj životní přestup a byl bych teď asi trošku někde jinde,“ ještě teď zalituje.

V dobách své největší slávy klepal Fujdiar i na brány národního týmu a byl dokonce v širší nominaci na slavné mistrovství Evropy v roce 1996, ze kterého si naše reprezentace přivezla stříbro. „Tenkrát bylo strašně těžké se do reprezentace dostat. Od Eura jsem byl tehdy opravdu jen kousek. Ale sekretáře reprezentace v té době dělal Kubíček z Olomouce a na můj post tam protlačil Kerbra. Mrzí mě to dodnes. Měl jsem tehdy životní formu a podle čísel jsem byl nejlepším útočníkem ligy,“ smutně konstatuje.

Tomáš Cibulka v dresu národního týmu.
Byl to životní zážitek, ujišťuje po bronzovém šampionátu Jihočech Tomáš Cibulka

Kariéru dohrával v nižších rakouských soutěžích, odkud se přes krátkou epizodu ve Čtyřech Dvorech dostal do Plané, kde působí dodnes. „Ve Čtyráku už jsem měl problémy s kyčlí, ale potkal jsem tam trenéra Pekárka, který šel trénovat do Plané. Byl jsem se tam v létě za ním podívat na turnaji a rovnou mě přesvědčili, abych si šel zahrát. To bylo v roce 2006 a v Plané jsem dosud,“ říká.

V Plané fungoval také jako předseda klubu a v různých rolích tam spokojen funguje dodnes. „Momentálně trénuji dorost. Hlavně jsem rád, že se pořád mohu pohybovat u fotbalu. Snažím se pro mládež v Plané něco udělat. Začínali jsme v klubu s mládeží v roce 2016 a dneska už máme sto třicet dětí ve všech kategoriích. Na jaře se bude otevírat zrekonstruovaný areál. S většinou kluků, které mám teď v dorostu, jsme začínali už v žácích. Občas si s nimi i sám na tréninku kopnu, ale přece jen už mám věk a limitují mě operované kyčle. Jsem v Plané maximálně spokojený a nemám v plánu odcházet jinam,“ ujistí.