Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Nevysvětlujte si jeho přítomnost na trávníku mylně, ani Lavička není příznivcem zimních příprav. „I já beru zimní přípravu jako nutné zlo. Od začátku kariéry!“ usmívá se harcovník, ale jedním dechem pochválí poddajnou hlubockou umělku za to, že vcelku věrně imituje pohyb po přírodní trávě. „Když ji srovnám se staršími umělkami, tahle je báječná, dá se na ní hrát super fotbal,“ tvrdí.

Zejména starší hráči po zápasech na umělém povrchu naříkají, že cítí nohy víc než obvykle. „Mne tělo bolí po každém zápase, po každém tréninku. Věk nezastavíš. Ale na druhou stranu je to příjemné zpestření přípravy,“ ocení stoper.

V době, kdy Viktor Lavička získal s Hlubokou krajský titul a posléze hrál divizi, pod zámkem umělá tráva ještě nebyla. „Udělali ji a podle mne je pro manšafty z okolí, jako jsou Olešník, Zliv, ale i pro budějovické týmy z prvních tříd a krajského přeboru super, že tady je.“

K Hluboké pojí Viktora Lavičku nadstandardní vztahy z minulosti. „Odehrál jsem si tu své, mám na tohle místo vzpomínky, které se nedají zapomenout, takže sem jezdím velmi rád,“ potvrzuje Lavička, jenž v oddílu na Hluboké působil jako hráč a později i jako bafuňář. Sentiment ale dává při svých návratech stranou. „Teď hraju za Slavii, takže mé srdce patří Slavii, předtím jsem hrál za Třeboň. Všude jsem byl rád, že mohu hrát,“ ujišťuje matador.
Jeho dny na Hluboké byly sečteny za trenéra Klementa. Přestal hrát, hovořilo se o tom, že posílí Zliv. „Čekali jsme doma druhého kluka a říkal jsem si, že se budu více věnovat rodině,“ vykládá.

Nakonec ale Viktor Lavička všem vytřel zrak a stěhováním do Třeboně si ještě o soutěž polepšil! Pod trenérem Volfem si tam prodloužil divizní kariéru. „Dal mi velkou šanci, odehrál jsem za Třeboň dost celých zápasů, dal za ni i dva góly, bylo to velmi příjemné,“ netají se. „Vydržel jsem tam ještě další rok, kdy se vystřídali další dva trenéři, nejdřív Orlíček s Markem, po nich potom Míra Čížek. Zejména parta kluků byla super. Byl to krásný rok a půl a milé prodloužení kariéry,“ nedá Lavička dopustit na své poslední divizní angažmá.

Teprve když se rozloučil s Třeboní, vydal se do nižší soutěže. V létě posílil Slavii České Budějovice, spokojil se s první A třídou – a nelituje. „Ježíšmariá, mně bude v září dvaačtyřicet let, věk nezastavíš!“ vysvětluje. „Slavia je prima klub. Já to mám kus od baráku, jsem rád, že už nemusím nikam jezdit. I když jak Třeboň, tak Hluboká jsou blízko Budějovic, pořád je to dojíždění. Na Slavii se dá dojet na kole. Jsou tam kluci, kteří hrají fotbal opravdu pro radost. Málokterý manšaft se může pochlubit tím, že je šestnáct lidí na tréninku! Kluci na Slavii mají úžasný přístup, klobouk dolů před nimi,“ říká s respektem Viktor Lavička.

Veterán týmu má u trenérů drobné úlevy. „Domluvili jsme se na dvou trénincích týdně,“ přiznává, „protože v přípravě jsou někdy i tři. . .“
U Malého jezu už si Lavička stačil v podzimní sezoně vyzkoušet i pozici v realizačním týmu. „Nejdřív jsme trénovali s Václavem Hojdarem. Když přerušil své působení, byli jsme ve dvojici s Robertem Čepičkou. V zimě se dali dohromady, a když je člověk na hřišti, z pozice hráče stejně trénovat nejde. Přepnout najednou z role hráče na trenéra, když chcete někomu něco říct, a zase zpátky je velmi složité. Nakonec hodně trenérů, kteří současně hráli, na to doplatilo,“ upozorňuje. „Dokud hraji, budu se věnovat hráčské kariéře, a až budu trénovat, tak na sto procent,“ odmítá Viktor Lavička přijmout do budoucna nevděčnou dvojroli.

Jinak ale moc neplánuje. „Uvidím, jak vydrží zdraví, jak to přijme rodina, jestli pracovně budu stíhat,“ přemítá. „ Máme před sebou jaro, s dvaceti body jsme na docela zajímavé pozici. S týmy, které jsou za námi, hrajeme doma, tak si myslím, že bychom si jaro mohli užít,“ dělá optimistickou tečku Viktor Lavička.