Miroslava Jirkala znají příznivci fotbalu jako bývalého výborného brankáře. On ale začínal v útoku. Teď se vrátil z angažmá v Libanonu. Velmi ochotně odpovídal na dotazy Deníku.
Na prvním tréninku vás to hned netáhlo do branky?
Vůbec ne.
Povídejte…
My měli už od žáčků v Nových Hradech pod vedením výborného trenéra skvělou partu. Vydržel jsem tam až do sedmnácti let. V kontextu s moderním fotbalem jsem byl jako útočník, který půjde do brány. Uměl jsem na tehdejší dobu nohama. Radši jsem hrál, než chytal. Od třinácti let jsem pak už ale opravdu byl v brance.
Je podle vás důležité, aby už v dětství získali malí sportovci vztah třeba právě k fotbalu?
To je dneska a bylo to i dřív nejdůležitější ze všeho. Když si uvědomíte, kolik tisíců děvčat a chlapců se věnuje odmala sportu, tak jenom mizivé procento se dostane až na profesionální úroveň. Proto je vztah ke sportu nejdůležitější. Důležitý je vztah ke kolektivu, který fotbal rozvíjí. To platí i o pohybu, o hlavě, o vnímání kultury našeho národa přes sport.
S fotbalem jste procestoval opravdu pořádný kus světa. Působil jste ve Spojených arabských emirátech, trénoval jste v Číně, naposledy v Libanonu. Jaká pro vás byla ta uplynulá sezona?
Měl jsem štěstí, že jsem po boku Ivana Haška mohl trénovat národní tým Libanonu. Sídlili jsme v Bejrútu.Poznali jsme kulturu a stav, ve kterém je aktuálně Libanon.
close
info
Zdroj: Deník
zoom_in
Český trenér Miroslav Jirkal v LibanonuAsii máte zmapovanou opravdu dokonale, jaký je tamní fotbal? Jsou Libanonci jiní než fotbalisté a fanoušci třeba v jiných částech kontinentu?
Myslím, že jsem asijský fotbal poznal z několika stránek. V Libanonu ze stránky chudší země. Třeba ve Spojených arabských emirátech, tam je fotbal hodně placený, fotbalové hvězdy jsou tam na vysoké životní úrovni. V Libanonu je to úplně opačně.
Tam fotbalisté nemají tak vysoké společenské postavení?
Ta země je ekonomicky na dně. Libanon je nádherný stát, Bejrút je krásné město. Stojí to za návštěvu, je to jedna z nejkrásnějších zemí světa. Ale ekonomika je teď opravdu u dna. S tím souvisí i fotbal.
Také fotbalové prostředí je ekonomicky špatně zajištěné? I na reprezentační úrovni?
Ano. Ale motivačně jsou hráči na tom daleko lépe než fotbalisté z ekonomicky vyspělejších zemí. Hráli jsme kvalifikaci na závěrečnou fázi mistrovství světa. Ti hráči měli takovou motivaci, že jsme v zápasech byli vyrovnaní třeba takovým týmům, jako byla Jižní Korea, Írán, dokonce Emirátům, se kterými jsme hráli o závěrečnou baráž. Já si z Libanonu přivezl jenom pozitiva.
Fotbalová chuť a odhodlání Libanonců jsou veliké v zápasech i v trénincích?
Přesně tak. Ti hráči opravdu nejsou ekonomicky vůbec zabezpečení. Oni neustále usilují o to, aby morálně a mentálně mohli podpořit svůj národ. Prostě jim obrovsky záleží na tom, aby Libanon byl vidět. V každém zápase nabídli úplně všechno, co umí. Vydali ze sebou úplně všechno.
play_fill
To není špatná pozice pro fotbalového trenéra, ne?
Pro trenéra, který je vede, který chce dosáhnout nějakých úspěchů, je to úplně to nejlepší.
Jak jste vnímal stadiony? Jací jsou Libanonci fanoušci?
Jsou úžasní. Sledovali jsme instagram a twitter a další sociální sítě, tam na nich byla spousta příspěvků. Oni byli neustále ohromně na naší straně. Ivan Hašek byl pro Libanonce velkou modlou.
Je v Libanonu populární?
Obrovsky. Oni vědí, kdo to je. Znají jeho historii. Fanoušci moc dobře věděli, jak s hráči v tréninku pracujeme.
A jsou populární v Libanonu právě hráči? Fotbalisté národního libanonského týmu?
Ti jsou tam slavní. Nejsou tak movití, ale jsou velmi slavní. My s nimi tvořili vynikající kolektiv, také proto byli fanoušci na naší straně.
Ivana Haška velice dobře znají také příznivci českého fotbalu. Má pověst přísného a náročného trenéra. Když vycestujete do fotbalově exotických zemí, musíte slevovat z velkých nároků? Musíte se i vy přizpůsobovat tamním zvyklostem?
Samozřejmě. Už při podpisu kontraktu nám nabízeli speciální apartmány. My je ale nechtěli. Hned jsme jim říkali, že lepší bude, když budeme s týmem společně na stejné úrovni. Jako hráči. Jsme tým, jsme na jedné lodi.
Mimochodem, kde jste bydleli?
V hotelu blízko u moře. Blízko centra Bejrútu. Vyhovovalo nám to. Každý den jsme chodili do sídla Asociace, museli jsme si tam zřídit kancelář. Do té doby kancelář národního týmu vůbec nebyla. Video, data, velká obrazovka, další agenda. To jsme museli všechno zařizovat. Tím jsme vlastně Libanonu i pomohli. Uplatnili jsme s Ivanem Haškem v Bejrútu i naše myšlenky a zkušenosti.
