Své fotbalové začátky jste prožil v Žirovnici, že?
Ano, Žirovnice, to je moje rodná hrouda. Mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky a také spoustu kamarádů, se kterými jsem začínal. Sice do Žirovnice teď už tolik nejezdím, ale vzpomínky mám ty nejlepší.

Pak vedla vaše cesta do Českých Budějovic?
Po vyučení a vojenské službě, kterou jsem absolvoval ve VTJ České Budějovice a Písek, jsem nastoupil normálně do práce. Pak ale jednoho dne přišel domů táta 
s tím, že se mám druhý den hlásit na Dynamu, že tam podepíšu smlouvu. A skutečně jsem přijel do Budějovic, podepsal smlouvu a najednou ze mě byl profík.

To musel být šok, ne?
Tenkrát nás přišlo více hráčů. Třeba Radek Tejml 
z Českého Krumlova nebo Petr Hruška z Tábora, a jak nás bylo více, tak jsme si to moc nepřipouštěli. Pak to samozřejmě byl skok a dost velký… Někteří to vydrželi, někteří ne.

Musel jste absolvovat nějaké testy, jako je zvykem dnes?
Tenkrát ne. Trenéři Tobiáš s Kotrbou mě myslím dobře znali. Byl jsem totiž v Budějovicích na vojně, a tak se na mě asi byli podívat.

Ale stejně jste musel být překvapený…
Hlavně jsem byl překvapený, že se táta sebral a jel za někým, už ani nevím za kým, a domlouval můj přestup. Já o tom nevěděl. Hrál jsem 
u nás I. A třídu a k tomu si myslel, že budu normálně dál pracovat.

Takže otec byl takový váš novodobý agent?
No, to byl hrozný agent… (úsměv)

Pak jste z Dynama odešel do Liberce, jak na něj vzpomínáte?
První angažmá v Liberci bylo v době, když se zachraňoval ve druhé lize a já se 
v Dynamu nevešel do kádru. Šel jsem tam na hostování, což mi jedině prospělo. Hrál jsem pravidelně druhou ligu, kterou jsme nakonec zachránili a já tam ještě rok zůstal.

Kdy se vaše aktivní kariéra začala blížit ke konci?
Nevím zcela přesně, ale někdy v roce 2001 či 2002. Mně, Karlu Váchovi a Jirkovi Povišerovi bylo sděleno, že se 
s námi v Budějovicích nepočítá a ať si hledáme angažmá nebo že můžeme sezonu dohrát v juniorce. Karel odešel do Petržalky, my s Jirkou to dohráli v juniorce. Pak mi skončila smlouva, nevěděl jsem co dál a tak jsem šel hrát do Rakouska.

A nabídka od Dynama?
Nejdříve mi nabídli, abych začal jako asistent trenéra 
u dorostu s Jirkou Vlčkem, kterému za tu šanci děkuji. Ale rychle se ukázalo, že nejsem ten typ člověka, který by někoho trénoval. Takže jsem po půl roce s trénováním skončil a začal pracovat na údržbě. Do Rakouska jsem jezdil hrát pořád.

Vyučil jste se instalatérem, takže jste k práci na údržbě měl blízko?
No, nevadilo mi to. Bral jsem to jako šanci získat práci na Dynamu. A činnost, kterou dělám, mě baví.

Co vlastně obnáší?
Víceméně mám na starosti pořádek před fotbalovým utkáním, kdy je potřeba dát stadion do kupy, samozřejmě  včetně hřiště.

Trávník to je taková ozdoba…
Tak samozřejmě každý trávníkář si to svoje hlídá. Takže já i můj kolega o trávník nejvíce dbáme. Chlapi fotbalisti však také chtějí být co nejvíce na hřišti. Ale teď se to vše dalo do takové roviny, kdy to funguje perfektně.

Pociťujete na sobě někdy pracovní deformaci?
Trochu možná doma. To mám s manželkou problém, když sekám na zahradě. Ona mi nadává, že to sekám moc nízko, že by to klidně mohlo být vyšší.

Vy trávník na zahradě sekáte ze zvyku jako na fotbal, že?
Přesně tak, takový lepší… (úsměv)

Jak často sekáte trávník na hlavním stadionu?
V hlavním období vegetace, kdy se hnojí, propichuje 
a dává maximum vitamínů, se může sekat ob den. Většinou ale během víkendu necháme hřiště odpočinout, 
v pondělí to srovnáme rotačkou a pak už jedeme ob den.

Kromě trávníku, musel jste řešit nějakou nepříjemnost?
Žádný vyložený oříšek jsme neřešili. Zatím to musím zaklepat. Vše klape. Akorát vlastně minulý rok při soutěži jsme hledali s panem elektrikářem rozbitou lampu na parkovišti a omylem shodili celý jeden stožár 
s osvětlením v rohu hřiště, takže rozhodčí musel utkání na deset minut zastavit.

Za těch deset let vnímáte průběžnou proměnu stadionu?
Určitě si ještě pamatuji, jak diváci stáli. V současnosti se mi náš stadion líbí. Je takový fotbalový, útulný a příjemný.

Mění se s modernizací údržba?
Musím říct, že dříve bylo těžké uklidit stadion, například konfety, když byl všude štěrk. Dnes je tu hlavně zámková dlažba, někde asfalt, takže to se lépe uklízí. I lidé jsou jiní a nenechávají nám takový nepořádek.

Je rozdíl v přípravě stadionu na první a druhou ligu?
Ne, jedeme režim pořád stejný, jako kdybychom hráli první ligu. Vše chystáme dopředu, ale to nejdůležitější pochopitelně přichází tak dva dny před zápasem. Všechny travnaté plochy 
v areálu musí být posečené, ostatní zametené, lavice otřené… V den zápasu se víceméně věnujeme už jen hřišti, aby bylo ostříhané, nalajnované, sítě nandané 
a vše zkrátka bylo jak má.

Setkal jste se s nějakými speciálními požadavky?
Stává se, že každý má rád něco jiného. Někdo chce před zápasem pokropit, někdo má zase hřiště raději suché, někdo chce hlavně měkké. Jsou různé požadavky, ale většinu věcí řešíme s trenérem a kapitánem, který nám finálně třeba řekne: „Pokrop to". Vždy se domlouváme, aby to pro ně bylo co nejlepší.

Dočkáte se někdy i úšklebků?
To k tomu patří. Vídáme je hodně často, když třeba kluci přijedou odněkud z venku, kde hřiště může být kvalitnější. Ten náš koberec už je šest nebo sedm let starý a tak má něco za sebou. Chlapci si rýpnou, ale já jim to vždy vrátím, takže vše v pořádku.

Jak se dělají ty různé pruhy, čtverce či kruhy na trávníku?
Je to jen tím, jak se seče tráva. Jedním směrem tam 
a druhým nazpátek. Koukal jsem třeba nyní v televizi, že třeba na Southamptonu to mají hodně různorodé.

Kdo na Dynamu má vliv na výslednou podobu?
Je to jen na našem zvážení. Rozhodující je, aby trávník měl potřebnou výšku a to ostatní si vymyslíme sami. Pamatuji si, že třeba můj předchůdce Jirka Fulín si byl schopný s různými kolečky hrát i tři hodiny.

Existuje nějaký rituál?
Možná snad jen to, že já sekám a kolega lajnuje. To tak nějak držíme, ale to je asi tak všechno. Je to dané a máme to tak zažité. Praporky pak zase dává kolegyně Mirka.

Kdyby se mužstvu nedařilo, tak to změníte?
Tak my to můžeme změnit vždycky, ale jestli to nějak ovlivní výkon kluků na hřišti, to nevím. (úsměv)

Liší se v čase také vztahy 
s hráčskou kabinou?
To ne. Myslím, že vztahy jsou pořád stejné a je jedno, jaký je tu trenér či hráči. My jsme tu vždy od toho, aby kluci měli adekvátní podmínky k tomu, aby pak zase za to odevzdali kvalitní výkon.

Po celém životě stráveném 
u fotbalu prožíváte zápasy pořád speciálně?
Že bych cítil nějaké speciální chvění, to ne. Ale musím říct, že je rozdíl být na hřišti 
a nebo v tunelu, kudy se chodí na hřiště. Tam jsme všichni chytří a přesně víme, jak by se to mělo hrát. Na hřišti je to však něco jiného. V tunelu jsme ale všichni chytráci.

Utkání ale z tak těsné blízkosti vypadá jinak než z tribuny, že?
Určitě je to něco jiného. Jsme kousek od hřiště a můžeme na hráče třeba i zakřičet a povzbudit je. Nevím, jak to vnímají oni, ale je to dobré.

Všeobecně se dá říct, že jste neustále mezi „svými", jak vás poslouchám…
Víceméně všichni, kdo 
v našem klubu pracují, jsou bývalí nebo ještě aktivní fotbalisté. Ano, jsme takový vyloženě rodinný klub.

Oživujete si vzpomínky na svou profesionální kariéru? Na stadionu je spousta krásných plakátů či ploch připomínajících historii klubu.
To bych ani neřekl, ale pro svoje vzpomínky mám doma ve sklepě takový salonek. Když mám někdy takovou krizičku, tak tam si vlezu 
a prohlížím fotky z fotbalu 
a tím se odreagovávám.

Dokážete si představit, jak bude stadion vypadat za dvacet let a jak bude vypadat vaše práce?
Tak to si představit nedokáži. Doufám ale, že tady ještě budu a hlavně, že budeme hrát první ligu. To je nejdůležitější.