Nemanického kanonýra Michala Remtu (42), jenž s 32 nastřílenými  góly neměl v okresním přeboru konkurenci, by trenéři klidně mohli dávat malým fotbalistům za vzor. „Nekouří, nepije, rodinný typ," rozneslo se brzy po Nemanicích, když posílil místní SK.

Velká opora mužstva při oslavách postupu do I.B třídy svou pověst potvrzovala. Po derby s Hrdějovicemi, kdy hráči předvedli na závěr divákům mistrovská trička, se Michal Remta v tichosti vytratil z kabiny. „Toho já se nikdy neúčastním. Opravdu nejsem slavící typ, po zápasu jdu domů. Ale kluci to určitě oslaví," pousmál se.

Hvězda okresního přeboru na sebe upozorňuje výhradně na trávníku – střeleckou pohotovostí. „Vyblbnu se na hřišti a pak mám rád klid. A čím jsem starší, tím je to se mnou horší! Dřív jsem si po utkání něco dal, teď už ne. Nejraději  jsem doma. Jsem podruhé ženatý, užívám si rodinného života. Jsem maximálně spokojený," říká.

V Nemanicích se vám daří. Fotbal vás zjevně pořád baví, že?
To ano, zejména když parta je v Nemanicích docela dobrá. Hrát s kluky, jako je Robert Kochlöfl, je radost. On to bohužel musí oběhat, já slíznu tu smetanu, když dám gól. Je fakt, že on je po zápase celý zpocený, zatímco já bych mohl odehrát ještě jedno utkání. Když přijde šance, vždy jde o to dát do toho sto procent – a buď to vyjde, nebo ne. Já mám to štěstí, že mi to tam padá.

Dlouho o vás nebylo v jihočeských soutěžích slyšet, řadu sezon jste působil v Rakousku.
Hrál jsem tam dvanáct let.  Ale jsem Budějovičák, pocházím z Hrdějovic. V mládeži mě tam trénoval Jarda Čížek. Oženil jsem se do Písku, hrál v Protivíně, Vodňanech, Ústí nad Labem.

Ústí hrálo ligu?
Druhou. Mám tam i nějaké góly, tehdy jsem se fotbalem živil. Mužstvo trénoval Franta Plass, bývalý reprezentant, hrál jsem se Standou Pelcem, Jardou Vodičkou, Milošem Beznoskou… Potkal jsem kluky, kteří třeba byli ve Spartě. Neúspěšně jsme hráli o postup do první ligy, bohužel nám to nevyšlo. A když nám dítě ze tří let dva roky promarodilo, s rodinou jsme se rozhodli, že z Ústí odejdeme, vrátíme se. Zamířil jsem do Rakouska.

V dresu Nemanic jste exceloval. Nevyskytla se během sezony zajímavá nabídka, možnost zahrát si lepší soutěž?
Nemám ambice, že bych šel výš. Musím přiznat, že po zápase se dva dny srovnávám, protože člověka všechno bolí. Mám za sebou operace kolen, klíční kosti, kotníků a už je to opravdu cítit. Má paní by potvrdila, že po zápase bývám totálně vyřízený, i když toho nenaběhám tolik jako ostatní. To nechám na jiných – každý má na hřišti své úkoly a já mám to štěstí, že dávám góly.

Dá se říct, jak vypadal váš obvyklý gól v soutěži?
Nedá. Pravá noha, levá, hlava, jindy dáte gól třeba břichem…

O oslavách už byla řeč. Co dokopná, ani při ní neuděláte výjimku a nezapojíte se?
Ale ano. Na mně je vidět, že rád jím. Někdo oslavu pojme jako příležitost dát si alkohol, já si to vynahradím jídlem.

Opravdu si myslíte, že kariéru završíte v Nemanicích? Jste v tom s Robertem Kochlöflem zajedno?
Robert je přece jen o něco mladší, ještě by něco mohl zkusit, já se určitě nikam nechystám. Když se spolu bavíme, je tady také spokojen. Nepamatuji si, že bych si ve fotbale s někým rozuměl tak jako s ním.

Když bylo jasné, že okresní přebor vyhrajete, výbor klubu na schůzi zvažoval, zda kývne na postup. Ptal se i hráčů, jaký byl hlas kabiny?
Že když mužstvo zůstane pohromadě, tak do toho půjdeme. Zkusíme to a uvidíme, jak to dopadne. Sám za sebe říkám: Nebudu to lámat přes koleno, pokud uvidím, že na to už nemám, vykašlu se na to.

(Celý rozhovor S Michalem Remtou si můžete přečíst v pátečním Českobudějovickém deníku.)