Osobnost Deníku
Přečíst článek >

„Mamka kope s malým Mateem,“ usmívá se Lucie Kladrubská. Mateo je jejím synovcem, synem fotbalisty Jiřího Kladrubského.

Aktuálně se věnujete práci v kadeřnictví, nůžky používáte každý den, ale dala jste jimi někdy gól?
Nemyslím si. Vzpomínám, ale asi ne. Já jich moc nedala.

Trenéři vás od prvního tréninku stavěli do obrany?
Ve Spartě jsem hrála na beku, ale začínala jsem jako útočník. Vlastně jsem kromě postu gólmana hrála na všech pozicích.

Kde jste s fotbalem začínala?
V Dynamu České Budějovice, pak jsem ještě hrála v českobudějovické Lokomotivě a pak už jsem šla přímo do Sparty.

Vzpomínáte si na velké zápasy ve Spartě?
Ráda. Třeba na Ligu mistryň. Na to se nedá zapomenout, bylo to super.

Dala jste v Lize mistryň gól?
Jeden. V Soluni. Hrály jsme na PAOK. Centrovala jsem, a ono to spadlo do branky. To byl můj jediný gól v Lize mistryň. I proto si ho tak dobře pamatuju.

Proti jakým další soupeřům jste si zahrála?
Třeba proti Lyonu. Nebo jsme hrály s Arsenalem. Na Letné jsme prohrály 1:4, byla proti nám odpískaná strašně přísná penalta. Udělala jsem ji já. A pak v odvetě v Londýně jsme už postup zachránit nemohly.

Předpokládám, že VAR k dispozici nebyl…
…v tu dobu vůbec ne. Ani teď v ženské lize to zase tolik není. Podle mě tato videotechnika pomáhá při gólech, ale jinak se tím kazí základ fotbalu. Dřív VAR nebyl,a hrálo se normálně.

Ze Sparty jste si ještě odskočila do Bohemky?
Přesně tak. Do té na Střížkově. Pak jsem se ale ještě vracela na Spartu, abych si zahrála derby a velké zápasy. S aktivním fotbalem jsem končila před třemi roky.

Máte spočítané tituly?
Přesně ne.

Vážně ne?
Myslím, že jich bylo ve Spartě celkem deset.

Zmínila jste derby, bývá v ženské lize vyhecované?
Vždycky. A hodně. Já nikdy neměla problém kamarádit s někým ze Slavie. Je to jenom fotbal. Co je vedle hřiště, to je jiná věc. Ale derby je prostě derby.

Co bratr Jiří? Diskutovali jste spolu o fotbale?
On mi jen řekl, co bylo blbě. Ale abych mu nekřivdila, uměl i pochválit.

Rodiče vás na fotbalových stadionech podporovali?
Chodili se dívat na naše zápasy. Podpora z jejich strany byla obrovská.

Jak vzpomínáte na zápasy v české reprezentaci?
Nikdy jsme se neprobojovaly na velký turnaj, ale na zápasy třeba v kvalifikaci vzpomínám moc ráda.

Zahrály jste si velké zápasy na hlavním stadionu Sparty?
Na Letné jsme byly jen občas. V té době, kdy já hrála, tak ženský fotbal tolik propagovaný ještě nebyl, takže moc lidí na naše zápasy nikdy nepřišlo.

Fotbalové nůžky jste teď vyměnila za kadeřnické. Proč? Jakou jste měla motivaci?
Kvůli bráchovi, který v Českých Budějovicích vlastní barber shop. Vyučila jsem se v Praze, kam jsem šla už v patnácti letech. V Budějovicích jsem začala na recepci. Jirka říkal, ať to zkusím, tak jsem si udělala kurz.

Dámy do barber shopů nevstupují, to je výhradně pánské kadeřnictví, poznávají vás při práci pánové, fotbaloví fanoušci?
Nejdřív ne, teď už ale ví, že jsem hrála ve Spartě. Probíráme spolu fotbal. Je výhoda, že mám téma. Teď už se mě sami vyptávají, svůj příběh jim vyprávím.

Výborně si letos zatím v nedohrané v soutěži vedly ženy SK Dynamo Č. Budějovice, nechystáte návrat?
V klubu mě přemlouvali, abych trénovala, ale zatím asi spíš ne. Na návrat do Dynama to nevypadá.

Spíš ne? Určitě ne?
Nevím, co přinese budoucnost, táta by byl určitě nejradši, kdybych se do Dynama vrátila.

Kteří trenéři vám nejvíc pomohli ve vaší kariéře?
Na jihu v začátcích to určitě byli Jiří Krauskopf a Pavel Maruška. Maruška je slávista, neustále mi připomíná, že jsem šla do Sparty, co já od něj schytala buráků… Ve Spartě jsem měla vlastně jediného trenéra, tím byl Dušan Žovinec. Ti mě ovlivnili nejvíc.