Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V Plané se rozhodl zakončit fotbalovou kariéru, navíc se dal na politiku: v komunálních volbách dostal důvěru plánských obyvatel a posléze se stal starostou obce. Příběh, jak se z fotbalového kapitána stane starosta, se jako nit proplétá skoro celým rozhovorem, který Tomáš Pintér, bývalý hráč Dynama B, Prachatic, Třeboně, Roudného či Weitry (Rak.), poskytl na přelomu roku Deníku ve své plánské úřadovně.

Že jednou zamíříte do Plané, se dalo předpokládat, jen termín byl neurčitý. Stalo se tak v létě. Byl tím impulzem sestup Roudného z divize? Šlo o plánované rozhodnutí, nebo souhru okolností?

Ve finále to byla spíš souhra okolností, protože rozhodně jsem to neplánoval tak, že když s Roudným spadneme, tak odejdu. Rozhodnutí ve mně uzrálo na jaře během posledních dvou měsíců. Jednak jsem poznal, že to fotbalově už není to, co bývalo. A být jedním z jedenácti, navíc jako kapitán, to tam mohou hrát mladší kluci a nemusím tam zaclánět já. To je první důvod. Druhým je návrat do krajského přeboru a poměry, které tam byly. V soutěži jsem se zranil, měl jsem zlomené obratle, a jak se ke mně tehdy kraj postavil, bylo i příčinou, proč všechno vyšumělo do ztracena. Právě zdraví je dalším důvodem, proč jsem přišel do Plané, protože problémy se zády mám pořád. Není to jako před zraněním. Do Plané jsem se chtěl vrátit v době, kdy ještě mohu manšaftu něco dát, a ne se vracet v pětatřiceti čtyřiceti z Rakouska.

Dá se vůbec hovořit o návratu? Za Planou jste někdy v minulosti hrával?

V Plané jsem teď od léta, ale jako žáček jsem tam dělal své první kroky. Ani bych to neměl říkat, ale možná načerno, protože tehdy se smělo hrát od
určitého věku, asi od osmi let, a mně bylo šest nebo sedm. Vrátil jsem se pomalu po pětadvaceti letech…

V obci máte kořeny. Žije tu příbuzenstvo?

Mám tu léta babičku, pochází odsud mamka, mám tu tety, táta se sem přestěhoval. Babička má zahradu, naši chatu, takže jsem v Plané strávil celé dětství. Jako dítě mě naši vždy brali sem k babičce na víkendy, na prázdniny, takže byl jsem tu skoro pořád.

Byla ve hře i jiná varianta než Planá?

V létě jsem uvažoval o tom, že bych šel do Rakouska. Když jsme skončili soutěž, absolutně jsem to neřešil, odjel jsem na dovolenou. Klukům, Marcelovi (trenér Malše Tomášek, pozn.) a Liborovi (předseda Šolc, pozn.), jsem řekl, že je asi konec, že už půjdu do Plané. Oni mi pořád nevěřili, ale pak zjistili, že fakt už hrát nebudu. Nechal jsem tomu volný průběh, až týden před koncem přestupního termínu v Rakousku, což byl poslední týden v červenci, jsem si řekl, že budu muset něco natrénovat, kdyby náhodou něco klaplo. Jel jsem na jednu zkoušku do Rakouska. Bylo, myslím, pondělí a ve čtvrtek končil termín. Řekli, že zatím nemají peníze, ale v zimě by měli zájem. Druhá věc neklapla; kdyby ano, možná bych tam šel. Ale já po tom extrémně netoužil a věděl jsem, že se nic neděje, že skončím v Plané a nebudu s tím mít vůbec žádný problém.

Z divize rovnou do třetí okresní třídy, to byl tedy skok!

Určitě. Ale troufnu si říct, že jsem na něj byl připraven. A jak jsem byl dřív náročný vůči spoluhráčům v kraji a divizi, tak tady vím, že si to nemohu dovolit, protože kluci nemají takový základ. Já to respektuji, beru to tak, jak to je. Bez velkých ambicí, aniž bych si chtěl cokoli dokazovat, si jdu zahrát fotbal – prostě proto, že chci a baví mě to.

Někdy i hodně dobří hráči, kteří přijdou do nižší soutěže, se postupně přizpůsobí a časem zapadnou mezi ostatní. Nevyčnívají, jak by se čekalo. Nebojíte se toho?

Já se toho nebojím, protože se to už stalo! Opravdu. Jak jsem řekl, fotbalu v létě jsem se moc nevěnoval. Poznal jsem to i kdysi v Rakousku, kde jsem si myslel, že člověk něco odehrál, byl ve třetí lize, tak to musí být vidět. Ale pak zjistíte, že se přizpůsobíte úplně všemu! Jednotlivec nic nezmění – když budete mít dobrý manšaft, budeš dobrý i ty. Pokud člověk nebude mít motivaci pracovat na sobě a trénovat, tak opravdu splyne s davem. A je úplně jedno, že kdysi hrál třeba první ligu.

Co proti tomu děláte, abyste nesplynul s „davem“?

Právě, že v poslední době vůbec nic. Jestli jsem na podzim byl v týdnu před utkáním šestkrát nebo sedmkrát na tréninku, tak je to moc. Je pravda, že když mi vyšel čas, šel jsem třeba sám s Roudným. Ale skloubit všechno časově je náročné. Jdu na trénink, když mohu, zatímco v kraji a divizi zkrátka musím, protože když netrénuju, tak nemám fyzičku, a když nemám fyzičku, tak mohu být jakýkoli fotbalista, ale stejně nebudu stíhat. To jsou spojité nádoby… Bohužel jsem do toho spadl. Ale dal jsem si předsevzetí, že v novém roce si na sebe musím udělat čas. Vyhecuju se, donutím se něco dělat – jít si zaběhat, zacvičit si do posilovny. Udělat něco pro fyzičku, protože fotbal hrát nezapomenete, ale kondici si musíte udržovat.

Na známější hráče diváci rádi pokřikují, kolikrát jsou u hřišť slyšet i dost hanlivé výrazy. Už jste poznal tuhle odvrácenou tvář fotbalu?

Zatím mohu říct, že ne, a hůř jsem to vnímal třeba v kraji, když jsem někam přijel. Někteří, nechci paušalizovat, si řekli své, rýpli si. Tady ve třetí třídě nemám negativní zkušenost. Ba naopak. Kolikrát člověk někam přijel, a protože tátu hodně znají, říkali, ať ho pozdravuji. Pohoda. Jediný problém, který jsem občas měl, byl někdy s rozhodčími. Ale ten jsem měl i v kraji.

I v divizi jste se s nimi rád na hřišti popovídal, že?

V divizi možná taky, asi jo. Ale stalo se mi to v okrese jednou, dvakrát, všechno jsme si pak vyříkali. I to k fotbalu patří.

Dostal jste někde červenou kartu?

Ne, vůbec! Dostal jsem asi žlutou kartu za řeči. Zase kdyby to bylo člověku jedno, taky by to asi nebylo dobře. Člověk chce vyhrát a občas si k tomu něco řekne.

Nezkouší vás v zimě někdo odlákat z Plané? Třeba zpět do Roudného?

Tam ne, dobře vědí, jak na tom jsem. Většinou jde o řeči typu: Hele, co ty, šel bys, kdyby… Odpovídám, že už ne. V létě jsem si říkal, že když mi Rakousko nevyjde, tak tam budu chtít určitě odejít v zimě. Ale všechno se za ten půlrok seběhlo tak, že jsem změnil názor. Za prvé se nám povedlo s Planou všech jedenáct zápasů vyhrát, což je krásné a tak trochu unikát. Stal jsem se kapitánem a nechce si mi od toho odcházet. A fakt, že sedím při rozhovoru na tomhle křesle, mě v tom jen utvrdil. Nemám důvod jít někam jinam. Prostě nemám.

Nepojistili si vás Plánští při volbách svými hlasy, abyste zůstal?

To si nemyslím…

Do komunální politiky jste vstoupil až v tomhle volebním období, nebo jste se angažoval už dřív?

Přihlásil jsem se asi dva, možná tři měsíce před volbami. Nicméně poslední tři čtyři roky jsem bydlel v Plané u babičky. Vzniklo sdružení nezávislých kandidátů a vytvořilo protikandidátku toho, co zde bylo. Starosta přede mnou úřadoval asi šestnáct let a ještě víc než naše vítězství asi překvapilo, jak výrazné bylo. Lidé asi chtěli změnu a pro nás je velký závazek, abychom jejich očekávání splnili. Na roli starosty jsem se nepřipravoval, vždyť na kandidátce jsem byl sedmý. Z povolebních jednání jsem vyšel jako starosta.

A fotbalisté si možná říkají, jak se teď budou mít sportovci dobře, když v čele obce sedí jeden z nich!

To nevím, jestli si to říkají. V TJ jsem pouze člen a tak to zůstane, žádné protěžování nebude. Naopak budu přísnější, protože vím, o co jde. Pokud budeme postupovat dál a dál, areál se bude zvelebovat. Ale jsou tu cíle a priority, které jsou z hlediska komunální politiky přednější. A když se udělají, určitě pak budeme chtít rozvíjet sport, kulturu, vztahy mezi lidmi.

Do budoucna zřejmě budete trávit více času v kanceláři než na hřišti. Nebo se mýlím?

Časem to tak asi bude. Ale tak dva tři roky bych chtěl sportu taky věnovat čas, protože dělám fotbal odmalička a skončit ze dne na den nejde. Rozhodně chci ještě nějaký ten pátek u fotbalu zůstat.

Jistě v Plané zazněly zvědavé hlasy, které se ptaly, kdy se k vám připojí mladší bratr…

Tyhle řeči jsou vždy a všude, ale ten má pět deset let čas. Vždycky je to takové hecování, kdyby náhodou řekl, že jo.

Budete tedy lákat do Plané jiné posily, když bratr ještě není na listině?

Abych pravdu řekl, do toho já se nepletu, jsem tu jen jako hráč. Vždyť já ani nevím, jestli přijde někdo nový! Samozřejmě, kdyby po mě někdo chtěl, abych se poptal, není to problém, protože kontaktů mám dost. A troufám si říct, že odhadnu hráče i po lidské stránce, jestli je fajn, protože v téhle soutěži to není jen o fotbale, ale o partě, o lidech.

Ještě nezaznělo, zda jste byl drahý, anebo vás Malše Roudné uvolnila do Plané v létě za zásluhy.

No, myslel jsem, že budu hodně za levno, nakonec jsem tak úplně levný nebyl, ale kluby se mezi sebou dohodly, Planá částku akceptovala a já jsem tady. Myslel jsem, že přestoupím zadarmo, protože z Rakouska jsem se svého času vracel do Roudného taky úplně zadarmo. Ale žádný problém v tom nehledám.

Kruh se uzavřel, vrátil jste se na hřiště, kde jste dělal první fotbalové krůčky. To je příležitost, abyste pomalu bilancoval kariéru v kopačkách. Splnila vaše očekávání, nebo jste pomýšlel na víc? Třeba na první ligu v Dynamu?

Člověk by měl na něco aspirovat, chtít něčeho dosáhnout. A pro fotbalistu, který je v Dynamu, by to určitě měla být první liga. Já jsem nebyl výjimkou. Beru v potaz, co všechno jsem prožil, na jakou školu jsem chodil, co jsem fotbalu ve svém volném čase obětoval. Dopadlo to, jak to dopadlo a já vůbec ničeho nelituju. Naopak. V rámci jižních Čech svého času třetí liga byla v kraji druhá nejvyšší soutěž a všichni víme, jak to bylo v 90. letech s mladíky, kteří se těžce prosazovali do kádru áčka.

Jsem rád, kam jsem se dostal, co jsem dokázal. Samozřejmě, že člověk chtěl víc, ale beru to jako realitu, žádnou tragédii z toho nedělám! Ba naopak se tomu někdy směju. Třeba když se potkáme s panem Vlčkem, který mě v Dynamu trénoval na konci v dorostu a teď tu bydlí. S odstupem času si trenérů začínám vážit víc než tehdy. K tomu člověk dojde časem.