Po půlhodině hry však milevská obrana odvrátila centr Jelovace jen před velké vápno přímo na Františka Bambuleho, který odražený míč napálil levačkou nekompromisně do sítě.

Po zápase dvaadvacetiletý defenzivní záložník, jenž hrál od žáků až po třetiligovou juniorku v Dynamu, odpovídal na dotazy Deníku.

Kdy naposledy se vám povedlo vstřelit tak pěkný gól?

To bych musel hodně přemýšlet, já totiž jsem spíš sváteční střelec. Na hřišti jsem spíš od toho boření než tvoření…

Přesto jste se trefil parádně.

A navíc levačkou, byť to je moj slabší noha.

Rozmýšlel jste se nějak, co s tím míčem uděláte?

Vůbec ne. Jak to přišlo, tak jsem do toho kopl, ani jsem nijak nemířil. Naštěstí to tam spadlo a my vyhráli, takže spokojenost veliká.

První půli jste měli více ze hry, v té druhé vás zpočátku Milevsko dost trápilo. Čím to bylo?

My si o půli v kabině řekli, že hlavně hned po přestávce nesmíme dostat gól. Tak jsme trošku ten blok zatáhli a čekali jsme, s čím na nás soupeř vyrukuje. Myslím, že jsme sehráli docela slušné utkání a zaslouženě vyhráli.

Jste rádi, že jste tím zastavili rodící se černou sérii? Po famózním vstupu do sezony jste čtyři zápasy v řadě nevyhráli.

Pochopitelně, že nás to těší, už bylo na čase. Věřím, že navážeme na tu počáteční vítěznou sérii a že v ní pojedeme až do konce sezony.

Co se přihodilo, že se to zmíněné vítězné tažení tak náhle zaseklo?

Těžko říct. Myslím, že to byla věc psychiky. Ve Voticích to začalo, tam jsme prvně padli. Já tam nebyl, tak nevím, jak to bylo. I na trénincích ale bylo vidět, že jsme si přestali věřit.

Co vy? Jste už kmenovým hráčem Strakonic?

Ne, jsem stále ještě hráčem Dynama a tady jsem na hostování. V Dynamu jsem se ale dohodl, že tam své působení ukončím.

Vždyť jste ale jednu dobu koketoval i s prvoligovým áč­kem.

Nějaké tréninky jsem absolvoval a taky párkrát nastoupil v přípravě, v lize jsem ale neodehrál nic. Zase takový talent jsem nebyl, abych tu ligu mohl kopat stabilně. Raději jsem se rozhodl věnovat zaměstnání a dodělat si vzdělání. Proto jsem začal studovat vysokou školu.

Přitom každý mladý hráč by spíš asi chtěl hrát ligu.

To je pravda, každý z nás si na ligu myslí a rád by si ji zahrál, jenže je to taky hodně o štěstí. Někdy stačí, že vyjde pár zápasů a člověk tam naskočí. Jenže já takové štěstí neměl a pak už stabilně hrál za třetiligovou juniorku. Tak jsem si řekl, že budoucnost si naměruji jinak a že fotbal pro mě bude už jen koníček.