Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Po premiéře v brance Čtyř Dvorů zkušenou posilu plácali po zádech. Fabián zlikvidoval hráčům Volar několik gólových šancí, tu poslední v 85. minutě za stavu 2:1 Tischlerovi, a stal se ústřední postavou vítězů, kteří mu právem děkovali.


Jak jste se těšili na první jarní kolo? Zimní pauza je vždycky dlouhá . . .
Petr Fabián: I když jsem už starší hráč, měl jsem z toho trochu strach. Bylo to první kolo a Čtyři Dvory jsou v průšvihu, v jakém jsou – v podstatě bojují o záchranu. Ale kluci odevzdali maximum.


Ke třem bodům vedl zlepšený výkon ve druhém poločase, souhlasíte?
Každý manšaft hraje ten první zápas se strachem. Z toho, co bude, jak ta soutěž začne. Hráči mají rozklepaná kolena. Je pravda, že první poločas byl trochu ustrašený, ale ve druhém se ukázala síla manšaftu, kde jsou mladí kluci, ale i starší hecíři, já nebo Libor Foltýn. Zápas s Volary jsme zvládli.


Jak jste se vůbec dostal do Čtyř Dvorů?
Přišel jsem po dlouhé době z Rakouska. Půl roku jsem nehrál kvůli zranění kolena. Říkal jsme si, že to sem půjdu zkusit, protože mají nouzi s gólmany. Domluvíme se a půjdeme pomoci, hrábneme, snad se nám I. A podaří zachránit a pak uvidíme, co bude dál. Pořád jsem hráč rakouského klubu, takže jsem tu zatím na půlroční hostování s tím, že když bude zájem, rád pomůžu dál.

Proč jste se původně dušoval, že v Čechách už nebudete nikdy chytat?
Jak jsem poznal rakouskou soutěž, přístup diváků i hráčů je tam úplně jiný. Dnes se mi to líbilo – diváci nenadávali, nepískali. Ale v Rakousku je to jiné. Opravuji pořekladlo, že „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Vstoupil jsem! Jsem tady a budu se snažit udělat pro manšaft maximum, viz. dnešní zápas.

Jak jste se cítil, když vás spoluhráči po zápase plácali po ramenou?
Je to příjemné, ale protože jsem už zkušený, nedělám z toho žádné závěry. Musíme se soustředit na další utkání, zůstat na zemi, protože k záchraně vede ještě dlouhá cesta! Věřím, že to dokážeme. Když jsem přišel před dvěma měsíci, našel jsem klub plný mladých hráčů s vizí, ale cíl jako by jim chyběl. Od té doby se mužstvo, myslím, zvedlo morálně a začalo víc makat i v tréninku. Při zápase se nepoložilo, ani když dostalo první gól. Bojovalo dál. Pravda, utkání mohlo skončit pět tři pro hosty, ale od toho přece gólmani jsou, aby něco pochytali!

Stačil jste spočítat, kolik těch volarských šancí vlastně bylo?
Mám přehánět? Čtyři až pět gólových určitě. Ale kdybych pustil každou ránu, která na mně jde, tak tam nemusím být . . .