Pro odchovance blatenského fotbalu, jenž si před dvěma roky v utkání s Kladnem odbyl premiéru v I. lize, však šlo o poslední zápas, který v této sezoně odehrál. Poté se už ani v prvoligovém áčku, ani v juniorce na hřišti neobjevil.

„Má zdravotní potíže,“ vysvětlovali trenéři, o jaké potíže ale šlo, nikdo pořádně nevěděl. Na soustředění v Písku tudíž Deník jižní Čechy právě na tohle téma Michala Rakovana vyzpovídal.

Takže rovnou k věci, o jaké zdravotní potíže se vlastně jednalo?

Bylo to takové zvláštní. Já se po zápase s Libercem druhý den ráno probudil a měl jsem boule na krku. Tak jsem šel na vyšetření a doktoři se báli, že to budou uzliny. Dostal jsem na tři týdny antibiotika a čekalo se, zda se to zlepší, zda se ty uzliny zmenší. Jenže se nezmenšily, a tak doktoři navrhli, že mi to pro jistotu radši vyndají. Aby tam nebyl nějaký nádor, nebo jiná vážnější choroba.

Vzhledem k tomu, že spolu nemluvíme v nemocnici, ale v Písku, kde jste na soustředění, naštěstí se obavy doktorů zřejmě nepotvrdily…

Ne, nic se neprokázalo, takže jsem dostal povolení, že mohu normálně trénovat.

Jak jste se cítil, když vám ty peripetie začaly? Bylo vám nějak špatně, vadilo vám něco?

Ne, vůbec nic. Cítil jsem se úplně normálně, ale jak jsem říkal, doktoři mě nechtěli na hřiště pustit, protože se báli, že by mohlo jít o nádorové onemocnění, či něco podobného. Já i trenérům říkal, že mohu trénovat naplno, že mi nic nevadí. Když ale ani doktoři nevěděli, co se mnou je, fotbal mi zakázali.

Jak vám v tu dobu bylo po těle? Neměl jste přece jen strach, že byste taky musel s fotbalem úplně skončit? Anebo, nedej Bože, že by to skutečně mohl být i nějaký nádor?

Určitě jsem to v podvědomí trošku měl, nic příjemného to nebylo. Ale doktoři mě hodně podrželi a taky trenéři i kluci mi říkali, abych se nebál, že to určitě bude v pohodě. A měli pravdu, dopadlo to dobře.

Před posledním zápasem béčka ve třetí lize už trenér Lerch s vámi počítal, avšak nakonec jste do hry nezasáhl. Co se přihodilo?

Já měl hrát s juniorkou už poslední dva zápasy, akorát se čekalo, až přijdou z Prahy ještě jakési poslední výsledky. Jenže samotný test se prý dělal až někde v Hradci Králové, odkud ty výsledky přišly až další týden. A já tudíž ani to poslední kolo za béčko už jsem sehrát nestihl.

Hodně vás mrzelo, že jste sezonu musel zakončit o dva měsíce dřív?

Samozřejmě. Každého fotbalistu taková vynucená přestávka mrzí. Nic s tím ale nenadělám, musel jsem se s tím vyrovnat. A teď je jen na mně, jak rychle se z těch trablů dostanu zase zpátky.

Fotbalisté většinou letní přípravu nemilují, možná ale, že vy jste se těšil i na ty nepříjemné galeje…

Určitě, já mám do fotbalu obrovskou chuť! A to přesto, že přípravu ani já nemám rád. Je to hodně běhání a samá dřina, ale mně to nevadí. Já se těším na každý trénink. Skutečně, je to tak, ty dva měsíce doma byly hrozně dlouhé.

Chodil jste se na kluky alespoň podívat? Sledoval jste, jak se jim daří?

Já jsem po dobu té nemoci byl doma v Blatné, a protože doktoři ještě neměli výsledky a nevěděli, zda ta nemoc není třeba i infekčního rázu, chodit ven mě nepouštěli. Sledoval jsem kluky v lize alespoň na internetu. Ale kluky z béčka jen na onlajnech.

Ve čtvrtek hrajete v Písku s rakouským Saint Florianem. Těšíte se?

Jak už jsem říkal, těch sedm týdnů bez fotbalu pro mne bylo nekonečných. Já se tudíž už na samotnou přípravu moc těšil. A na zápas se pochopitelně těším ještě daleko víc. Prostě na hřiště a na míč se těším hrozně moc.