Z jihu Čech vyrazili do Londýna.
Karel a Dennis Rottenbornovi a Vadim Rys.
Na putování na druhý břeh kanálu La Manche by v dnešní době nebylo nic neobvyklého, kdyby se cesta nekonala jen týden po teroristických útocích v Paříži. „My žádné obavy nevnímali," kroutí odmítavě hlavou všichni tři.
„Největší starosti si připouštěla manželka, ta s námi ale neletěla," vrací se Karel k zajímavému putování do třetího největšího evropského města (podle počtu obyvatel po Moskvě a Paříži).
Cílem jihočeského tria byly dvě významné sportovní akce. Turnaj mistrů v O2 Aréně a fotbalový zápas Anglie – Francie ve Wembley. „Při procházení bezpečnostním rámem jsem na letišti zapomněl nahlásit tablet, ozval se ostrý zvuk, zapípání, trochu jsem znervózněl," přibližuje Dennis perné chvilky na letišti. Jihočeši museli bez odmlouvání projít důkladnou prohlídkou.
Dennis, student českobudějovického Gymnázia Jana Valeriána Jirsíka, hraje fotbal. Na postu stopera je v krajském přebopru oporou dorosteneckého týmu v Roudném. Na podzim dokonce debutoval v divizním A týmu. A tak se na fotbalový zážitek moc těšil.
„Víc mě ale bavil tenis, atmosféra byla vyhecovanější, přátelský fotbalový zápas byl spíš klidnější."
V O2 Aréně viděli zápas Španěla Nadala se Švýcarem Wawrinkou. „Jsou to velké tenisové hvězdy, nejlepší hráči světa. Wawrinka má opravdu neuvěřitelný jednoručný bekhend," poznamenal sedmnáctiletý mladík, který v létě na kurtu zkouší Wawrinkův úderový skvost napodobit.
V hledišti obou arén se cítili naprosto bezpečně.
V O2 i ve Wembley.
Velký oblouk, který dominuje fotbalovému stadionu, byl osvětlen barvami francouzské trikolóry. Oficiální kapacita je 90 000 fanoušků, pro přípravný zápas byla snížena na 72 000. Před zápasem přinesli na hřiště smuteční věnce britský princ William a trenéři Roy Hodgson a Didier Deschamps. Fotbaloví příznivci, hráči, trenéři, Francouzi, a dokonce i někteří Angličané emotivně zpívali francouzskou státní hmynu – La Marseillaise.
Karla Rottenborna zaujala organizace zápasu. Poklidný příchod i odchod diváků.
„Nejistota po útocích v Paříži trochu znát byla, neustále jsme se rozhlíželi kolem sebe. Ale organizace byla zvládnutá naprosto skvěle." Sedmdesátitisícový dav se po utkání posunoval směrem ke stanici metra Wembley Park.
„Poanglicku".
Krok za krokem.
Nekonečný proud fanoušků zastavovali usměvaví pořadatelé. A Angličané?
Reagovali úžasně.
„Byli v klidu," popisuje Karel. „Měli v ruce barevné terčíky, na jedné straně bylo napsáno stop, na druhé go."
Stop! A všichni zůstali stát.
Go! A šlo se.
„Hráli písničku od Village – People YMCA, všichni se pohupovali do rytmu, pozpěvovali si, podupávali nohama, nikdo se nikam nehnal. Disciplína s úsměvem na tvářích. Ne strohá, německá, ale anglická. Naprostá pohoda."
Jihočeši si užili výlet za sportem, posbírali další cenné zkušenosti a už vymýšlejí, kam se vypraví příště.
„Až se bude hrát zajímavé sportovní utkání někde v Evropě, rádi vyrazíme, strach nemáme," naráží Karel Rottenborn na současnou bezpečnostní situaci v evropských velkoměstech.