Všechny známky pak měly jedno společné – před nalepením se olizovaly. Kdo nezná tu typickou nepříjemnou chuť lepidla z rubu známky, jakoby v Československu nikdy nežil. Ve fotogalerii se podívejte, jaké známky byly běžné během totality, a které skončily v albech filatelistů.
Ty současné už jsou často vyráběny jako samolepící. Na tuzemské dopisy se dostaly až v roce 2010, přitom ve světě se hojně užívaly již od 80. let.
Jako první s nimi začali ve Spojených státech a posléze se rozšířily i do Evropy. Uživatelé si na nich cení především praktičnost. Když jsou dlouho v peněžence, jednoduše se neslepí jako ty klasické.
„Pošta v tomhle ohledu opravdu zaspala,“ řekl tehdy mluvčí České pošty Ivo Mravinac. „Máme sice kvalitní známky, naše rytecká škola je známá po celé Evropě a máme technologii, se kterou umí tisknout jen dvě tiskárny na světě, ale trochu se zapomínalo na užitkovou rovinu věci,“ dodal.
Nové kolekce stále vznikají
Nové emise známek pochopitelně vznikají i v současnosti. Letos jde v Česku o více než dvacítku kolekcí. Například na 12.10. se chystá emise s názvem Krajiny pro chov a výcvik ceremoniálních kočárových koní v Kladrubech nad Labem.
