Pohádka O Maněnce

Pod šípkovým keřem, na kraji růžové zahrady, sedává dívka s páskou na očích. Jmenuje se Maněnka. Narodila se před sedmi lety. Její modré oči doposud nespatřily jediný kvítek kvetoucí na zahradě, nezahlédly jediného ptáčka. Nikdy neviděla tvář svojí maminky, protože se narodila slepá. Sama sedává na zahradě se svým věrným kamarádem, pejskem Kubou.

Uprostřed zahrady kvete vysoká jabloň, která na podzim rodí sladká jablíčka. Na podzim tam sedává Maněnka nejraději. Ale brzy z jara sedává nejraději pod šípkovým keřem blízko rozpadlé kamenné zídky. Miluje jemnou vůni šípkových květů a také tam ráda poslouchá zvuky, které se za zídkou rozléhají. Za tou zídkou si často hrávají děti. Je slyšet jejich křik a veselé štěbetání.

Jednou odtud přiletěl do zahrady míč a dopadl přímo před Maněnku. Pro míč si přiběhla černovlasá dívka. 

Pijovajec

„Co je to za zvuky? Co to sem spadlo a kdo to přišel?“ otázala se Maněnka.

„Ahoj, jak  se jmenuješ? Já jsem Dášenka,“ řekla dívka.

„Ty máš ale heboučký hlásek. Takový jsem ještě neslyšela.“ Maněnka se zvedla, aby si dívku prohlédla svýma rukama, které jí sloužily místo očí. Dášenka se ale polekala, ani nečekala na odpověď, popadla míč a jedním skokem byla zpět za kamennou zídkou.

Maněnka zůstala opět sama. Sebrala odvahu a jednoho dne zídku opatrně přelezla. Zaposlouchala se do neznámých zvuků, které slyšela z povzdálí. 

“Neslyším žádný zpěv ptáků a necítím vůni květin,“ posteskla si Maněnka. Pro svoje slepé oči neviděla, že na malém černém plácku vysypaném škvárou, běhají za míčem děti. Necítila pod nohama měkký trávník a nenašla ani lavičku, na kterou by si mohla sednout. Po chvilce uslyšela známý has, který patřil Dášence. Ztišila se, aby rozpoznala, z které strany se hlas ozývá a neomylně se vydala za Dášenkou. Dotkla se jejích hebkých vlásků, které jí vály ve větru a oslovila ji.

„To jsi ty Dášenko?“ otázala se. Dášenka se otočila a teprve teď si všimla, kdo na ni volá. Ustoupila stranou, aby si ji lépe prohlédla a povídá: „Ty jsi ale hezká. Jsi jako z pohádky. Máš pěkné šaty a stuhu ve vlasech, ale proč máš černou pásku na očích?“

„Protože jsem slepá. Nic nevidím. Žiji jen ve tmě."

"A jak tedy vidíš?"

Narozeninová cesta do pravěku

"Prohlížím si věci rukama. K tomu mi slouží prsty, kterými všechno rozeznám. Jazykem rozliším ty nejmenší předměty, třeba ouško jehly. Na cestu krajinou mám slepeckou hůl. Tou poznám, co mi stojí v cestě,“ vysvětlila Dášence.

„A jaké je to být slepá?“

„Zkus na chvíli zavřít oči a sama to poznáš."

I ostatní děti byly zvědavé na novou holčičku. Přišly blíž, aby se seznámily a aby si je Maněnka mohla prohlédnout.  Maněnka je poprosila, aby ji doprovodily zpět na zahradu. Honzík s Tomáškem chytili Maněnku za ruce a pomohli jí přelézt kamennou zídku. Ocitli se mezi rozkvetlými záhony v malé zahrádce. Maminka zrovna dopekla voňavé koblížky a ty jim rozdala.

„Vítám Vás děti! To jsem ráda, že jste přišly navštívit Maněnku. Však už jí bylo smutno,“ řekla maminka a dala každému koblížek do ruky a nechala je o samotě. Děti toho hned využily a začaly si hrát. Maněnka to vidět nemůže, ale děti jí sdělují všechno co dělají a co vidí ony samy.

„Maněnko mám pro tebe zvonivý míč. Chyť ho!“ Volá Daneček. Kutálí míč k jejím nohám, aby ho mohla kutálet zpět. Honzík s Tomáškem vidí na zahradě zavěšenou houpačku, vyskočí na ni a nebojácně létají vzduchem.

„My se houpáme na houpačce, za chvíli tě pustíme, Maněnko!“

Pavlínka s Dášenkou si splétají neposlušné vlásky do copánků a Milánek pozoruje krtčí hromádku. „Já pomáhám krtečkovi s odhazováním hlíny. A já vidím krásný žlutý tulipán. Je heboučký a má hladké lístky“, volá Vašík a podává ho Maněnce do ruky. „Čichni si jak voní.“ Po chvíli se děti chytily za ruce, vzaly Maněnku mezi sebe a vodí ji po zahradě. Viktorka si tajně utrhla tulipán, zavřela oči a přiložila si ho na tvář jak to udělala Maněnka.

Tři srdce

Někdo zvolal: „Podívejte se na oblohu, plují po ní sloni.“ A byla to pravda. Děti si lehly vedle sebe do trávy a pozorovaly na obloze obláčky. „Já vidím opravdu slona, já vidím medvěda a já huňatou opici a já  vidím andělíčka,“ volají jeden přes druhého.

Maněnka je šťastná, že našla kamarády a pejsek Kuba blaženě očichává květy šípkového keře. I on je šťastný, že mají kamarády.

Tak ubíhal den za dnem a děti byly stále větší a větší. Odešly z domova, odešly do města, ale na Maněnku nikdy nezapomněly, protože ji mají stále rády.