Pokud byste měl tu možnost, co byste změnil na hokejových pravidlech?
Asi bych pravidla vrátil trochu zpátky, jako to bývalo dřív. Hrálo se více do těla a hokej byl podle mě atraktivnější. Dneska mi to přijde, že někteří hráči využívají toho, že vlastně nemohou být trefeni. Velcí kluci si naopak musejí dávat pozor, aby někoho netrefili, protože to smrdí disciplinárkou.
Co jste z tohoto pohledu říkal na nedávný drsný zákrok pardubického Houdka na Söderlunda z Plzně, při kterém šlo švédskému útočníkovi doslova o život a obránce Dynama za něj vyfasoval nejvyšší možný desetizápasový trest?
To už bylo hodně za hranou. Ale je fakt, že dříve takové zákroky bývaly k vidění častěji. To jsem zažil. Hráči bývali větší, a když jsem byl v pozici toho atakovaného, tak jsem si musel dávat pozor. Dneska už s tím většina kluků moc nepočítá, že by hrozilo nějaké nebezpečí. A když pak něco takového vyleze, tak je to problém. Dřív by se člověk takhle neotevřel. Ale samozřejmě s Houdkovým zákrokem nesouhlasím. Distanc mohl za mě dostat klidně i větší.
Často se řeší také rozměry kluziště. Jste spíše pro větší, na kterém se hrála třeba olympiáda v Naganu, nebo menší po vzoru NHL?
Řeknu to jednoduše. Především bych to sjednotil, vybral jeden rozměr a na něm by se hrálo všude. Jestli menší, nebo větší, to už je jedno, i když na každém se hraje jiný hokej. To je bez debat. Dá se říct, že to je jiný sport. Ale opravdu bych to sjednotil, aby na všech zimácích bylo stejně velké hřiště. A ať se to domluví na velké, nebo na to nejmenší, s tím nemám problém. Hlavně bych však chtěl, aby někde nebylo malé, a jinde zase velké, jako to funguje teď.
play_fill
Zažil jste, když pískali vždy jen tři rozhodčí, teď už jsou na ledě čtyři. Je podle vás lepší, že toho dva hlavní více vidí?
Zažil jsem tři rozhodčí a řekl bych, že to zvládali daleko lépe, než někteří teď ve čtyřech. Se starší generací sudích to bývalo nějak víc v pohodě. Býval jsem mladík, ale cítil jsem k rozhodčím mnohem větší respekt, než mají mladí kluci dnes.
Jaký je obecně váš vztah k rozhodčím?
Já se s rozhodčími moc nebavím. To už musí být, aby k tomu došlo. Vždycky jsem s nimi vycházel dobře, ale za mě se jejich úroveň trochu zhoršila. Pořád slyšíme, že je jich málo, a podle mého se pak jejich vývoj trochu uspěchává. Jdou zespodu strašně rychle nahoru. Přicházejí bez dostatečných zkušeností, respekt si pak snaží vybudovat jakoby na sílu a není to dobře. Dříve měli rozhodčí respekt daleko větší a přirozenější. Více se s námi bavili a my jsme je respektovali. Teď se s námi nebaví a respekt nemají.
Zkusil byste si roli rozhodčího?
Nad tím přemýšlím poprvé v životě (úsměv). Nikdy jsem neuvažoval o tom, že by mě to lákalo. Asi ne.
S rozhodčími si na ledě tykáte?
Já osobně určitě. A myslím, že to tak má i většina hráčů. Oni nám také tykají. To je v pohodě.
Při televizních zápasech mají sudí mikrofony a fanoušci tak slyší jejich komunikaci s hráči. Pro propagaci hokeje je to určitě dobře, ale nezastáváte názor, že co se na ledě řekne, tak by tam mělo také zůstat?
Je fakt, že kolikrát tam padnou i silnější výrazy. Ale asi to k tomu patří, ve světě to také využívají. Nevadí mi to.
Bral byste mikrofony i na střídačce, o čemž se také hovoří?
To by bylo zajímavé (úsměv). Asi by chvíli trvalo, než bychom si na to zvykli. Slovník na střídačce bývá specifický, to si nemusíme nic nalhávat. Takže nevím, jestli by se to potom vůbec dalo vysílat (smích). Každopádně je to ale zajímavá myšlenka.
Gólové momenty i vyšší tresty se často posuzují u videa. Je to podle vás dobře, že mají rozhodčí tuto možnost? Nebo to třeba i trochu narušuje plynulost hry, jako se tomu často děje při fotbale?
Hokej se vyvíjí, strašně se zrychlil a je dobře, že video funguje, protože pouze lidským okem už se to ani nedá obsáhnout. Kolikrát sami nevidíme, jestli gól byl, nebo nebyl.
Třetí sezonou jsou v extralize povinná vysoká a hlavně pružná plexiskla na mantinelech. Uvítal jste je jako milovník fyzické hry?
Určitě. Dlouhou dobu byly jenom v pražské O2 areně, kde zůstaly po mistrovství světa. Je to pořádný rozdíl, když vás někdo narazí na toto pružné plexisklo, nebo na to staré, které se ani nehnulo. To bylo jako náraz do zdi. Rozhodně to pomohlo a ubylo zranění. Je dobře, že je to povinné na všech extraligových stadionech.
Vyvíjí se i hráčská výzbroj. Moderním trendem je blokovat střely. Bolí to teď pukem méně než dříve?
Řekl bych, že to bolí daleko více. Výstroj je teď sice hybnější, ale také o dost tenčí. Dřív jsme vypadali úplně jinak. Chrániče byly větší a také trvalo déle, než jste si nové rozhýbal. Dneska nafasujete chrániče a můžete v nich jít rovnou hrát. Ale zase nevydrží tak dlouho. Některé třeba jen jednu sezonu a jsou vybouchané. Vůbec není pravda, že by to bolelo méně. Střely jsou daleko razantnější než dřív, když kluci měli dřevěné hokejky. S těmi jste prostě takovou ránu nedal. Pokud vás dnes trefí puk někam mezi chrániče, tak to docela bolí.
Střely se ale blokují a vyklekávají více než za vašich mladých let.
Takový je vývoj hry. Vždycky to někam směřuje. Uvidíme, co se bude hrát za pár let. Ale blokuje se víc, to určitě.
Po tragické události, kdy zemřel po zásahu bruslí do krku americký hokejista Adam Johnson, se uvažuje o povinném zavedení chráničů krku. Přivítal byste to?
Já ho nepoužívám. Nemyslím si, že by nějak extra pomohl. Chránič podle mého nezakryje celý krk a je to spíše jen takový kus látky. Pokud inkasujete důrazné kopnutí, tak si myslím, že to stejně nepomůže. Ale to je můj názor.
Chránič zubů používáte?
Ano, protože zuby mám jenom jedny (úsměv).
Ale všichni vaši spoluhráči ho nepoužívají.
To je pravda. Někomu to vadí, že se s tím nedá dýchat a dusí je to. Já s ním hraji odjakživa. Mám to automatické, jakmile jdu na zápas, tak si beru chránič zubů.
Fotogalerie: Hokejová extraliga: Motor ČB - Litvínov 4:7
Hrajete s kouřovým plexisklovým štítem. Důvodem je nějaká zraková vada?
V minulé sezoně jsem prodělal dva otřesy mozku a po tom druhém jsem začal hrát dřív, než jsem správně měl. Ale měl jsem problém s očima a vadilo mi ostré světlo. Díky tomuto plexi se to o něco zlepšilo a nebolela mě hlava. Zvykl jsem si na to. Dneska jsou skoro na všech stadionech nové lampy, které svítí jako blázen. To je jedna věc. A také led je nabílený víc než dřív, a když se to dá dohromady, tak je to hrozný kontrast, který moje plexisklo tlumí. Tolik vás to neoslňuje. Je to stejné, jako když jedete za slunečného dne autem a pořád vás to nutí mžourat. Oči jsou pak unavené. S mým plexisklem je mohu mít otevřené naplno.
Potřeboval jste na to od vedení extraligy nějakou výjimku, nebo se to bere jako běžná věc?
Nebere. Mám doporučení od neurologa.
Podobné plexisklo nosíval hvězdný Alexandr Ovečkin. Nečelil jste kvůli tomu také různým legráckám?
Ze začátku něco takového zaznělo, ale rychle si na to všichni zvykli. Je nás v extralize víc, kdo to nosí, takže se to bere jako normální záležitost.
Zahrál jste si za šest extraligových klubů. Kde byli nejlepší fanoušci?
Nechtěl bych nikoho urazit, ale za mě jsou nejlepší fanoušci asi tady v Budějovicích. Chodí pořád ve velkém počtu, povzbuzují nás a hokejem žije celé město. Kolikrát je až neuvěřitelné, jakou udělají atmosféru.
A kde vám domácí příznivci nejvíce nadávají? Třeba konkrétně vám osobně?
To jsem zažil na Kladně. To ale bylo z nějakého důvodu, i když pořádně nevím z jakého. Lidi strašně rychle zapomínají. Docela vulgární fanoušci jsou v Plzni. Tam na nás bývají docela sprostí a řekl bych, že občas úplně zbytečně.
play_fill
Vnímáte na ledě, co na vás lidi hulákají? Nebo tomu není rozumět?
Za ty roky už to nevnímám. To už musí být třeba nějaké velké choreo přes půl stadionu. Ale když někdo jenom huláká zpoza mantinelu, tak to jde mimo mě. Bývají však blázni, kteří chodí na každý zápas a řvou na nás, když jdeme z ledu do kabiny. Tam to na vás pouští z metru, takže to samozřejmě vnímáte a reagujete na to.
Zažil jste s některým z fanoušků přímo fyzický kontakt, kdy jste ho musel třeba odstrčit?
Mně konkrétně se to nestalo, ale zažil jsem, že už k tomu někde bylo blízko. Třeba zrovna v té Plzni stojí jeden člověk za bránou snad patnáct let a tam už po něm zkoušel někdo sáhnout hokejkou (úsměv). Ale nebylo to nic hrozného.
Napíše vám občas nějaký fanoušek na sociální sítě?
Ty jsem všechny zrušil, takže mi nikdo nemá kam co napsat (smích). Ale dřív se to stávalo. To ano.
Fotbalový internacionál Ladislav Vízek se jednou nechal po reprezentačním zápase slyšet, že ho utkání natolik bavilo, takže ani nehledal na tribunách známé. Mrknete se také občas do hlediště, jestli tam uvidíte nějakou známou tvář? Třeba na manželku s dětmi, když se vypraví na zápas?
Když jdou na zápas, tak se na ně samozřejmě podívám. Na hokej ale moc nechodívají, protože nejmenší dcera je pořád ještě hodně malá. Jít se třemi dětmi do hlediště není žádná sranda a chápu, že s nimi moc chodit nechce. Děti jsou malé, pak přijdou domů pozdě večer a mají denní režim úplně rozhozený. Když ale jdou, tak o nich vím.
close
info
Zdroj: Deník/ Petr Tibitanzl
zoom_in
Útočník hokejistů Banes Motoru České Budějovice Jakub Valský.
Když se to sejde, dáte gól a oni jsou v hledišti, tak jim zamáváte?
Kdyby se to sešlo, tak určitě. To by nějaká reakce byla. Zatím se to ale nesešlo (smích).
Že máte kamarády ve svém týmu, to je jasné, ale nosí se kamarádství i mezi hráči různých klubů?
Je to různé. Ve všech týmech, kde jsem hrál, tak se člověk s někým bavil víc, s někým zase méně. To je asi stejné jako v jiných zaměstnáních. S někým se pak vídáte i mimo led. V různých týmech mám kluky, se kterými se pozdravím a pokecáme, ale pak jsou tam i další, s nimiž si v průběhu sezony zavoláme a jsme v bližším kontaktu.
Taky občas některého z těchto bližších přátel vezmete při zápase hokejkou přes ruce?
Kolikrát se s kamarády seřežeme víc než s těmi dalšími (smích).
Jakmile zahouká závěrečná siréna, tak je to zapomenuto?
Drží se to třeba týden, někdy i déle (úsměv). Ale pak se zase vidíme a zasmějeme se tomu.
play_fill
Máte v extralize nějakého soupeře, se kterým se vám táhne dlouhodobější problém?
Nějaké kluky v kožichu mám. To je jasné. Ale nikdy to nepřerostlo do takové míry, že bych ho pokaždé při zápase hledal. Nehrajeme proti sobě zase až tak často, takže to většinou vyprchá. Pak však přijde play off, kde proti sobě nastupujete ob den klidně čtrnáct dní, tam už je to jiné. V sezoně to většinou do dalšího zápasu skutečně vyšumí. Ale mám tam pár soupeřů, proti kterým ten krok navíc vždycky rád udělám (smích).
Je vám pětatřicet let. Už pomalu začínáte přemýšlet o tom, co bude po skončení hokejové kariéry?
Člověk to v hlavě má, nebudu říkat, že ne. Blíží se to. V Motoru mi končí smlouva, ale dělám všechno pro to a funguji tak, abych hokej ještě nějaký pátek hrál. U starších hráčů je to o tom, jestli jsou zdraví a v kondici. To jsou dvě věci, které mě naštěstí zatím netrápí. Uvědomuji si, že se konec kariéry blíží. Ale jsem zastáncem toho, že není dobré sedět na dvou židlích. Dobře vím, že když někteří starší kluci ještě hráli a do toho začali podnikat, tak to moc nefungovalo. Buď nefunguje jedna věc, nebo druhá, a nebo nefunguje vůbec nic. Už nad tím samozřejmě přemýšlím, ale dokud hraji hokej, tak se tomu chci věnovat na sto procent.
