Jeho tým vstupuje do nového kalendářního roku na páté příčce extraligy a teď ho čekají dva zápasy na ledě soupeřů. Ve středu se představí v Liberci (18) a v pátek v Mladé Boleslavi (17:30).
V prvním týmu Motoru jste poprvé naskočil v pouhých šestnácti letech. Vzpomenete si, jaké byly začátky v tak mladém věku mezi řadou věhlasných spoluhráčů?
Když mi bylo šestnáct, tak jsme v létě začali ještě s Martinem Beránkem chodit s áčkem na tréninky, ale pak jsme se vrátili zpátky do dorostu a juniorky. Za áčko jsem poprvé naskočil v první lize doma proti Třebíči a vzpomínám si, že jsme vyhráli 2:1 v prodloužení.
Jaké bylo vstoupit poprvé do kabiny, ve které seděli Václav Nedorost, Zdeněk Kutlák, Filip Novák a další velká jména českobudějovického hokeje?
V létě tam byl třeba ještě Petr Gřegořek. Byla tam opravdu spousta zkušených hokejistů a na první ligu jsme měli skutečně výborný mančaft. Docela jsem na to koukal.
Rovnou jste všem tykal?
Ano. Tohle jsem nijak neřešil. Přišel jsem a se všemi si tykal.
play_fill
Určitě jste ale cítil respekt k takovým hráčům, na které jste se chodil jako malý dívat?
Jasně, bylo tam plno hráčů, na které jsem chodil. Respekt tam byl z mé strany obrovský. Venca Nedorost nebo Kutli, to byli opravdu osobnosti. Ale byli tam třeba i Radek Prokeš, kterého jsem znal z Krumlova, nebo někteří mladí kluci, s nimiž jsem hrával. O chvilku později naskočil do áčka Martin Beránek.
Máte něco schovaného na památku ze svého prvního prvoligového zápasu? Třeba puk nebo hokejku?
Z prvního zápasu nic nemám. Schovaný mám jenom puk, kterým jsem dal svůj první gól za áčko Motoru.
V sedmnácti letech jste odešel na dvě sezony do zámoří. Když se zpětně ohlédnete, udělal byste tento krok znovu?
Určitě bych šel znovu. Byla to pro mě velká zkušenost. Jiné rozhodnutí bych neudělal.
Pomohl vám pobyt v Americe po stránce hokejové i z hlediska osobního života?
V každém případě. Sice jsme bydleli v rodinách, ale člověk se najednou musel postarat sám o sebe. V sedmnácti letech to není úplně legrace, takže mi to určitě pomohlo.
Nečekal jste ale, že vás to posune o kus dál v hokejové kariéře?
Upřímně musím říct, že ano. Čekal jsem, že budu hrát lépe. Chtěl jsem být v hokejové kariéře o kus dál. To je pravda.
Tím, že jste byl v Americe, jste přišel o postup vašich spoluhráčů z první ligy do extraligy. Jak jste ho na dálku prožíval?
V té době už jsem přiletěl zpátky a od kluků vím, že oslavy postupu byly v době covidu všelijaké. Samozřejmě jsem byl ale rád, že se postoupilo a Motor je zase v extralize.
Bylo pro vás velké zklamání, že jste se na první pokus po návratu z Ameriky nedostal do extraligového kádru a zamířil do prvoligových Litoměřic?
Docela ano, protože jsem si věřil, že na to mám. I s trenérem panem Prospalem jsme měli dobrý vztah. Zdálo se mi, že je se mnou spokojený. Za jakých okolností to nevyšlo, to ví asi jenom on. Později jsem dokázal, že do týmu patřím, a vrátil jsem se.
Byla to sezona, kdy jste se z Litoměřic téměř dostal na mistrovství světa dvacítek, ale mužstvo jste opouštěl v nejpozdější možný termín na Štědrý den, když jste se nakonec jako poslední nevešel do konečné nominace. Bylo to vaše největší hokejové zklamání?
Zklamání to bylo, to musím přiznat. Nijak jsem neřešil, že jsou zrovna Vánoce. Ale v hokeji se takové věci také stávají a věřím, že vás mohou posunout dál. Myslím, že všechny špatné věci, které se mi staly, mě posunuly.
Za svůj největší hokejový úspěch jste označoval dorostenecký titul s Motorem a účast na mistrovství světa osmnáctek. Přibylo k nim něco?
Abych emočně zažil nějaký další úspěch, to vůbec. Kdybych byl na ledě a hrál, tak by to byl asi předloňský extraligový bronz. Když jsem ale kvůli zranění sledoval play off jenom z tribuny, tak to pro mě nemělo takovou hodnotu. Odehrál jsem v té sezoně jen dvanáct zápasů, a i když jsem byl součástí týmu, tak to nebylo ono. Titul v dorostu jsme vybojovali s klukama, které znám opravdu dlouho. Táhli jsme to spolu od osmé třídy. To pro mě bylo emočně nejvíc.
Schází se pořád vaše vítězná dorostenecká parta?
Ano. Jednou za rok v létě se vždycky sejdeme. Někomu do toho třeba něco vleze, ale zhruba tak osmdesát procent týmu tam bývá a dorazí vždycky i trenéři Bělohlav s Dančišinem. Bývá to fajn akce.
Fotogalerie: Hokejová Tipsport extraliga: Banes Motor ČB - Vítkovice 3:4 po nájezdech
V předloňské sezoně jste při utkání v Karlových Varech utrpěl dvojnásobnou zlomeninu ruky a musel vynechat celý zbytek sezony. Přibrzdilo vás to hodně v kariéře?
Nechci se na to nijak vymlouvat, ale asi ano. Celou minulou sezonu jsem se do toho nemohl dostat, což mohl být ještě důsledek toho zranění. Už to ale chci hodit za sebe, zase si na ledě věřit, být sebevědomý a samozřejmě hrát lépe.
Máte v ruce stále kovou dlahu?
Mám. Dokonce dvě.
play_fill
Doufal jste, že je tam nebudete mít navždy. Je v plánu jejich odstranění?
O tom se ještě musíme poradit s doktorem. Znamenalo by to zase nějakou pauzu a nevím, jak dlouhou. Je to další operace, kterou se mi úplně absolvovat nechce.
Vaše operovaná ruka je úplně v pohodě, nebo vás ještě nějak limituje?
Na ledě vůbec ne. V posilovně to trošku cítím, když dělám nějaký cvik vyloženě na rotaci předloktí. Ale není to nic, co by mě nějak omezovalo.
Při zápasech nějaké zábrany nepociťujete?
Nechtěl jsem si to připouštět, ale v minulé sezoně to tak asi trochu bylo. Nebylo by to, že bych se bál. To rozhodně ne. Ale myšlenka, že se něco takového může kdykoliv stát, tam asi byla. Ale už jsem se s tím srovnal a je to zase bez problémů.
V jednom z rozhovorů jste se nechal slyšet, že jestli se o něco obáváte, tak o své zuby. A není to tak dlouho, kdy vám na tréninku způsobil zranění zubů spoluhráč Brant Harris. Jak se to seběhlo?
Už více než dva měsíce zpátky jsem trefil Honzu Štencla pukem, který se od něj odrazil a trefil mě do zubů. Byly rovné, v pohodě, tak jsem s tím nic nedělal, ale cítil jsem, že tam něco není úplně v pořádku. O další měsíc později jsem dostal při tréninku od Harryho loktem nebo ramenem, už ani pořádně nevím. Měl jsem zuby zaražené dovnitř, tak mi je doktor dal zpátky, narovnal, vyčistil kanálky a dělal ještě další věci. Ale pořád jsou ve stavu, že když do nich dostanu, tak mám nejspíš po nich. Už jsou asi mrtvé, si myslím.
To je pro běžný život asi docela problém, ne?
Je fakt, že něco jíst prostě nemohu. Neřeším bolest, ale je otrava pořád chodit k zubaři.
Nějaký čas jste kvůli tomuto zranění hrál a trénoval s celoobličejovým krytem. Limitovalo vás to na ledě?
Hrálo se s tím hodně blbě. Hlavně na tréninku se špatně dýchá a pořád to musíte čistit kvůli viditelnosti. Nic příjemného to nebylo.
Věříte, že už máte vybráno, co se týká zdravotních lapálií?
Tohle neřeším a zuby za problém nepovažuji. Zlomená ruka, to beru, že je za mnou a mohu se o ni opřít. Věřím, že další zranění už nepřijdou.
V uplynulé sezoně jste se vyhnuli baráži až v předposledním kole. Minimálně z týmového hlediska je letošní ročník určitě lepší.
Z týmového pohledu rozhodně. Jsem rád, že teď hrajeme opravdu dobře, i když třeba nějaký zápas nevyhrajeme. Plníme si, co máme. Samozřejmě bychom mohli být v tabulce i výš, ale je to hodně našlapané a ani do první čtyřky to nemáme zase až tak daleko. Když budeme v takových výkonech pokračovat, tak by se to mohlo podařit.
play_fill
Co vaše pozice v týmu? Nastupujete poměrně pravidelně, ale pořád jenom ve třetí nebo čtvrté řadě.
Postupně se zvedám a poslední zápasy jsem odehrál tak, jak bych si přál a představoval já i trenéři. Se sebevědomím a pukem na hokejce. Je třeba v tom pokračovat. Co bylo, to bylo. Vím, že moje výkony předtím nebyly optimální. Docela mi ale pomohly zápasy v první lize v Litoměřicích.
Jaké to je, jezdit na zápasy a někdy i na tréninky do Litoměřic?
Nejhorší je na tom cestování. Z Budějovic do Litoměřic je to dvě a půl hodiny autem. Jinak jsem byl ale rád, že si mohu zahrát a hlavně hodně. Měli jsme tam sérii devíti vyhraných zápasů za sebou, což bylo dobré pro sebevědomí. Vyhrávalo se a dostával jsem hodně prostoru na ledě. To bylo dobré.
Strávil jste v Litoměřicích už půl sezony po návratu ze zámoří, takže jste nešel do neznámého prostředí. Podmínky pro hokej jsou tam dobré?
Určitě byla výhoda, že jsem tam lidi kolem hokeje znal a nešel do neznámého prostředí. Mužstvo se tam sice samozřejmě obměnilo, ale bylo to tam fajn.
Hraje se v první lize jiný hokej než v extralize?
Určitě. Tolik přečíslení za první třetinu, kolik jsem viděl tam, to jsem v extralize nezažil za celý zápas (úsměv). Systém se tam tolik nedodržuje. V Litoměřicích jsme dávali spoustu gólů, ale také jsme jich hodně dostávali. V extralize je to propracovanější a tolik gólů nepadá.
První liga je celkově jiný svět než extraliga, kde chodí mnohatisícové návštěvy, stadiony jsou na úplně jiné úrovni a také mediální zájem je nesrovnatelný. Souhlasíte?
Samozřejmě je to jiné, když hrajete na Spartě, a nebo potom v Pelhřimově, kde nastupuje Jihlava a moc lidí tam opravdu nepřijde. V tom všem je rozdíl velký.
V extralize se vám osobně daří sbírat body jen pomalinku. Co s tím? Máte jinou roli než bodovat, nebo k útočníkovi body prostě patří?
Určitě patří. V každém týmu jsou hráči, kteří plní i jinou roli. Útočník by měl ale přispívat i bodovým ziskem a rozhodně to chci změnit. Musím si dobře nastavit hlavu a věřit si. S tím to úzce souvisí.
Body se dělají hlavně v přesilovkách. Zahrál jste si je v Motoru vůbec někdy?
Za trenéra Prospala jsem chodil na přesilovky pravidelně, za trenéra Modrého občas. Teď je nehraji, ale důležité je dělat body také při hře pět na pět. To je v zápase stěžejní.
