Stáhl se do ústraní, přesto dodržuje zažitou rutinu a na zimním stadionu je každý den – v HC České Budějovice pomáhá s trénováním svému synovi. Svůj odchod z extraligové střídačky Václav Červený dopředu avizoval. „Už během minulé sezony jsem ohlásil, že skončím. Mladíka ze sebe dělat nebudu, hlavně cestování a organizační věci okolo mě už unavovaly. Práce samotná mi nevadila, ta mě baví dodnes,“ ujišťuje kouč.

U hokeje ale zůstal, byť v trochu nenápadné roli u malých dětí, kde byste tak ostříleného kozáka asi nehledali. „Přišel za mnou syn, který trénuje třetí třídu, jestli bych mu nepomohl. Takže s ním chodím na tréninky i na zápasy a u hokeje zůstávám, i když už ne na profesionální úrovni, ale jen proto, že mě to pořád baví,“ vyznává se Václav Červený, muž v pozadí, který není ani oficiálně asistentem. Disciplínou jde malým hokejistům příkladem, své zásady neopouští. „Abych přišel pozdě na trénink, to se nestane!“ zdůrazní. To spíš děti, odkázané na své rodiče, se opozdí než trenér v penzi. „Navíc se mě pořád drží takové ty zásady, že se třeba snažím, aby děti měly v kabině pořádek,“ prozradí na sebe.

Ale do dění na střídačce a koučinku obzvlášť podle svých slov nechce příliš zasahovat. „Spíš se o věcech potom s kluky pobavíme na tréninku. Musím přiznat, že je to má první zkušenost s tak malými dětmi, protože v životě jsem tyto kategorie netrénoval, nepracoval jsem s nimi. Takže i já svým způsobem získávám nové trenérské zkušenosti, o kterých jsem neměl ani ponětí. Netušil jsem, co mě ještě potká,“ přiznává s úsměvem Červený.
Teprve jako šedesátník poznává, že práce s dětmi bezesporu má své kouzlo. „Letos tým vyhrává, tak mám radost z toho, že děti mají radost z vítězství,“ říká.

Zároveň ale nemůže přehlédnout nešvary, které ho v koutku duše rozčilují a štvou. „Malé děti, a vůbec mládež, když srovnávám generace, a tu možnost mám, jsou pohodlní,“ konstatuje zasmušile. Ona pohodlnost, o které hovoří, se prý promítá i do chování na ledě. „Řadě mladých hráčů se moc nechce pracovat, spíš se bavit. Je to pohodlná generace, která chce mít život co nejjednodušší,“ tvrdí.

Václav Červený postupně zjišťuje, jak na ně. „Možností je hodně, otázkou je, zda se vůbec vyplatí stresovat sám sebe a ty mladé, když to jsou ještě děti. Jestli na ně tlačit,“ krčí rameny. „Já vždycky říkám, že každý hráč si nakonec o své kariéře rozhodne sám, počínaje už těmi malými dětmi. Vidím, jak hokej mají rádi, jestli se těší na trénink a jak se staví k tomu, když se dostaví vedle úspěchů samozřejmě i neúspěchy, a jak je překlenou,“ podotýká.

Červený se nijak netají tím, že jeho život je natolik úzce spjat s hokejem, že by bez něj zkrátka nevydržel. „Nedokážu si představit, že bych z toho extraligového rychlíku u mládeže najednou vyskočil a dělal něco jiného! To by bylo složité. Takhle mám každý den co na práci,“ těší se Václav Červený na stadion, i kdyby tam měl jen dát řeč s ostatními trenéry. „Člověk už je zvyklý na nějaký pracovní stereotyp,“ potvrzuje. „Ten rytmus dodržuju, ale režim už mám volnější,“ říká. Ještě se prý nestalo, aby se mu na zimák vyloženě nechtělo a zvolil jiný program.

Na stará kolena dokáže ocenit, jak je práce trenérů u žákovských výběrů záslužná a nedoceněná. „Dělají to zadarmo, po práci, ve svém volnu,“ podotýká uznale muž, jenž si v bohaté kariéře trenéra vyzkoušel i zahraniční angažmá ve slovinské Jesenici a působil také u reprezentační dvacítky.