Jak se to seběhlo, že jste se po sezoně v Mladé Boleslavi vrátil zase zpátky do Motoru?
Bylo to celkem jednoduché. Po mé první sezoně v Motoru jsem tady měl opci, kterou klub neuplatnil, protože jsem byl kmenovým hráčem Litvínova a ten po Budějovicích požadoval odstupné v tabulkové výši, což byla nesmyslná částka, která se týkala jen jedné sezony. Tak jsem podepsal v Boleslavi. Když se mi během minulé sezony ozval Jirka Novotný, který v Motoru nastoupil do pozice sportovního manažera, tak jsme během dvou telefonátů byli domluveni.

O jiné variantě jste tedy ani nepřemýšlel?
Ani jsem nechtěl přemýšlet. Mně i mé rodině se v Budějovicích líbilo a zažili jsme tady úspěch. Věděl jsem zhruba, kdo bude v týmu zůstávat i kdo by měl přijít. Líbilo se mi, že se mužstvo obmění, ale základní kostra zůstane. Za prvé jsem nešel do neznámého prostředí a za druhé se mi líbí zázemí na stadionu i samotné město. Pro mě ani jiná možnost nebyla. Jakmile se ozval Jirka Novotný, tak jsem se chtěl hned domluvit. Když jsem to řekl doma manželce se synem, tak byli také šťastní, že se po deseti měsících vracíme zpátky do Budějovic.

Sehrála určitou roli i osoba trenéra Ladislava Čiháka, se kterým jste byl v Boleslavi a také přicházel do Motoru?
V té době se ještě nevědělo, že pan Čihák půjde do Budějovic. Dozvěděl jsem se to až pár měsíců poté, kdy jsem byl s vedením Motoru domluvený. Až potom se oznámilo, že přichází pan Čihák.

Smlouvu jste podepsali na dva roky, což signalizuje, jak už jste naznačil, že jste na jihu Čech vy i vaše rodina spokojeni?
Dvouletou smlouvu jsem chtěl z pohledu sportovního i rodinného. Nechci říct, že jednoleté smlouvy nedávají smysl, ale pokud chcete, aby se v týmu něco budovalo, tak jsou třeba alespoň dva roky. Manažer Jirka Novotný mi také potvrdil, že většinu kluků podepisuje na dva roky. To jsem bral ze sportovní stránky. A z té rodinné, syn jde do školy a chtěl jsem, aby někde zůstal minimálně dva roky a nemusel pořád měnit kolektiv.

Mladoboleslavský Sebastián Malát si takhle vyšlápl na nejlepšího hráče zápasu Jáchyma Kondelíka.
OBRAZEM, VIDEO: Ubojovaná, ale zasloužená výhra Motoru nad poslední Boleslaví

Vy pocházíte z Vochova u Plzně, vaše paní je z Liberce, což je taky krásné město, ale s úplně jiným charakterem než Budějovice. Líbí se jí na českém jihu?
Liberec je hezké město, kde máme zázemí, je tam jedna půlka rodiny a chceme se tam jednou vrátit. Je pravda, že Budějovice jsou úplně něco jiného. Rovinaté město, ve kterém je ale úplně všechno, co potřebujete k životu. Také je tady hezčí počasí než na severu. V okolí je k dispozici plno cyklostezek, pro rodinu s dětmi v létě ideální místo. V zimě je to zase kousek na Lipno nebo na lyžování do Rakouska. Celoročně je tady hezky.

Váš syn šel do školy. Hraje také hokej?
Hokej hraje a baví ho to. Na zimáku je prakticky od šesti týdnů, protože manželka s ním chodila na každý zápas a bral jsem ho i do kabiny. V hokejovém prostředí vyrůstal, takže byla jenom otázka, jestli ho to začne bavit. Do ničeho jsem ho netlačil, ale stal se z něj doslova hokejový maniak. Je to živel, který se potřebuje fyzicky vybít. Hraje za základnu Motoru a uvidíme, jak to půjde do budoucna dál.

Vy jste byl vždycky obránce. Jde syn ve vašich šlépějích, nebo ještě první třída nemá hráče rozdělené na posty?
Naštěstí nemá. Myslím, že v těchto nejnižších kategoriích to ještě nemá smysl, protože tam se učí samotné základy bruslení a střelby. Jde hlavně o to, aby ho to bavilo, měl nějaký koníček a vyblbnul se s klukama.

Michal Gulaši
Vyhlášený tvrďák Michal Gulaši má dva tituly z Brna, teď rozdává rány v Motoru

Navštěvujete synovy tréninky?
Snažím se. Ale nechtěl bych, aby to vypadalo, že ho do něčeho nutím. Chci, aby měl disciplínu, dělal to, co má, a nic nevzdával. Když se něčemu věnuje, tak aby to dělal naplno. Že bych mu dával nějaké individuální tréninky navíc, to určitě ne. Beru to tak, že je to šestileté dítě, které se potřebuje vyblbnout a musí ho to hlavně bavit. Jediné, co hlídám, aby udržoval disciplínu. Na tréninky se snažím chodit. Bavil jsem se s panem Fučíkem, který kluky trénuje, a poprosil mě, jestli bych s nimi nechodil na led a nedohlížel na ně, protože trenérů u těch nejmenších není nikdy dost. Jsou rozděleni vždycky na nějakých pět skupin, tak si beru brusle a jednu partu mám na starosti. Když to i časově vychází, tak je jedno, jestli stojím na tribuně, nebo jsem s nimi na ledě. Takže je to tak, že zhruba pětkrát až sedmkrát za měsíc obuji brusle a jdu s klukama na led.

Máte ale přece jen v hlavě sen, že by váš syn jednou hrál třeba extraligu nebo NHL?
Blbě se mi to říká, ale ani sám nevím, jestli u hokeje bude moci zůstat. Pár let zpátky prodělal velkou operaci hlavy a neměl by utrpět žádný velký úraz. Je také možné, že časem bude muset s hokejem skončit, protože by to pro něj bylo moc velké riziko. Zatím to necháváme otevřené, protože je to v podání takto malých kluků bezkontaktní sport. Uvidíme v budoucnu, co bude.

Mluvil jste o tom, že v Budějovicích je výrazně tepleji než v Liberci. Také býváte i zimních měsících vídán v krátkých kalhotách. Jste nějak výrazně odolnější proti chladu než běžná populace?
Mám to od malička, že je mi pořád hrozné horko. Už v Kanadě si klepali na čelo, když jsem tam chodil v polobotkách nebo v teniskách v minus čtyřiceti a neměl jsem ani zimní bundu. U nás zimy nejsou tak mrazivé a chodím tak v kraťasech skoro celý rok. Dlouhé kalhoty jsem si oblékl jenom, když jsem šel s malým bobovat. To už mi bylo blbé být tam v kraťasech (smích). Když se bavíme o počasí, tak Liberci se říká nočník republiky, kde s nadsázkou tři sta šedesát dní v roce prší. Je tam většinou o nějakých pět stupňů méně než tady v Budějovicích. Je to znát, že jsme tady trochu jižněji.

Prošel jste více než polovinu extraligových klubů. Máte angažmá, na které vzpomínáte nejraději?
Ze sportovní i rodinné stránky strašně rádi vzpomínáme na Ostravu. Každý říká, že je to ošklivé město, ale nám se tam líbilo. Máme rádi přírodu a Beskydy kolem, to je nádhera. Navíc se tam sešla dobrá parta kluků kolem Rosti Olesze, Tomáše Kudělky nebo Romana Szturce. A i když to byla první liga, tak to bylo super taky na Kladně. Hokej mě tam začal po příchodu z Mladé Boleslavi zase pořádně bavit. Sešel se tam takový v uvozovkách no name tým. Dařilo se nám na ledě i mimo něj. Byla tam skvělá parta a narodil se nám tam i syn. Bylo to perfektní angažmá, i když jsme hráli jen druhou nejvyšší soutěž. Úplně nejlepší to ale bylo tady v Budějovicích. Udělali jsme velký úspěch, kterým byly bronzové medaile, s čímž nepočítal vůbec nikdo. Sedlo si to tady jako poklice na hrnec. Byla tady super parta, perfektní tréninky a měli jsme i štěstí, ale to ke sportu patří. Hokej i parta mimo led předloni v Motoru, to bylo za mých čtrnáct sezon v extralize to nejlepší.

Trenér Banes Motoru Ladislav Čihák.
Trenér Motoru Ladislav Čihák: Kondelík je pro nás velká posila a budoucnost týmu

A kde se vám líbilo nejméně?
Nejméně rád vzpomínám na Chomutov. Tam se to sešlo úplně naopak. Nedostali jsme třeba půl roku výplaty, což rozdělovalo kabinu. Většina týmu řešila, jak uživí rodiny. Každý si myslí, že máme nahrabané bambiliony v polštářích, ale i když se člověk snaží šetřit, tak pravda je někde jinde. Být tak dlouho bez příjmu s manželkou na mateřské a nějakými hypotékami, to pak jde hokej stranou. Měl jsem to pár dní podobně. Před baráží nás ještě navíc postihla salmonelóza. Od poloviny sezony se tam každý těšil, až to skončí. V Chomutově bylo naopak od začátku všechno špatně.

Vždycky jste platil za mimořádně tvrdého hráče a víceméně rváče. Jenže hokejová pravidla se vyvíjejí. Musel jste jim přizpůsobit také svůj herní styl?
Už to není jako před deseti lety, kdy se hrál vyloženě fyzický hokej, pouštěla se hra do těla a sem tam prošla i nějaká sekyra. Teď se všechny zápasy nahrávají, a když něco takového uděláte, tak v utkání potrestán nejste, ale pak vám strhnou deset procent z platu a čtyři zápasy stojíte. A to nechcete. I když třeba nerad, tak se člověk té době musí přizpůsobit.

Přinutilo vás to i více bruslit než v minulosti?
Určitě. Nejsem žádný velký bruslař, to asi každý vidí. Ale mě samotného to přinutilo pracovat i mimo led. Upravil jsem jídelníček a musel jsem něco shodit, abych nebyl tak unavený a trochu se hýbal. Dnešní hokej už je hlavně o pohybu. O ničem jiném.

Gólman Jan Strmeň byl hrdinou duelu s Kometou.
Utkání s Kometou nám sedlo, ale musíme přidat také venku, ví trenér Motoru Čihák

Dříve jste se na ledě často pral, poslední dobou už tolik bitek neabsolvujete, protože nechcete oslabovat tým. Ale když je třeba, tak se pořád ještě poperete?
K hokeji bitky patří a myslím, že ještě úplně nevymřely. Sem tam se najdou kluci, kteří se jdou poprat. Pořád vznikají situace, které vás donutí rukavice shodit. Hokej je kontaktní sport a doufám, že stále bude. Když to řeknu zjednodušeně, pořád ještě si chlap s chlapem mohou dát přes hubu. To k hokeji pořád ještě patří.

V minulosti jste se nechal slyšet, že až zakončíte hokejovou kariéru, lákal by vás zápas v MMA. Platí stále tento sen?
Neplatí. To bych měl doma na stole okamžitě rozvodové papíry (smích). MMA je fyzicky hodně náročný sport a po tom, co se stalo našemu malému, jsem trošku přehodnotil životní priority. Vím, že tady musím pro rodinu být. V MMA stačí jedna chybička a můžete skončit klidně na vozíku. Priority jsou teď úplně jinde. Vím, že až skončím s hokejem, tak se budu muset o rodinu postarat a být tady pro ni. Zatím je to opačně, protože rodina investuje veškerý čas a energii do mé kariéry. Doma mě podporují a já jim to budu muset splatit. MMA už v mé hlavě není.

Prošel jste osm extraligových klubů, proti kterému vlastně dáváte prémie za vítězství do týmové kasy?
Dohodli jsme se, že proti Liberci, kde jsem strávil tři roky, už tam mám zázemí a je to můj domov. Jinak bych nechal celou výplatu jenom za vypisování prémií v kabině (smích).