Pořád je vitální. Schody div že neseběhne jako mladík. Na zahrádce za rodinným domem v Havlindě pořád podává „sportovní“ výkony, o čemž svědčí každý záhon. Při návštěvě Deníku se usadil v pergole, nad ním symbolicky visely staré brusle na klíček, a v dobrém rozmaru, jak se na hostitele sluší, vyprávěl tak košaté historky, že by to vydalo na knihu.

Jistě, i na něj přijdou čas od času chmury, jak poznamenal, kamarádů s věkem ubývá, ale nezmar „Kolík“ Lenc má stále dost důvodů, proč kráčet vstříc dalšímu životnímu jubileu…

Hrával levé křídlo a později už jen v obraně, pro změnu na pravé straně, za AC Stadion, Slavoj a Meteor. V jeho dresu v době sportovních obojživelníků válel také fotbal, a odehrál dokonce kvalifikaci o postup do I. ligy.

Pohyb mu byl vždycky vlastní, doteď razí názor, že pro zdraví se musí něco dělat. A šel příkladem – i po sedmdesátce obouval brusle a chodil pomáhat na zimák, až se o něj prý už potomci báli. Má dva syny, mezi pěti vnoučaty i dva kluky a všichni vědí, jak správně držet hokejku, protože se hokeji nějakou dobu věnovali. Aktivně ale hraje už jen Tomáš, jenž nastupuje v útoku Hluboké nad Vltavou v krajském přeboru.

Když Jaroslav Pouzar přišel s nápadem založit budějovickou síň slávy, ochotně přispěl materiály i Lenc. Mimo jiné snímkem, který si – ještě jako fanoušek – vystříhl z novin po památném utkání s Američany. Na své vzory se zprvu chodil dívat ke klášteru na Slepé rameno a bylo pro něj svátkem a ctí, když na cestě od Tří Sedláků, kde se hokejové mužstvo převlékalo, mohl nést brusle „Náckovi“ Kotousovi. „Z touhle partou já ještě nehrál, jenom František Mizera, a tomu bylo šestnáct let,“ vzpomíná Václav Lenc na své předchůdce, po nichž přebírala štafetu další generace budějovických hráčů: Píchové, Roman Charypar, Slávek Aibl, „Polda“ Vávra…

Nejen jeho vrstevníci, ale i další znají Václava Lence jako Kolíka. Přezdívka se ujala; vznikla první sezonu Meteoru v lize, kde jako nováček byl českobudějovický tým za o〜tloukánka, při cestě vlakem k duelu o záchranu s Třebíčí. Spontánně ji vypustil z úst kapitán Slávek Aibl, když se rychle nemohl rozpomenout, jak se mladší spoluhráč jmenuje. „Ale on, tenhlecten, jak on se sakra, Kolík. Kolík! A od té doby mi tak říkali,“ rozesměje se při rozhovoru Václav Lenc.

Výjezd do Třebíče byl dle jeho vyprávění vůbec povedený. „Naši představitelé to tehdy nějak špatně spočítali. Bylo k večeru, když nám v Horní Cerekvi průvodčí řekla: Tak, a dál už nejedeme, tady to končí. Dál pojedeme až zítra. Co dělat? Šli jsme se ptát na nádraží, kde by se dalo přenocovat. Mužstvo se rozdělilo, šli jsme spát po privátech,“ dává k dobru zápletku.

Podobných vzpomínek a postřehů – nejen od ledu – má „Kolík“ Lenc nepočítaně, vždyť bez deseti let je na Zemi celé století. A že je člověk společenský, vnímá a živě se zajímá o veškeré dění kolem sebe. „Všechno samozřejmě vědět nemohu, to ani nejde, ale znám situaci a zajímá mě třeba, jak to vypadá na naší radnici a v našem hokejovém spolku. Co třeba dělá kolega Zajíc, jak se připravuje na manažerský post,“ zabrousí Lenc do současnosti. „Vím i různé věci ze zákulisí, i když co odešel Pepča Jelen, to byl takový zprostředkovatel, už nemám úplně detailní přehled jako dřív,“ připouští.

Na extralize je stálým hostem, a tak nepotřebuje reference, udělá si obrázek sám. „Chodím na hokej s Milanem Hönigem; bohužel už jen s ním, i když Milan je o nějaký pátek mladší. Máme tam svá místa, v sezoně jsme na každém zápase,“ ujišťuje.

Ctí tradici AC Stadion


Sám ctí tradici Stadionu a kdyby si mohl vybrat, měl by o názvu hokejového klubu v Českých Budějovicích jasno. „Stadion! Bez diskuse. To nebyl jen tak nějaký hokejíček v Písku, Táboře a Soběslavi. Tady se hrály zápasy na mezinárodní úrovni, hrály tu anglické, švédské či francouzské tý〜my,“ podotýká. „O to se zasloužili představitelé, kteří tu dnes už nejsou, a jejichž štafetu by uvědoměle měli nést současníci,“ míní.

Asi jako většina národa sledoval se zaujetím zmrtvýchvstání českých hokejistů na letošním MS v Německu. „Bylo to pro mne pozdvižení mysli,“ netají se tím, že mu udělali radost. „Když se na to člověk dívá nezaujatě, musí říct: Ano, dovedli jste za to vzít, i když jste tam nebyli ve zrovna světoborné sestavě. Byli jste asi dobří kluci, kteří se dali dohromady. Výkonem podle mne Rusy ani Švédy nepřehráli, ale udolali je mimořádnou bojovností. A kdo jde srdíčkem vítězství naproti, štěstěna se k němu někdy přikloní,“ praví.

On sám si na poctivém přístupu vždy zakládal, věřil, že vynaložená dřina se člověku vrátí: „Nic není zadarmo.“ Říká o sobě, že byl na ledě dělníkem, spíš nenápadným pracantem, rozhodně ne hvězdou, která ční nad ostatními. Ačkoli sám si hvězdných chvil užil též – třeba gól přes celé hřiště do opuštěné branky v ligovém utkání proti Bratislavě, který dobře pamatuje Lencův kamarád, spoluhráč a později sportovní redaktor Jihočeské pravdy Petr Turek. Místo něj prý „Kolík“ naskočil ze střídačky na led, aby bránil jednobrankový náskok. „Všechno je to shoda okolností,“ mávne rukou Václav Lenc. „Nemířil jsem. Vzal jsem puk a vyhodil ho z vlastní třetiny, do branky tak tak doklouzal a vyhráli jsme 3:1,“ směje se sváteční střelec.

S přibývajícím věkem našel zalíbení v zahrádce, která je nyní jeho největším hobby. S radostí rozdává příbuzenstvu vše, co se na záhonech a ve skleníku jeho přičiněním urodí. Po práci medituje a odpočívá v oblíbeném křesílku ve stínu stromů.

Dřív holdoval s přáteli saunování, chodil i na masáže. „Člověk byl zvyklý celý život něco dělat. Když přestane, ať je to z jakéhokoli důvodu, tak organismus trpí. Já to opravdu na sobě cítím, a i když je to slabá náplast, tahle fyzická námaha na zahradě mi dělá dobře. Nejen fyzicky, ale přišel jsem na to, že i psychicky. Dva tři roky nazpátek jsem měl období, kdy jsem se cítil divně, nějak nesvůj. Včas jsem nezareagoval. Bylo to znamení, a když člověk není ochoten tenhle vnitřní hlas uposlechnout, může dojít k větší kalvárii,“ vysvětluje.

Muž s dobráckým výrazem ve tváři a povahou, že by se na něm dalo dříví štípat (synové Václav a Zdeněk potvrdí), stres zažehnal po svém – pohybem. Sportovcům se obyčejně tleská, když je proč. Ale tady potlesk nestačí. Před „Kolíkem“ Lencem musí každý normální smrtelník smeknout a k nedělním devadesátinám mu upřímně blahopřát!