Váš otec byl známým hokejistou, takže tento sport byl pro vás také jasnou volbou?
Zase tak úplně ne. Rodiče chtěli, abych byl sportovně zaměřený, takže jako malý jsem kromě hokeje hrál i fotbal, tenis a dokonce jsem i plaval. Abych pravdu řekl, tak fotbal mě ze začátku táhl více než hokej a také mi více šel. Ale později jsem se začal dostávat do situace, kdy jsem nestíhal všechny fotbalové a hokejové tréninky. Pak mě začal z ničeho nic více bavit hokej a už jsem u něj zůstal.

Tátu si ještě vybavíte, když hrával?
Pamatuji si ho až z Rakouska, kde dohrával kariéru. Jsou to ale hezké vzpomínky. Hokejem se už bavil, chodili jsme lyžovat. Bylo to fajn.

Mluvil vám do hokeje?
Od mala natáčel na iPod má střídání a po zápase jsme to rozebírali. Když jsem byl mladší, tak jsem to snášel samozřejmě hůř. Postupem času jsem ale dokázal ocenit, že se mi snažil poradit, a těžím z toho dodnes.

Hokeji se věnuje i váš o čtyři roky mladší bratr. Nechá si on poradit třeba od vás?
Brácha to má těžší. Já jsem byl vždycky srovnávaný s tátou, ale on je v Jihlavě porovnáván nejen s ním, ale i se mnou. Když byl mladší, tak si nenechal poradit vůbec. Teď už je to lepší a dokonce se i sám zeptá, když je pro něj něco nového. Snažím se mu poradit a doufám, že mu hokej půjde.

V Jihlavě jste naskočil do prvoligového áčka už v šestnácti letech. Jaké to bylo nastupovat mezi zkušenými mazáky na čele s Tomášem Čachotským?
Byl to pro mě docela šok, protože jsem nečekal, že letní přípravu začnu v áčku. Koukal jsem kolem sebe a poznával ten pravý profi hokej. Jsem za tu šanci vděčný. Byly to cenné zkušenosti.

Bylo těžké adaptovat se z dorostenecké kategorie na dospělý hokej v první lize?
Skok to byl velký, ale snažil jsem se v každém utkání odevzdat maximum, abych se v týmu udržel. Co nejvíc jsem toho chtěl odkoukat od starších spoluhráčů, kteří mi pomáhali. Nakonec se mi povedlo v mužstvu ustálit.

Loni jste s Duklou bojovali ve finále prvoligového play off na sedm zápasů o postup do extraligy s Kladnem. Užíval jste si tak dramatickou a důležitou sérii?
Rozhodně. Z týmového hlediska to byla určitě nejlepší sezona. Byli jsme skutečně krůček od postupu. Bohužel to nevyšlo a kluci o něj budou bojovat zase letos.

Byl velký zážitek hrát proti velikánům Jaromíru Jágrovi s Tomášem Plekancem?
Hráli jsme proti nim už v základní části, takže občas na ně kouknete, ale už to tak neberete. Bylo to však finále a utkání měla obrovský náboj. Všichni to sledovali a Jihlava po dlouhé době zase žila hokejem. Fanoušci nás na zápasy chodili vyprovázet k autobusu, když jsme odjížděli, a pak nás i vítali. Bylo to super a moc jsme si toho vážili. Užívali jsme si to.

Proč jste se rozhodl z Jihlavy odejít?
Původně jsem tam nechtěl hrát už minulou sezonu a chtěl jsem odejít do Kanady do Red Deeru. Ale kvůli covidu nebylo možné odletět. Tak jsem podepsal smlouvu ještě na jeden rok v Jihlavě, ale už jsem věděl, že po sezoně budu chtít jít pryč.

Proč jste si vybral zrovna českobudějovický Motor?
Na Budějovice mám krásné vzpomínky. Jeden ze zápasů v mé první sezoně v jihlavském áčku byl právě tady v Budvar aréně před vyprodaným hledištěm a bylo to něco neskutečného. Líbil se mi zájem ze strany Motoru i jeho vize, že v klubu chtějí zapojovat mladé hráče. Plus sem přišli strašně zkušení hráči, což je bomba. Užívám si, že toho mohu být součástí, koukat každý den na takové kluky a učit se od nich.

Přicházel jste s tím, že si vybojujete místo v základní sestavě, nebo že budete spíše pomáhat juniorce v boji o záchranu?
Od začátku bylo dané, že si musím své místo vybojovat. Rozhodně to nebylo tak, že budu hrát jen za áčko. Šel jsem do toho s čistou hlavou, že co si urvu, to si urvu. Navíc tam byla ještě možnost jezdit hrát první ligu do Litoměřic. A k tomu juniorka. Bral jsem to tak, že budu mít spoustu zápasů, což je pro můj vývoj ideální. V áčku se snažím vybojovat si co nejvíc utkání.

Nebral jste duely v Litoměřicích tak, že jste se vlastně nikam neposunul, protože první ligu jste hrál i v Jihlavě?
To vůbec. V Jihlavě si myslím, že bych za áčko v této sezoně ani nehrál, vzhledem k tomu, že byl jasně daný úkol zachránit juniorku. Z juniorů nehraje v Dukle za první mužstvo nikdo. Chtěl jsem samozřejmě zahájit sezonu v Motoru, ale odchod do Litoměřic jsem bral tak, že se prostě musím zlepšit a dokázat trenérům, že na to mám, aby si mě vytáhli zase zpátky.

Litoměřice fungují jako svazový projekt, který by měl produkovat hráče pro juniorské reprezentace. Souviselo to i s vaším bojem o nominaci na mistrovství světa dvacítek?
Byl jsem v širším kádru reprezentační dvacítky a asi mi pomohlo, že jsem do Litoměřic mohl jít a sehrával jsem tam se spoluhráči, se kterými jsem potom odletěl na mistrovství světa do Edmontonu.

Mistrovství světa do dvaceti let bylo kvůli covidu předčasně ukončeno. Byl to přesto vrchol vaší dosavadní kariéry?
Byl to takový zvláštní vrchol. Makal jsem od šestnáctky, abych se právě na tenhle šampionát podíval. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Je to velké zklamání, ale takhle to teď ve světě je a musíme to přijmout. Jsem rád, že jsem alespoň trochu mohl okusit atmosféru a odehrát jeden zápas. I tak si toho vážím.

V prvním zápase proti Kanadě jste nenastoupil. Strávil jste ho na tribuně, nebo jste byl připravený na střídačce?
Byl jsem na tribuně. Trenéři mi to vysvětlili tím, že hůř bráním. Ale dopředu jsem věděl, že v dalším utkání proti Německu bych měl naskočit.

Proti Německu jste si zahrál, ale podlehli jste 1:2 v prodloužení, což vám radost trochu zkalilo?
Prohráli jsme, ale nemyslím si, že bychom hráli úplně špatně. Nebyli jsme však efektivní, bohužel jsme ztratili body a pomalu začínalo jít do tuhého.

Následující duel proti Finsku vám byl kvůli pozitivnímu testu jednoho z vašich spoluhráčů kontumován. Kdy jste se dozvěděli, že se hrát nebude?
Měl jsem hrát a o to větší škoda byla, že byl zápas zrušen. Dozvěděl jsem se to jako první, protože pozitivní hráč bydlel se mnou na pokoji. Hned ráno v šest hodin nám zvonil hotelový telefon, ani jsme ho nestačili zvednout, ale na naší skupině na Whats Appu bylo, že jeden z nás je pozitivní. To už jsme věděli, že je zle. Pak k nám přišel na pokoj manažer pan Černý a oznámil nám, že můj kolega z pokoje má pozitivní test.

Kontumace zápasu s Finskem pro vás musel být šok, ale ještě větší byl, když se zrušilo celé mistrovství?
Šok to byl velký. Když jsme se dozvěděli o kontumaci zápasu s Finskem, tak jsme museli být v karanténě a přes video a tréninky na pokojích jsme se připravovali na další utkání s Rakouskem. Kolem oběda se ale začaly objevovat zprávy, že pozitivní testy mají i v dalších týmech. Bylo jasné, že situace není dobrá. Ve hře byly nějaké varianty, ale vedení turnaje se rozhodlo pro jeho předčasné ukončení. Pro nás to byl opravdu pořádný šok.

Jak to proběhlo s odletem, který musel být kvůli nezpůsobilému chování ruského týmu o den odložen?
Už jsme seděli v letadle a bylo náročné na psychiku zůstávat tam ještě o den déle. Prostě jsme to však museli vzít. Byla to nešťastná shoda okolností. Proběhlo to přesně tak, jak to popsal ve svém vyjádření náš hokejový svaz. Bohužel jsme měli stejné mikiny jako Rusové a museli jsme také ven z letadla.

Po návrat z Kanady pomáháte zachraňovat juniorku Motoru v extralize. V juniorském celku byste měl být jedním z lídrů. Je těžké popasovat se s touto rolí?
Tlak tam je. Bohužel se nedaří tak, jak bychom si představovali, a o to je tlak větší, aby se zápasy zvládaly. Mně to ale nevadí. Mám tuhle roli rád a doufám, že se s ní umím poprat. Není to jenom o mě. Snažím se klukům pomáhat, oni se zase snaží pomáhat mně. Musíme udělat maximum, abychom juniorskou extraligu zachránili.

Berete v pohodě, když se hraje na hlavní ploše Budvar arény extraligový zápas a vy jdete ve stejnou dobu na druhou plochu pomáhat juniorce?
Beru to tak, že klub ode mě zrovna potřebuje pomoc jinde. Přišel jsem do Budějovic, abych hrál za Motor, a hraji tam, kam mě trenéři pošlou. Vždycky se snažím odevzdat to nejlepší. Jestli to bude v áčku, nebo v juniorce, to už je na nich. Já jsem tady od toho, abych hrál hokej, a je jedno, ve které to bude hale.

V extralize sbíráte starty zatím pomaleji. Je velký skok z první ligy nebo juniorské soutěže mezi naší elitu?
Rozdíl to určitě je, ale snažím se z každého zápasu si něco vzít, abych byl pořád lepší a byl prospěšný pro tým. Jsou to pro mě skvělé zkušenosti a doufám, že odehraji co nejvíce utkání.

Zatím jediný gól a hned vítězný jste dal v Mladé Boleslavi. Zůstane vám navždy v paměti?
Myslím, že ano. Byl to pro mě velký zážitek. Strašně jsem se těšil, až to přijde, i když jsem se snažil na to nemyslet a hrát co nejlépe, abych se udržel v týmu. Že to byl v Boleslavi gól vítězný, to byl takový bonus navíc. Byl jsem za něj moc rád.

Puk jste si schoval?
Mám ho na poličce tady v Budějovicích.

Někdo vám ho při zápase přivezl, nebo jste si na něj sám vzpomněl?
Přivezl mi ho Dan Voženílek. Tenkrát jsem z Boleslavi nejel s klukama domů, ale cestoval jsem na nároďák. Puk jsem dostal až po čtrnácti dnech od kustodů.

Na jak dlouho máte v Motoru podepsanou smlouvu?
Na dva roky plus další rok opce.

Případný odchod do zámoří už se tedy konat nebude?
Toto rozhodnutí jsem řešil před sezonou. Do Red Deeru jsem mohl odejít. Bylo to tak padesát na padesát. Potom ale zavolal trenér pan Modrý, líbila se mi vize Motoru a rozhodl jsem se jít do Budějovic. Postupnými krůčky jsem se chtěl dostat do extraligového týmu. Za tímto rozhodnutím si stojím a bojuji za Motor.