Kudy vedla vaše cesta do hokejové branky?
V brance jsem byl od malinka. Začínal jsem v mládeži Motoru, kde jsem působil do osmé třídy. Pak jsem prošel skoro celý kraj. Chytal jsem v Českém Krumlově, v Písku, v Milevsku a ve Veselí. Do ligy juniorů jsem se vrátil do Krumlova a odtud jsem šel na dva roky do rakouského Lince.

Tam jste šel pořád jenom chytat, nebo už to bylo spojené i s nějakou prací?
Jenom jsem hrál hokej. Byl jsem v linecké juniorce a trénoval jsem s áčkem, kde jsem fungoval jako třetí gólman. Jedničkou v té době byl Američan Alex Westlund. Po návratu z Rakouska jsem tady koketoval s druhou ligou v Pelhřimově a v Klatovech. Po finanční stránce to byl ale spíše výsměch. Za podmínek, za kterých to mělo být, jsem nemohl být tak daleko od domova. To nepřipadalo v úvahu a tak nějak jsem se tím loučil s hokejem.

Ale nakonec jste oživil svou kariéru na Hluboké, kam jste později zamířil?
Na Hlubokou jsem šel s tím, že už si půjdu zachytat jenom tak na žízeň, jak se říká. Ale nedalo mi to a asi to neumím tak, abych se chodil na led jen tak vyprdět. Už jsem na Hluboké desátou sezonu a začal jsem k tomu trénovat gólmany. Herně už jsem nějaký velký progres čekat nemohl, takže jsem se dal na trénování. S gólmany jsem začínal v Krumlově.

Když se ještě vrátíme k vašemu vlastnímu chytání, krajská liga má na jihu Čech velice dobrou úroveň. S tím souhlasíte?
Řekl bych, že máme nejsilnější krajskou ligu v republice. To je můj názor. V každém týmu jsou hráči, kteří hrávali vyšší soutěže a mají za sebou nějakou slušnou kariéru. Krajská liga se strašně zvedla.

Hluboká vždycky platila za rodinný klub. Je to tak i v současnosti?
Ano. Do týmu se tam hledají ti správní hráči. Ne, aby tam někdo přišel jen na rok, ale aby pochopil, proč a z jakého důvodu na Hluboké je.

Byl pro vás problém zvyknout si na specifika otevřeného stadionu?
Je to náročné. Od srpna do října máme tréninky v Budějovicích pozdě večer a samozřejmostí je, že s sebou musíme tahat věci. První polovinu sezony hrajeme všechny zápasy venku a je super, že nám v tomhle soupeři vycházejí vstříc, i když ne každému se to asi líbí.

Jak se chytá na Hluboké, když prší nebo padá sníh?
Když sněží, tak je to pořád ještě lepší, než když prší. Za deště se výrazně zhoršuje kvalita ledu. Dělají se hrudky a je to spíše struhadlo. Gólmanům se na tom hůře slejduje. Za ty roky už mi to tolik nepřijde a hlavu si s tím tak nelámu. Spousta gólmanů s tím ale v zápasech má problém. Trápí se s tím a kolikrát se mě ptali, jak na tom mohu chytat. Odpovídám jim, že je to jenom o zvyku. Ale není to zase tak často, aby pršelo nebo sněžilo. Stane se to párkrát za sezonu.

Jak se vám líbí vize zastřešení hlubockého stadionu, o které se hovoří?
Podle mého by to byl dobrý krok. V současné době je to výhoda, protože při pandemii koronaviru je to bráno jako otevřené sportoviště, takže nějakým způsobem můžeme alespoň nějak individuálně fungovat. Zastřešení by ale každopádně bylo plus. Hned od začátku sezony bychom měli domácí prostředí, od srpna bychom trénovali ve svém a nemuseli bychom řešit tréninky ve večerních hodinách v Budějovicích. Pro klub by to bylo jedině dobře.

Bylo pro vás na Hluboké vrcholem finále play off krajské ligy před čtyřmi roky?
To byla sezona, kdy se play off nehrálo na vítězné zápasy, ale na dva duely systémem doma – venku a počítalo se skóre. Ve čtvrtfinále jsme vyhráli oba duely se Strakonicemi a v semifinále jsme přešli přes Milevsko, i když jsme na ledě soupeře prohráli. Měli jsme lepší skóre. Byl to za poslední dobu na Hluboké největší úspěch.

Na začátku letošní sezony jste při utkání s hvězdnou sestavou českobudějovického Samsonu chytil nájezd Radimu Vrbatovi. To byl také jeden z vrcholů kariéry?
Celý ten zápas pro nás byl velký zážitek. Zachytat si proti takovým hráčům bylo úžasné. Musím se přiznat, že jsem se na ten nájezd trošku připravoval. Hledal jsem si na YouTube situace, jak se tito hráči chovají, aby ze mě neudělali úplného troubu. Když jsem viděl, jak se rozjel, tak jsem trošku čekal, co udělá. Zkusil na mě to samé, jako kdysi na Roberta Luonga. Natlačil jsem tam tělo s rukou vepředu a trefil mě.

Jak jste se dostal k trénování gólmanů?
Bylo to v době, kdy jsem se vrátil z Rakouska a viděl jsem, že mé hraní už asi nikam moc nepovede. Na nějakou díru do světa už to nevypadalo. Ale hokej mě baví, chtěl jsem u něj zůstat a dál se rozvíjet. Začal jsem trénovat gólmany, ale vedl jsem jako kouč i ligu žáků na Hluboké a také mladé kluky v českobudějovických Lvech. Nejvíc mě však baví pracovat s gólmany. K tomu mám nejblíž. U brankáře je výhoda, že může trénovat i ostatní hráče, ale naopak to asi nejde. Je to specifická pozice. S gólmany jsem začínal v Krumlově a také jsem dva roky trénoval druhou ligu žen ve florbalu ve Štírech.

Co vás přivedlo k založení gólmanské akademie?
Akademie vznikla před čtyřmi roky. Je zaměřená čistě jen na brankáře. Chodili ke mně někteří kluci na individuální tréninky, ale nebylo to ono. Tak jsem se rozhodl založit gólmanskou akademii a pro její členy jsem udělal kompletní zázemí. Byli jsme na Hluboké, kempy děláme v Pouzar centru a občas něco i v Praze. Začínal jsem s deseti brankáři, teď jich mám kolem osmdesáti z celé republiky.

Jsou všichni z mládežnických kategorií?
Od sedmiletých až po dospělé. Docela se to rozrostlo. Také to přináší více práce při zajišťování profesionálních trenérů na kempech. Měli jsme tady Aleksandera Petrova ze Slovinska, který trénuje ve Spojených arabských emirátech, Radka Svobodu z Chomutova. Jako hosté jezdí Šimon Hrubec, Pavel Kantor nebo s námi byl i Saša Salák, což je pro kluky vždycky velká motivace a zážitek. Jdou s námi na led, podepíší se, vyfotí se s nimi. Je to fajn.

Na tréninkový kemp musíte sehnat nejen trenéry, ale také nějaké střelce.
Když to jde, tak střelce seženeme. Ale akcí je přes léto hodně a lidi mají dovolené, takže na gólmany střílí samotní trenéři. Každý je na svém stanovišti a obstarává si ho sám. Ale se střelci je to samozřejmě mnohem lepší.

V Suchém Vrbném jste vybudoval zbrusu nové tréninkové centrum. Jak jste vlastně na tyto prostory v areálu firmy obchodující s nápoji přišel?
Ve firmě pracuji, takže jsem o těchto prostorech věděl. Přišla doba, kdy jsem se rozhodl svou akademii zase trochu nakopnout a posunout. Prostory jsem si pronajal a začal budovat. Nic tady nebylo, jenom zdi beton, takže jsme všechno s jedním investorem museli vybudovat úplně od nuly. Šlápli jsme do toho a teď jenom čekáme na rozvolnění vládních opatření, abychom mohli oficiálně otevřít.

Co všechno máte pro gólmany k dispozici?
Plastový povrch, s jehož financováním nám pomohl Sportovní klub Pedagog. Máme dvě střelnice, jednu branku, jednu plachtu a pak řadu další pomůcek na cvičení. K tomu rotoped, trampolínu, běžecký pás. Mohou se tady připravovat nejen gólmani, ale i hráči do pole a do budoucna bychom rádi dělali i nějaká cvičení pro veřejnost. Budeme otevřeni pro všechny.

Připravujete hokejové i hokejbalové gólmany?
Ano. Pro hokejbalové brankáře jsme na Pedagogu pořádali několik kempů. S tímto klubem spolupracuji už tři roky a trénoval jsem tam gólmany. Přes předsedu Přemysla Horáka jsme v kontaktu pořád a funguje to výborně.

Je velký rozdíl mezi brankáři v hokeji a hokejbalu?
Stoprocentně. Třeba při hokejbalu je těžké slejdovat, i když gólmani už na to také mají vychytávky. Povrchy bývají plastové, na kterých se malinko sklouznout dá. A brankáři to často řeší tím, že si lepí plastové desky na betony, takže jim to více klouže. Největší rozdíl je ale ve střelách. Oranžový míček se chová úplně jinak než puk. Velice dobře si to pamatuji, protože jsem hokejbal také dlouho chytal. Míček často chytí rotaci a zahýbá těsně před gólmanem. Těžko se na to reaguje. Celkově je pohyb v brance náročnější, protože na ledě se přece jen trochu sklouznete a ušetříte síly. V hokejbalu se musí pořád makat.

Mohou chytat stejní brankáři hokej i hokejbal?
Určitě. Sám jsem to tak do svých pětadvaceti let kombinoval. Dá se to celkem v pohodě skloubit.