Kolik gólmanů máte v klubu na starosti?
Do loňské sezony to bylo tak, že jsem byl v klubu na pozici šéftrenéra brankářů. To znamená, že jsem dohlížel na všechny gólmany od áčka přes mládežnickou akademii až po žákovské kategorie. Nejsem na to ale samozřejmě sám. Loni jsme byli ještě s Romanem Kondelíkem a Tugou Grgoričem tři, letos k nám přistoupil ještě Pepa Kučera. Hlavně žákovské kategorie mají rozdělené kluci. Roman se pak věnuje především dorostu a já juniorce. Jsem přítomen na všech gólmanských trénincích.

Jak často speciální tréninky pro brankáře bývají?
To je různé. Brankáře máme rozdělené do tří skupin: přípravka, žactvo a akademie. Mám na starosti juniorku a s tou máme gólmaňáky jednou týdně a k tomu chodím jednou v týdnu i na jejich týmový trénink. To je dostatečné, protože gólmany z juniorky si beru také do přípravy s áčkem. Tam se trénuje na tři brankáře a třetí vždycky bývá právě junior. Před každým tréninkem áčka máme patnáct minut gólmanský trénink, plus junioři zůstávají na ledě ještě i po normálním tréninku, když potřebujeme na něčem zapracovat. U juniorky a dorostu je také důležitá zpětná vazba. Vždycky ve středu po gólmaňáku rozebíráme video, které nám sestříhá Zbyněk Rýpar z mládeže.

Mluvil jste o stavu, jaký byl v klubu do loňské sezony. Jak je tomu od té letošní?
Už nejsem na postu šéftrenéra gólmanů. Zůstal jsem u áčka a akademie, žákovské kategorie má od letoška na starosti Roman Kondelík.

V kolika letech by se podle vás měli malí hokejisté specializovat na gólmany?
Jsem zastáncem švédské cesty, podle které by se měli gólmani specializovat co nejpozději. Třeba do čtvrté třídy by to mělo být tak, že gólman jednou chytá a další zápas hraje v poli. Takhle to mají nastavené právě ve Švédsku, že se na chytání specializují až od páté třídy. Je to dobré minimálně pro to, aby byl z gólmana dobrý bruslař. Chtěli bychom odstranit tak trochu zavedenou praxi, že když někdo nevypadá, že by z něj mohl být dobrý hráč, tak se strčí do branky. Naopak si myslím, že gólman musí být velmi dobrý bruslař. Proto malým klukům pomáhá, když jdou do gólmanské výstroje například jen dvakrát za týden a ostatní tréninky i zápasy absolvují jako hráči. Od páté třídy už by ale měli být gólmani zaměřeni jenom na chytání.

Obecně ve sportu ubývá dětí. Jak jste na tom z tohoto hlediska s hokejovými brankáři? Máte dost malých adeptů tohoto řemesla?
Je pravda, že se do branky nikdo moc nehrne. Přitom doba se změnila a už to zdaleka není tak, že veškerou výstroj a výzbroj nakupují rodiče. Třeba v Motoru až do čtvrté třídy máme k dispozice výstroje pro všechny gólmany a rodiče to nic nestojí. Přesto je zájemců o chytání málo. Dříve chtělo být více dětí gólmany, než je tomu teď. Ale na druhou stranu si zase nemůžeme úplně stěžovat.

U prvního týmu Motoru končíte sedmou sezonu. Se kterým z hlavních trenérů, jež jste na střídačce zažil, se vám spolupracovalo nejlépe?
Všichni trenéři, které jsem zažil, byli tak trochu „sví“. K některým jsem si našel cestu hned, s jinými to trvalo půl sezony, nebo třeba i celou. Nemělo by to vyznít jako nějaké alibi, ale s hlavními trenéry jsem vycházel vždycky. Někdy to bylo kostrbatější, ale pak jsem měl vždycky dobrý pocit, že jsme si s hlavním koučem i jeho asistenty sedli.

U mladých gólmanů je to jasné, u nich upravujete a vylepšujete jejich styl chytání. Ale jak se pracuje s hotovými brankáři v prvním mužstvu?
Pracovat se dá s každým a záleží jenom na konkrétním brankáři. Pokud přijde do áčka nějaký relativně mladý kluk od dvaadvaceti klidně až do osmadvaceti let, tak se dá pořád výkonnostně posunout. Když máte v týmu jednoho mladšího a druhého staršího, tak s tím mladším samozřejmě potřebujete více pracovat, protože u něj se dá ještě hodně věcí opravit. U starších se třeba také ještě něco opravovat dá, ale většinou už to musíte brát tak, jak to je. Nebojím se říct, že trenér gólmanů u áčka je z osmdesáti procent spíše mentálním koučem. Potřebujete hlavně své svěřence nastavit tak, aby dobře odtrénovali a byli na zápas připraveni především psychicky. Snažíte se, aby mezi oběma gólmany panovala dobrá atmosféra. Moje role spočívá také v tom, aby tlak od hlavního trenéra a jeho asistentů šel spíše na mě než přímo na brankáře. Od toho tam jsem, abych si gólmany připravil.

Při každém extraligovém zápase jste na střídačce. Tam už se toho ale asi moc vyřešit nedá.
Úloha trenéra gólmanů na střídačce roste, když dojde třeba na nájezdy. Nápomocen může také být, pokud je nějaký problém v komunikaci mezi brankářem a obránci. Každý gólman je jiný. Některý přijede při reklamní pauze ke střídačce a chce slyšet trenérův názor. Nebo mu stačí, že ho tam má k dispozici a proběhne jenom nějaký oční kontakt. Pak jsou další brankáři, kteří při pauzách ke střídačce vůbec nejezdí a zůstávají ve své bublině. Třeba Honza Strmeň je ve své bublině a ke střídačce nikdy nepřijede. On si do ní vleze už před zápasem a opouští ji až po utkání. Dominik Hrachovina jede o reklamní pauze právě za Honzou a něco spolu prohodí. Se mnou má jenom oční kontakt. Pokud si potřebujeme něco sdělit, tak na sebe mrkneme a seběhnu dolů k mantinelu. Nebo to řešíme přes Honzu, aby mu vzkázal, že si má dát pozor na to a na to.

Od uplynulé sezony komunikujete také s videotrenéry. O co se jedná?
Sleduji vyhraná a prohraná vhazování, abychom měli přehled, komu se v utkání buly daří a měli bychom ho nasadit v klíčových momentech. To je jedna věc. Zároveň mám tablet a jsem přes sluchátko propojený s videokoučem. Při domácích zápasech tak mohu hlavnímu trenérovi některé situace hned ukázat. Na venkovních utkáních to nefunguje, tak jsem závislý na tom, co mi pošle videotrenér.

Hodně se mluví o tom, že v NHL se brankářům hodně zmenšila výstroj, aby padalo co nejvíc gólů, ale je to i na úkor bezpečnosti gólmanů. Jaký je váš názor?
To si vůbec nemyslím. Také jsem o tom četl, ale nemyslím si, že by to bylo něco tak zásadního. Vím, že v NHL mají gólmani o něco menší betony. Jejich výšku vypočítávají podle koeficientu daného výškou postavy. Může se stát, že proti Evropě má brankář o palec menší betony. Ale to je dva a půl centimetru, což by nemělo hrát zase až tak velkou roli. Lapačky i vyrážečky zůstávají stejné, podobné je to i u vesty a kalhot. Nemyslím si, že by v tom byl až takový rozdíl. Hlavně jsou v Americe menší hřiště, na všechno je méně času a hráči tam střílí ze všech pozic. Především jsou to ale hráči, kteří ví, kam střílí. To je úplně jiný level.

Nikdy jste se netajil, že od hokeje se nejlépe odreagujete se svými domácími zvířecími miláčky. Před dvěma lety jste v rozhovoru vypočítával, že doma máte čtyři želvy a čtyři krajty. Plus papoušek žako byl na hostování u sousedů. V jakých počtech je vaše domácí fauna v současnosti?
Papoušek zůstal definitivně u kamaráda, protože mám alergii na jeho peří. Jezdím se za ním jenom podívat. Hady už žádné nemáme. Syn Matouš se odstěhoval a své dvě krajty si vzal s sebou. Já jsem své dvě krajty věnoval do zoo, protože jsme si pořídili psa a jejich společné soužití by nedělalo dobrotu. A zůstalo nám na zahradě pět želv.

Jakého psa máte?
Máme mladou fenku staffbulla a je to něco fantastického. To myslím zcela upřímně. Nikdy jsem nevěřil, že mě pes takhle chytí. Každý den s ním chodím alespoň na hodinu a půl dlouhou procházku. Většinou skočíme do auta a jedeme někam za les, protože nechci mít psa na vodítku, ale aby byl volně. Je to normální člen rodiny.