Nejprve přivedl mužstvo z první ligy zpět mezi elitu. Druhý rok jeho svěřenci jako nováček soutěže přešli přes favorizovaný Liberec až do semifinále.

Semifinálovou účast si zopakovali i o rok později a letošní nešťastné semifinálové vyřazení v sedmi duelech s Karlovými Vary po vítězství v základní části soutěže je ještě v živé paměti. O svém dalším působišti úspěšný trenér ještě jasno nemá, případnou nabídku pracovat u české reprezentace, o které se hovoří, by však prý neodmítl.

Když se ohlédnete za čtyřmi roky strávenými v Českých Budějovicích, které nejsilnější momenty se vám okamžitě vybaví?
Čtyři roky jsou poměrně dost dlouhá doba a zažil jsem tady spoustu věcí. Zážitků je hodně, ale jako první se mi asi vybaví vůbec samotný nástup do klubu, který byl dost nejasný a nepřehledný. Klub byl v dost dezolátním stavu a nikdo pořádně nevěděl, co bude dál. Na druhou stranu mají Budějovice v hokejovém světě zvuk a daly našemu i světovému hokeji spoustu velkých hráčů. Je zde krásné prostředí i zimní stadion. Přesto jsem si říkal, kam to strkám hlavu. To je taková prvotní vzpomínka na dobu, kdy jsem tady ze začátku bydlel na penzionu a bylo stejně jako teď fotbalové mistrovství Evropy. Tehdy jsem sledoval zápasy a u toho si připravoval letní přípravu a probíral seznamy hráčů, kteří by eventuálně ještě mohli přijít. To se mi zpětně vybaví, protože teď už se také těším na fotbalové Euro. Člověk se ohlédne, jako kdyby to bylo nedávno, a přitom už jsou to čtyři roky.

Pak už přišly ty veselejší chvilky a na vašem trenérském kontě začalo přibývat úspěchů.
Nemohu opomenout postupné budování kádru a nezapomenutelná byla zkušenost s hráči z NHL. Samozřejmě se mi vybaví semifinále první ligy s Chomutovem, baráž s Jihlavou a prakticky všechny série play off v extralize. Parádní byla ta vůbec první s Libercem, kdy nám všechno vycházelo. Vyrovnaná byla pak i ta další se Slavií, kde jsme sehráli důstojnou roli. Čerstvá je samozřejmě vzpomínka na celou sérii s Karlovými Vary, do které jsme relativně dobře vstoupili, ale venku jsme nehráli zase až tak dobře. Poslední sedmý zápas byl z naší strany dobrý. Ve výborné atmosféře jsme soupeře přehrávali a moc jsem si nepřipouštěl, že bychom mohli vypadnout. Mužstvo šlapalo, ale nedávali jsme góly. Vzpomínám pochopitelně i na hráče, které jsem tady kolem hokeje potkal. Hráče, vlastníky, diváky i novináře. Vzpomínání by to bylo na hodně dlouho.

Podařilo se vám získat na svou stranu i diváky, což nebyla v jihočeských podmínkách jednoduchá záležitost.
S diváky jsme vytvořili určitou soudržnost, což bylo podloženo také dobrými výsledky. Diváci se však určitě zlepšili k lepšímu obrazu. Doufám, že to vydrží i do budoucnosti a bude tady určitá tolerance i pro případ, že se něco nepovede. Fanoušci by si měli vážit, že se tu hraje tak dobrý hokej. Určitě by bylo dobré, kdyby se to podařilo posunout ještě o krůček dál a hrálo se extraligové finále. Musím se usmát, když si přečtu, že ve fotbale v Budějovicích trenér Straka splnil svou misi a mužstvo se zachránilo. Je pro mne nepochopitelné, že si někdo může dávat jako cíl záchranu v soutěži. Skončil jsem v klubu, ale přesto jsme stále v Budějovicích. Rodině se tady líbí a stali se z nás téměř Budějovičáci. Možná tady zůstaneme natrvalo.

Trenérská profese je značně nejisté zaměstnání. Měl jste někdy za čtyři roky někdy pocit, že vám hrozí odvolání z funkce?
To jsem si nikdy ani nepřipouštěl. Nějaký vyloženě důvod k tomu asi nebyl. Na to jsem nikdy nepomyslel. Ani jednou jsem neměl nějaký pocit beznaděje, abych sám uvažoval o rezignaci. Za vedení mluvit nemohu, ale mám pocit, že také nemělo důvod uvažovat o mém odvolání.

Od vašeho semifinálového vyřazení Karlovými Vary uběhly už dva měsíce. Udělal byste teď zpětně s odstupem času něco jinak?
O tom jsem hodně přemýšlel, ale kromě několika málo drobností by se asi zásadní věci nezměnily. Není tam něco, co bych si vyloženě vyčítal. Jsou to opravdu spíše drobnosti. Neuhráli jsme sedmý zápas, ale ten jsem těžko mohl hráčům vyčítat. Bavil jsem se s Libereckými, kteří dopadli úplně stejně jako my se Slavií, a také tam je velký hlad po finále. Říkali, že pro postup udělali maximum a neřešili, že by něco udělali jinak. Prostě prý byli jenom smutní. Chyběly jim také jenom maličkosti. Na rozdíl od Liberce jsme zvládli, alespoň výsledkově, pátý zápas, ale doplatili jsme na střeleckou impotenci. V domácích zápasech jsme byli lepší my, na ledě soupeře zase oni. Opravdu jsme odehráli dobře i sedmé utkání, ale góly jsme prostě nedali, což bylo jediné, co se dalo vytknout. Mělo se uhrát něco ve Varech. Ale nemá cenu to teď nějak dopodrobna rozebírat.

Nedoplatili jste také na velkou marodku ve vyřazovacích bojích?
Vracet se k tomu nemá smysl. Je fakt, že jsme hráli s nepříjemnými zraněními, ale bylo mi vyčítáno, že si dělám alibi. Přitom jsem pouze odpověděl na otázku novináře. Rozhodně jsem si nechtěl dělat nějaké alibi. Zranění k play off patří. Potom se trochu plivalo po hráčích, kteří vinou zdravotních problémů nemohli podat optimální výkon. Řekl jsem to i na jejich obranu. Do finále jsme nepostoupili a doufám, že se to podaří třeba hned příští rok. My jsme to každý rok posunuli o krůček dál a věřím, že tomu bude i nadále.

Kde máte schovanou bronzovou extraligovou medaili?
Předem musím říct, že celý ceremoniál po prohraném sedmém semifinále byl pro mne značně frustrující a strašně už jsem chtěl zmizet z ledu v šatně. Medaile zůstala v kapse u bundy a našel jsem ji až po třech týdnech, kdy jsem si vyklízel věci. Doma ji manželka pověsila na okno. Malý syn kolem ni občas projde, cvrkne do ní a řekne: tu dostal tatínek za to, že je dobrej. A je mu úplně jedno, jestli je zlatá, nebo bronzová. Občas mu závidím ten jeho dětský svět.


Po sezoně vám končila smlouvu a vedení Mountfieldu vám učinilo nabídku na její prodloužení?
Poprvé jsme o nové smlouvě jednali už v únoru a vedení chtělo vědět, jestli tady budu dál, nebo ne. Je to logické, aby se případně mužstvo na příští rok mohlo skládat už s novým trenérem. V tu dobu to pro mne bylo moc rychlé, protože každým rokem pro mne bylo složitější, abych měl mužstvu co dát a nestal se z mé práce stereotyp. Chtěl jsem to proto řešit co nejpozději a rozhodnutí oddálit. Vedení naopak chtělo slyšet mé rozhodnutí co nejdříve, což chápu. Řekli jsme si něco k hráčskému kádru. Trh s hráči je dost omezený a v té chvíli pro mne bylo dost nejasné, jestli se podaří kádr doplnit. Pokud jsme měli dostát ambicím, které v klubu jsou, tak bylo nutné mužstvo posílit. Reagoval jsem tak, že pokud přijdou nějací hráči a tým se posílí, tak jsem schopen tady setrvat i nadále. Pokud ne, tak ať se raději udrží současný kádr, mužstvo se posílí až za pochodu, ale ať k němu přijde nový trenér. To bylo v době, kdy jsme nevěděli, jestli postoupíme do semifinále nebo do finále. Ještě jsme ani neměli jistou Ligu mistrů.

Nakonec jste se ale nedomluvili.
Z té schůzky jsem dost dobře neporozuměl, že byl dám death line termín, do kterého jsem se měl rozhodnout. Objevily se dokonce spekulace, že už mám podepsanou smlouvu jinde. Mluvilo se o Rusku, Pardubicích, a že tady licituji o penězích. Dostalo se toho ke mně hodně. Přitom na peníze jsme se ani nedostali. Řešil jsem to všechno opravdu až po sezoně. Až když jsme se definitivně nedohodli v Budějovicích, tak jsem řešil další věci a vstoupil v jednání s dalšími kluby. Poté, co se zveřejnil fakt, že v Budějovicích končím, tak se ozvaly i další kluby. Možnost setrvání tady byla, ale potřeboval jsem trochu víc času. Na druhou stranu jsem chápal vedení klubu, které zase tlačil čas.

Měl jste pocit, že vedení klubu stálo o to, abyste zůstal u týmu i pátý rok?
Nevím. V únoru jsem cítil zájem velký a tlačili mne k tomu, abych už podepsal. V té době byl zájem enormní a těšil mne. Každého potěší, když o něj někdo stojí. V únoru jsme ale skutečně nebyl schopen říct, co bude dál. Vrchol sezony byl teprve před námi. Mohli jsme vypadnout ve čtvrtfinále a došlo by tak k totálnímu propadu. V tu chvíli by to bylo dané a já bych neměl důvod pokračovat. Takhle jsme vypadli v sedmi zápasech v semifinále, což je špatné a smutné. Je to ale další výzva a je možná se o to ještě další rok pokusit. Po čtyřech letech to ale nebylo jednoduché rozhodování, aby se z toho nestalo nějaké setrvávání. Nejsou tady podmínky, aby člověk mohl být jako Ferguson v Manchesteru. Jinou pozici má Vláďa Růžička, ve Slavii, kde je trenérem a zároveň manažerem a akcionářem. Takové postavení já nemám a ani jsem o ně neusiloval. Zájem ze strany klubu byl a docela velký, ale musel bych se rozhodnout už v únoru nebo na začátku března. Tím, že jsem se nerozhoupal do určitého data, bylo to pro vedení týmu signálem, že tady nezůstanu.

Hovořilo se o nabídkách různých klubů. Odmítl jste jich hodně?
Nerad bych, aby to vyznělo, že jsem jako nějaký velký trenér odmítal nabídky z řady klubů. Takhle to není. Prioritou byly pořád Budějovice, přestože jsem slýchal, že licituji o peníze nebo že mám podepsáno jinde. Nebyla to pravda. Teď uvádět kluby, které mi nabídly smlouvu a já jsem odmítl, by nebylo korektní vůči nim i trenérům, kteří tam jsou. Jednal jsem opravdu až potom, co jsme se nedohodli v Budějovicích. Jediný klub, který bych zveřejnil byly Pardubice, což už víceméně stejně nebylo tajné. Pan Kusý z Pardubic jednal naprosto korektně s tím, že se tam sezona nepovedla a chtěli by to zase zvednout. Respektoval, že jednat budeme až poté, kdy padne verdikt v Budějovicích. Bylo to opravdu seriozní jednání. Zájem Pardubic byl hodně velký a těšil mne. Nakonec jsem se ale rozhodl, že ne. Rusko už bylo také pryč, protože tam jsem se musel rozhodnout také někdy v únoru. Nebylo to ale o nějakém odmítání nabídek. Nějaké jsem měl, hrozně si jich cením.

Co nakonec převážilo ve prospěch faktu, že jste všechny tyto nabídky odmítl?
Trenéřinu dělám šestnáct let v kuse a bez pauzy. Mám tři malé děti, které jsou ve věku, že tátu hodně potřebují. Nemáme ideální zázemí, co se týká babiček a dědečků. Rodinný život je pro mne prioritou a nebylo by na škodu chvilku vysadit z té hektické práce. Už se mi zajídalo usilovat o nějaký sportovní výsledek na úkor rodiny. V Budějovicích bydlíme, děti tady chodí do školky a máme zde vytvořeny výborné podmínky pro život i pro práci. Skončil jsem v klubu, ale přesto jsme stále v Budějovicích. Rodině se tady líbí a stali se z nás téměř Budějovičáci. Možná tady zůstaneme natrvalo. Takhle to cítím.

Bez hokeje byste ale přesto nezůstanete. Hovoří se jako o hotové věci, že budete asistentem Vladimíra Růžičky u národního týmu. Co je na tom pravdy?
Hodně se o tom spekuluje na úrovni novinářské i v hokejovém zákulisí. Jako hlavní trenér by byl u reprezentace Vláďa Růžička a já bych působil jako jeho asistent. Předběžně jsme domluveni. Pokud tuto nabídku dostanu, tak ji neodmítnu. S Vláďou si po hokejové stránce hodně rozumíme a národní tým by pro mne byl velkou výzvou.

Varianta, že byste byl jako hlavní trenér nepřipadá v úvahu?
Na to bych nekývl. Nemám za sebou žádnou minulost ani u mládežnických reprezentací a necítím se jako taková hokejová persona, abych rovnou naskočil jako hlavní trenér. Roli asistenta bych považoval za ideální a nemusela by být ani časově tak hektická, jako je tomu u práce v klubu. Snad by se to dalo skloubit i s rodinným životem.

A co varianta asistenta v New Jersey Devills, o které se rovněž mluví?
To by mne samozřejmě velice zajímalo, ale tato varianta už je v současné době jen málo pravděpodobná.