Jen pár dní předtím, než byl postup suverénního vítěze základní části I. ligy úředně potvrzen, si zaplněná Budvar aréna zavzpomínala na velký triumf budějovického hokeje, k němuž došlo přesně před šedesáti lety.

V sezoně 1958/59 hokejisté Č. Budějovic prvně ve své historii sestoupili z nejvyšší soutěže, druhou ligu ale hned v další sezoně vyhráli a mezi elitu se vrátili. Navíc postup na jaře roku 1960 završili senzačním vítězstvím ve Spartakiádním poháru, v jehož finálové fázi v Banské Bystrici nechali za sebou i favorizovaná mužstva Brna a Jihlavy.

Osmi hokejovým mušketýrům, kteří se přímo na ledě o tento triumf zasloužili, při retro zápase s Litoměřicemi těsně před koncem letošní sezony aplaudovala zaplněná Budvar aréna. „Zase jsme po letech šli na led, dokonce jsme měli i retro dresy tehdejšího Slavoje. Byl to pro nás velký zážitek,“ vyzdvihuje jeden z těchto mušketýrů, bývalý obránce a také dlouholetý sportovní redaktor Jihočeské pravdy, pětaosmdesátiletý Petr Turek.

Jak sám připustil, zmíněný pohárový triumf pro něj byl i životním úspěchem. „Zřejmě ano, protože v roce 1951, kdy hokejové Budějovice získaly svůj jediný titul mistra republiky, mi bylo teprve šestnáct let,“ říká s úsměvem.

„Spartakiáda v té době byla politicky preferovaná, takže soutěž s jejím názvem hrály všechny oddíly z celé země,“ vysvětluje Turek, dle něhož od okresních kol až po celostátní fázi startovalo téměř patnáct set (!!) mužstev!'

„My do turnaje šli na začátku sezony ještě jako druholigoví, takže jsme k favoritům rozhodně nepatřili,“ říká Turek a dodává, že na úvod tehdy Slavoj v budějovickém derby vyhrál s Dynamem 8:2. „Málokdo už asi ví, že Dynamo tehdy vedle fotbalu hrálo i hokej,“ směje se.

V dalších kolech poté Slavoj porazil výběr Západočeského kraje 11:2, ligovou Plzeň senzačně 13:3 a přes béčko i áčko Sparty se probojoval až do čtyřčlenného finálového turnaje. „Za Spartu, kterou jsme v rozhodujícím zápase porazili 5:4, přitom hrál třeba i slavný Vova Zábrodský.“

Samotný závěrečný turnaj v Banské Bystrici na tehdejší dobu byl dle Turka na vysoké úrovni. „Mimo jiné na každé ze šesti utkání bylo zvláštní vydání speciálních spartakiádních novin, v nich předcházející zápas byl po minutách popisován a komentován,“ vzpomíná Petr Turek.
Tým Slavoje byl jako čerstvý nováček nejvyšší soutěže v turnaji outsiderem. „Navíc nám chyběli dva kmenoví hráči Pejcha a Pleticha, kteří nedostali v zaměstnání volno,“ připomíná Turek, že na začátku 60. let sice za socialismu špičkoví sportovci měli různé výhody, oficiálně však byli amatéry, takže i ti nejlepší měli alespoň papírově nějaké zaměstnání… „Oba ti kluci nám chyběli, ale v našem mužstvu po návratu mezi hokejovou elitu panovala vynikající atmosféra a velká herní pohoda,“ zdůrazňuje Turek.

Na Jihočechy čekal na úvod turnaje, hraného systémem každý a každým, těžký zápas s ruským Čeljabinskem, který byl hostem turnaje. A byla to velká bitva a nevídané drama až do posledních vteřin! „V 59. minutě vedli Rusové 5:4, náš trenér Zlatko Červený odvolal Honzu Vodičku z klece, jenže pár vteřin nato Rusové zvýšili do opuštěné brány na 6:4. Diváci začali zklamaně odcházet, ale Vlasta Hajšman hned po buly ujel, kličkou se zbavil dvou protihráčů a snížil na 6:5. Do konce utkání chybělo třicet vteřin, Vodička znovu uháněl na střídačku, my Rusy zavřeli v jejich třetině a v té poslední vteřině Zdeněk Kaucký srovnal na 6:6,“ přibližuje Turek dramatický závěr utkání.

Úspěšný obrat v zápase se silnými Rusy byl pro budějovické hokejisty povoleným dopinkem, takže ve druhém zápase si poradili s Duklou Jihlava 5:4 a na závěr porazili i slavnou brněnskou Rudou hvězdu (nynější Kometu) 4:3 a s pěti body celý turnaj vyhráli před Jihlavou (4 body), Čeljabinskem (2) a Brnem (1).

Pro pamětníky Deník uvádí i sestavu, ve které Slavoj tohoto historického úspěchu dosáhl: Vodička, Kroupa – Jir᠆ků, Turek, Španinger, Šrámek – Hajšman, Neumaier, Kaucký – Hönig, Buřič, Houdek – Knotek, R. Houfek, Padrta.

„Byly to krásné chvíle a je škoda, že už je to tak dávno,“ říká s nostalgií v hlase jeden z oněch hokejových mušketýrů Petr Turek a dodává, že jejich následovníkům patří dík za to, že si na ně po těch šedesáti letech vzpomněli a pozvali je mezi sebe. „Lidi na stadionu nám aplaudovali a my si to užívali. Bylo to moc fajn,“ uzavírá Petr Turek.