Pocházíte z Třeboně z ryze házenkářské rodiny. Váš otec hrával extraligu, strýc ji trénoval a trenérem byl i váš děda. Vy jste také v mládí kombinoval oba sporty, co nakonec rozhodlo pro hokej?
Je fakt, že jsem začínal s oběma sporty, ale více mě to táhlo k hokeji a také jsem u něj nakonec skončil.

Pamatujete si alespoň trochu slavnou třeboňskou házenkářskou éru, když tam váš strýc v roli trenéra vedl extraligový tým a otec dával jeden gól za druhým?
To jsem byl úplně malinký, takže si to nepamatuji. Prý jsem býval na každém zápase, ale v kočárku (úsměv).

Otec se strýcem se stále ještě házené věnují?
Strejda pořád ještě trénuje v rakouském Linci a každý rok pořádá v Třeboni Handball Camp, který už je mezi házenkářskou veřejností docela vyhlášený. Táta ani děda už se házené vůbec nevěnují.

Sledujete pořád ještě trošku třeboňskou házenou, která z extraligy vycouvala až do druhé ligy, což je naše třetí nejvyšší soutěž?
Vím o tom, že se tam hraje nižší soutěž a asi to tam nefunguje jako dřív. Ale jinak to jde víceméně mimo mě.

Jak jde dohromady Třeboň a hokej? Zrovna hokejové město to není.
Třeboň není hokejové město, to je pravda. I když je tam stadion s umělou ledovou plochou a dlouho už se hovoří o jeho zastřešení. Pár dní v roce se tam dá sklouznout.

Byl jste si tam někdy zabruslit?
Mám malou sestřičku, která ráda bruslí, tak jsem tam s ní několikrát byl.

Žijete v Břilicích, odkud pochází také asi nejslavnější hokejista a trenér z Třeboňska Jan Tlačil. Stál také on za vašimi hokejovými začátky?
To ne, ale známe se a čas od času se potkáme. Břilice jsou malé a ani nejde se nepotkat (úsměv). O hokeji se vždycky bavíme.

Kde jste s hokejem začínal?
V Soběslavi, ale to bylo jenom v přípravce. Od první třídy už jsem šel do Budějovic, kde jsem byl až do patnácti let.

Kdo vás vozil na tréninky a na zápasy?
Z devadesáti pěti procent mě na všechny tréninky i zápasy vozil děda.

V patnácti letech jste se sebral a odešel do Švédska. V takovém věku to bylo těžké rozhodnutí?
Zase to bylo spojené s dědou, který tam se mnou šel na první dva roky. Nevím, jestli bych to zvládl sám. Ale určitě vím, že samotného by mě takhle mladého rodina nepustila. Děda mi se vším neskutečně pomohl.

V patnácti je člověk pořád ještě dítě. Proč padla volba zrovna na Švédsko?
Bylo to hned po základní škole a bylo to spojené s dalším studiem. S touto myšlenkou přišel můj agent a hned jsem se toho chytil, protože jsem chtěl něco podobného zkusit.

Jak jste byl vybavený angličtinou, když jste odcházel?
Když jsem šel, tak vůbec. Z tohoto pohledu to bylo hodně těžké. Ale když musíte, tak vám nezbývá nic jiného, než se rychle naučit. Nejdříve pomáhají ruce a nohy, ale šlo to rychle a po chvilce už jsem mluvil slušně.

Rozhodl byste se stejně, kdyby vám bylo znovu patnáct let?
Určitě. Vzpomínám na to období strašně rád. Jsou to jenom pozitivní vzpomínky. Ze sportovního hlediska i z pohledu osobního života. Bylo to hrozně hezké, fajn lidi a moc se mi tam po všech stránkách líbilo.

Zahrál jste si ve Švédsku také za dospělé, nebo jste působil jenom v mládežnických týmech?
Poslední sezonu ve Švédsku v osmnácti letech jsem hrál druhou nejvyšší seniorskou soutěž za tým Vita Hästen.

Když jste byl na severu Evropy maximálně spokojen, proč jste tam nezůstal ještě déle než pět let?
Chtěl jsem tam zůstat a velice rád bych se tam někdy vrátil. Na dovolenou nebo i hrát hokej, protože Švédsko se mi opravdu hodně líbí. Ale tenkrát jsem odešel, protože přišla nabídka ze Slovanu Bratislava do KHL.

V té době byla Kontinentální hokejová liga druhá nejlepší soutěž světa, takže to byla nabídka, která se neodmítá?
Přesně tak. Byl jsem mladý kluk, a když mi to agent zavolal, tak jsem si říkal, proč nezkusit něco nového. Ve Švédsku jsem byl už pět let. Tak jsem kývl.

Hrál se v KHL nejlepší hokej, jaký jste zatím zažil?
Těžko říct. Neměl jsem až takový čas na ledě a neodehrál jsem tam toho tolik. Ale byla to pro mě skvělá zkušenost, za kterou jsem rád. V týmu byli třeba z Budějovic Venca Nedorost nebo Filip Novák, i když ten jenom měsíc.

Sezonu jste ale končil v jiném slovenském klubu Dukle Trenčín. Co se přihodilo?
Jakmile bylo jasné, že nepostoupíme do play off, tak Slovan poslal do jiných klubů všechny hráče, kteří měli dvoucestné smlouvy. Končili jsme už v únoru a já jsem šel dohrát ročník do Trenčína.

Krátce jste tak okusil slovenskou extraligu. Jaká byla?
Hraje se tam úplně jiný hokej než třeba v naší extralize. Tu považuji za výrazně kvalitnější. Každopádně jsou to dva rozdílné styly hokeje.

Další dva roky jste strávil v Hradci Králové.
Byly to mé první dva roky v extralize. Víc bych k tomu říkat nechtěl.

Potom začalo vaše cestování po různých štacích. Kde jste si všude zahrál?
Následovala sezona, kterou jsem začal v Hradci, odešel jsem do Vítkovic, pak jsem se zase do Hradce vracel a ročník jsem dokončil ve Znojmě. Byl to hrozný rok. Nebylo vůbec příjemné takhle měnit kluby. Nebyla to dobrá sezona a nevzpomínám na ni úplně nejlépe.

V následující sezoně jste si mohl poprvé po letech zahrát za Motor. Trenér Prospal si vás v létě pozval na zkoušku, ale ta dopadla neúspěšně. Bylo to tehdy velké zklamání?
Mrzelo mě to hrozně. Nebylo moc věcí, které by mě v životě zamrzely víc. Měl jsem tehdy opravdu špatné myšlenky. Ale proč to nevyšlo, to není otázka úplně pro mě. Nedalo se však nic dělat. Nezbývalo mi nic jiného, než trénovat a čekat dál. Pak jsem šel na měsíc do Košic a odtud do Zlína, kde jsem sezonu dokončil.

Bylo už v té době ve Zlíně znát, že se klub pomalu řítí do sestupové propasti?
První rok, když jsem tam přišel, jsem takový pocit neměl. I když jsme skončili v tabulce předposlední. Hodně se tam vždycky stavělo na místních odchovancích a kabina mi přišla taková domáčtější. Nezdálo se mi, že by to tam mělo skončit tak, jak to nakonec dopadlo. Druhý rok už byl horší. Nechytili jsme začátek sezony, přišla trochu panika, celou sezonu jsme to honili, ale bohužel nechytili.

Byla to i z tohoto pohledu vaše nejhorší sezona v kariéře?
Asi ano. Byl jsem i hodně zraněný. Měl jsem zánět žaludku, natržené tříslo a zablokovaná záda. Tahle sezona pro mě byla trochu noční můrou.

Ve Zlíně se i na stadionu tak trochu zdálo, že se tam zastavil čas…
Je pravda, že mě tam trénoval Martin Hamrlík a říkal mi, že od jeho mládí se tam nic nezměnilo. Že v kabině sedíme na stejných místech jako sedával on (úsměv).

Sledujete Berany v první lize, kde to mají asi o hodně těžší, než sami čekali?
Sleduji. Mám tam kamarády. Je pravda, že se jim nepovedlo chytit začátek a je to trošku trápení. Ale věřím, že se zase chytnou.

Když jste po sezoně skončil ve Zlíně a ozval se Motor, byla to jasná volba?
Ano. Jednoznačně.

Potěšilo vás, že vám klub rovnou nabídl smlouvu a nejednalo se o try out, jako tomu bylo před dvěma roky?
Určitě.

Jak jste zatím spokojený s průběhem vaší premiérové extraligové sezony v českobudějovickém dresu?
Spokojený jsem tady maximálně. Když jdu na zápas a rodina sedí v hledišti, tak je to něco, co jsem ještě nezažil. Je to nádherný pocit. Po tréninku si mohu jet popovídat s mamkou, s dědou, s babičkou. Prostě se všemi blízkými.

Bydlíte v Budějovicích, nebo jste zůstal v Břilicích?
Bydlím v Břilicích a každý den dojíždím. To je ale úplně v pohodě. Ráno je to třicet minut, jinak méně.

Po hokejové stránce jste nečekal přece jen trochu víc?
Měli jsme sérii porážek, teď jsme zase naštěstí začali zase trochu vyhrávat, tak věřím, že jdeme správným směrem. Já osobně jsem čekal nějaké body a doufám, že i přijdou, když budu odvádět správnou práci.