V neděli musel překousnout se svými spoluhráči krutý debakl na domácím ledě od svého bývalého týmu. Bílým Tygrům podlehli Jihočeši vysoko 1:8, v pátek je čeká další extraligový duel v Litvínově (17:30).

Od mala jste chtěl sportovat, nebo byla ve hře třeba lidová škola umění?
Rodiče mě chtěli už jako malého dát na nějaký sport. Táta vždycky chtěl hrát hokej, ale jeho rodiče mu to nedovolili. Tak měl takový sen, že bude hokejista ze mě. V nějakých třech čtyřech letech jsem začal hrát hokej, ale k tomu také fotbal. To mi přijde úsměvné, protože když dnes jdeme hrát fotbal, tak neumím kopnout do balonu. Ale v té době jsem byl docela dobrý, tak kolem šesti let. Pak už dostal přednost hokej.

Jste rodák z Ústí nad Labem, kde jste také s hokejem začínal. Bylo vám devět let, když Ústí hrálo finále první ligy proti Českým Budějovicím se šesti hvězdami z NHL v sestavě na čele s Václavem Prospalem a současným prezidentem Motoru Romane Turkem v brance. Vybaví se vám tyto zápasy?
Na stadionu jsem rozhodně byl a na tuto dobu hrozně rád vzpomínám. Ústecká Zlatopramen Arena bývala vyprodaná a bylo to něco neskutečného. Motor měl tehdy opravdu skvělý tým, ale parádní bývaly i bitvy s Chomutovem. Moc dobře si to vybavuji. Prožívali jsme to celá rodina každý zápas a jsou to hrozně hezké vzpomínky. Byli jsme do hokeje strašně zapálení. V ústeckém hokeji bylo tenkrát docela dost peněz a na jeden rok se dostali i do extraligy.

Když se v Ústí jednu sezonu hrála extraliga, to už jste byl o malinko starší a předpokládám, že jste nechyběl na žádném domácím utkání.
Jasně. Vzpomínám si, jak jsme pořád věřili a modlili se, aby Ústí zvládlo baráž o záchranu. Ale nebyla tam dobrá situace v kabině, došly peníze a s Mladou Boleslaví v baráži mužstvo neuspělo. Prohrálo 1:4 na zápasy a následoval sestup. Pak se tam ještě párkrát hrálo finále první ligy, ale poté následoval rychlý sešup dolů.

Dominik Hrachovina na kolenou a kotouč v jeho brance. Tento snímek nejlépe dokumentuje průběh zápas Motor – Liberec (1:8).
OBRAZEM: Poučit se a rychle zapomenout, říká po debaklu trenér Ladislav Čihák

Sledujete stále ještě ústecký hokej, který teď zápolí až ve druhé lize? Jste s někým z klubu v kontaktu?
Po očku to samozřejmě sleduji, znám i pár kluků, kteří tam hrají, ale v kontaktu s nikým nejsem už strašně dlouho. Spíše se vždycky něco dozvím od táty, protože naši v Ústí pořád bydlí. Teď je tam nový majitel a třeba se mu podaří dát klub do pořádku, aby postoupil alespoň do první ligy.

V kolika letech jste odcházel z Ústí do Liberce?
Ve čtrnácti.

Liberec byl jakási logická volba, že to byl pro vás nejbližší extraligový klub?
To ani ne. V mladším dorostu jsem moc nehrál. Byl jsem ve třetí lajně a většinou jsme hráli na dvě (smích). Byli jsme tam nespokojeni, tak mě taťka vzal a prostě mě přesunul do Liberce.

Vzdálenost Liberce od Ústí ale rozhodně není zanedbatelná.
Je to hodina a půl cesty. A navíc mě naši museli z Ústí vyplatit.

Do nového působiště jste se tedy přestěhoval?
Rodiče si v Liberci pronajali byt a později ho tam i koupili. Taťka má takové zaměstnání, že může pracovat odkudkoliv v republice, takže tam se mnou byl nějaké dva tři dny v týdnu, a mamka přijížděla zase na víkendy. Vždycky tam se mnou někdo byl. Když jsem byl starší, tak už jsem tam měl své bydlení jinde. Ten byt v Liberci ale pořád máme.

Tomáš Cibulka v dresu národního týmu.
Byl to životní zážitek, ujišťuje po bronzovém šampionátu Jihočech Tomáš Cibulka

Zmínil jste, že jste za mala hrál také fotbal. Říká vám něco jméno Michal Ordoš, což byl dlouholetý ligový fotbalista, který nahlédl i do reprezentace?
Říká (úsměv). Nechci kecat, ale dokonce je mezi námi nějaká spojitost. Měl by to být syn bratrance mého dědy, takže jsme takoví hodně vzdálení příbuzní. Skoro bych řekl, že jsou si s taťkou malinko podobní.

Potkali jste se někdy?
Ne. Nikdy jsme se neviděli.

Ale zaujmout vás to muselo.
Samozřejmě jsme si dělali srandu, že můj táta hraje fotbal za Olomouc (smích). Nikdy jsme ale bohužel v kontaktu nebyli.

Když se vrátíme k hokeji. V Liberci jste strávil dlouhých jedenáct let, to jste tam musel být spokojen, jinak byste tam tak dlouho nevydržel. Potvrzujete?
Hlavně jsem tam pořád musel bojovat o místo v sestavě. Už od mladšího dorostu, kde jsme měli neskutečnou konkurenci. Byli tam třeba Pavel Zacha, Filip Chlapík nebo Dominik Lakatoš. Celou sezonu jsme všude vyhrávali a pak jsme byli na mistrovství republiky třetí, což bylo velké zklamání. V Liberci byla každá kategorie hrozně moc nabitá. Byly tam vždycky čtyři hrozně silné lajny, což je dneska u mládežnických týmů spíše výjimka. O to víc jsem musel makat, abych se tam prosadil. V osmnácti jsem přemýšlel o tom, že bych to odešel zkusit do Kanady, ale nějak to nedopadlo. Zůstal jsem v Liberci a hrál tam za áčko.

 Jakub Valský dal v Mladé Boleslavi první gól hokejistů Motoru.
Motor i bez sedmi hráčů základní sestavy dokázal zvítězit v Mladé Boleslavi

Něco jste odehrál také na prvoligové farmě Liberce v Benátkách nad Jizerou. Bílí Tygři byli prvním klubem u nás, který provozoval svůj záložní tým. Co jste říkal tomuto projektu?
Byla to naprosto skvělá věc a je jenom škoda, že se to tam nepodařilo udržet, i když asi nebyla vůle, aby to tak bylo. Povedlo se tam vychovat dlouhou řadu výborných mladých hráčů. A navíc se tam dalo hned sáhnout, když se někdo z libereckého áčka zranil nebo onemocněl, protože kabina Benátek byla hned vedle na chodbě. Jediná nevýhoda byla, že jsme museli cestovat autobusem na každý i domácí zápas. Ale jinak to byla fakt super věc, která spoustě hráčů pomohla.

Zažil jste někde větší zimu než na stadionu v Benátkách?
Tenkrát mi to tak nepřišlo. Když jsem hrál víc za Liberec a přijeli jsme do Olomouce, tak mi to přišlo horší tam (smích). Je fakt, že v Benátkách byla opravdu velká zima, ale díky tomu tam byl zase kvalitní led. Připravovali se tam i rychlobruslaři, takže tam byla jedna z nejlepších ploch, na jakých jsem kdy hrál.

S Libercem jste vybojoval jednu zlatou a dvě stříbrné extraligové medaile. Uklidňuje vás, že máte v uvozovkách splněno, protože třeba jen na finálovou účast čeká většina hráčů marně celou kariéru? I když v titulové sezoně jste toho zase až tolik neodehrál.
V té sezoně jsem byl třináctý útočník, nastupoval jsem ve čtvrté lajně a měl jsem nějakých šest až deset minut na zápas. Spíše jsem se učil, protože tam jsme měli tým úplně odskočený. Řepík, Birner, Radivojevič, Šimek, Mojžíš, Ševc, v brance Lašák. To bylo neskutečné mužstvo a pro mě obrovská škola. Velký stres pro mě byl už chodit s nimi na tréninky. Jezdili jsme třeba tři na dva jako čtvrtý útok proti první obraně Ševc – Šimek a kolikrát jsme měli problém překonat modrou čáru. Oni byli na takovém levelu, že jsem se občas ráno probudil a hned jsem se potil z toho, jak zase pojedu tři na dva na Švícka. Byla to obrovská škola a v té titulové sezoně jsem se opravdu spíše učil, co dělají ti velcí hráči. Jak trénují a chovají se. Při obou stříbrných medailích už jsem hrál víc, raději bych to však samozřejmě obrátil, že bych toho víc odehrál při titulu. Ale bohužel.

Jednu sezonu jste strávil ve švédské nejvyšší soutěži v Oskarshamnu. Jaká to byla zkušenost? Uměl jste anglicky, když jste tam odcházel?
Zkušenost to byla velká. Anglicky mi chvilku trvalo, než jsem se rozmluvil. Měli jsme v týmu Američany, a ti když na mě spustili, tak to bylo něco jiného, než jsem byl zvyklý. Přitom jsem si myslel, že rozumím dobře. Trvalo mi tak dva měsíce, než jsem jim plně porozuměl. Trenérovi jsem ale rozuměl všechno hned. Švédové mluví jako my více takovou školní angličtinou. V tom nebyl žádný problém.

Hrál se ve švédské lize o hodně jiný hokej než u nás v extralize?
Především jsme měli tým spíše na druhou ligu. Chyběla nám kvalita na nejvyšší soutěž. Docela se nám povedl začátek sezony, ale když se na to dívám zpětně, tak to byla spíše taková falešná forma. Liga na nás byla moc silná a měli jsme sérii šestnácti porážek v řadě. Byla to velká krize, začali se nakupovat hráči. Měl jsem možnost vrátit se v lednu do Liberce, který o mě projevil zájem. Říkal jsem si však, že se kousnu a sezonu tam dokončím. Docela jsem si pak ale drbal hlavu, protože jsem se díval z tribuny, jak Liberec hraje finále… V uvozovkách naštěstí titul zase neuhrál, protože to by mě docela mrzelo, že jsem u toho nebyl (úsměv). Ke konci sezony už jsem ve Švédsku moc nehrál, protože se tam napodepisovalo strašně moc cizinců, kterých tam mohl být neomezený počet. Na konci už jsem se modlil, aby byl konec sezony.

Václav Nedorost
Václav Nedorost: Za obrovskou bojovnost si dvacítka výhru nad Kanadou zasloužila

Je to zatím vaše jediná zahraniční zkušenost. Lákalo by vás to zkusit ještě jednou někde v cizině?
Lákalo, ale muselo by to dávat smysl. Do Švýcarska se teď nahrnula spousta kvalitních hráčů, tam není vůbec šance. Těžko říct, jestli by se našlo něco ve Švédsku nebo Finsku. Nic jiného příliš smysl nedává, takže těch možností moc není. O něčem takovém ale teď vůbec nepřemýšlím. Snažím se co nejlépe pracovat tady v Motoru a uvidíme, co bude dál.

Po příchodu z Liberce jste se nechal slyšet, že už jste v Liberci dlouho a chtěl byste se posunout v kariéře zase dál. Posunul jste se?
Myslím, že ano. Nevím, jestli bych někdy v Liberci dostal takovou roli, jakou jsem dostal tady. Jsem rád, že jsem tu změnu udělal.

Vaší specialitou je hra v oslabení, při kterém nejen výborně bráníte, ale navíc jste dal v této herní situaci už tři góly, což není zrovna běžná věc. Máte na to nějaký recept?
Byla to vždycky asi spíše shoda okolností, že ta příležitost přišla a povedlo se mi dát gól. Jinak je pro mě v oslabení hlavní priorita, abychom góly nedostávali. Vstřelená branka je něco navíc.

Takhle obelstil vítkovický kapitán Dominik Lakatoš forsbergovskou kličkou svého jmenovce Hrachovinu v brance Motoru a zajistil hostím bod navíc v penaltovém rozstřelu.
OBRAZEM, VIDEO: Motor bral doma jenom bod, nájezdy jsou bolestí týmu

Dají se porovnat hokejové kluby v Liberci a Českých Budějovicích?
Je třeba říct, že celý liberecký sportovní areál je trochu odskočený od zbytku republiky. Tři ledové plochy, střelnice, dvě posilovny, atletický stadion, plus další sportoviště na jednom místě. První mužstvo má zbrusu novou šatnu, ve které je zázemí na úrovni NHL, což potvrdili i hráči, kteří toho mají ve světě hodně za sebou. Ale Budvar aréna v Budějovicích má své kouzlo, udělala se tady nová posilovna. Klub prošel restruktualizací a je podle mého na správné cestě. Jižní Čechy jsou celkově krásné, i když jsou úplně jiné než sever.

V letošní sezoně jste se poprvé v kariéře postavil v utkání proti Bílým Tygrům, kde jste strávil převážnou část své kariéry. Jaký to byl pocit?
Když měl přijet Liberec poprvé sem do Budějovic, tak jsem byl docela nervózní, že kluky zase uvidím. Bylo to takové divné, ale v zápase samotném už jsem na to nemyslel. Spíše to na mě padlo potom v Liberci. Naštěstí jsme přijeli trochu pozdě, takže jsem neměl moc času o tom nějak přemýšlet. Člověku se vybaví všechny ty vzpomínky. Přece jen jsem tam odehrál nějakých tři sta sedmdesát utkání, což je docela velké číslo. Tam jsem byl v první třetině nervóznější, ale pak to ze mě spadlo. Naštěstí se nám zápas povedl a vyhráli jsme 5:2. Pak už to bylo horší. Podruhé jsme v Liberci prohráli a doma nám to nevyšlo vůbec. Na ten zápas je lepší zapomenout…