Stal jste se poprvé otcem. Změnilo vás to nějak?
Zatím nic takového nepozoruji. Časem možná ano, ale momentálně je to ještě hodně čerstvé a necítím žádnou úplně závratnou změnu. Samozřejmě vnímám větší zodpovědnost a doma probíhá víc plánování.

U porodu jste byl?
Ano.

Byl to jeden z vašich největších životních zážitků?
Mimosportovní určitě. Samozřejmě to bylo něco, co neprožíváte každý den. Je krásný zážitek vidět, když váš syn přichází na svět.

Malému Honzíkovi se na svět moc nechtělo a termín porodu se odkládal…
Bylo to tak, že manželka měla termín porodu na den, kdy jsme hráli doma. Ale přenášela, pak byly zápasy na Spartě a v Liberci. Tam byla domluva taková, že kdyby se cokoliv stalo, tak budu uvolněn. Naštěstí se to seběhlo tak, že jsem v noci přijel ze zápasu v Liberci a manželka po chvilce začala rodit, takže jsme nemuseli nic řešit v průběhu utkání.

Jak to fungovalo v praxi při zápasech? To jste měl mobilní telefon na střídačce?
Kustodi měli telefon u sebe a moje paní na ně měla číslo. Měli i můj telefon, takže kdyby cokoliv, tak by volala a nějak by se to dalo do pohybu.

Ovlivnila vás nějak tato nezvyklá situace i při hře? Koukal jste na mobil o přestávce, nebo jste občas v průběhu utkání mrkl na maséry, jestli se něco neděje?
Měli jsme domluvu, že kdyby se cokoliv dělo, tak mi dají vědět. Jinak jsem se soustředil plně na zápas. Věděl jsem, že je s manželkou vždycky nějaká kamarádka, nebo někdo, kdo by se o ni postaral. Věděl jsem, že není sama, tím pádem jsem se koncentroval jenom na hokej. Možná to ve mně malinko bylo, ale nijak jsem to nevnímal.

Jste na sebe opatrnější, když jste se stal otcem? Třeba i zodpovědnější?
To si nemyslím. To asi ani nejde. Takhle mě to nijak nezměnilo.

Přebalujete, jezdíte s kočárkem? Tyhle běžné rodičovské věci děláte, naskočil jste hned do tohoto kolotoče?
Samozřejmě se snažím doma dělat, co mohu. Manželka má noční směnu a nechává mě vyspat na trénink i na zápas. Noc je pro ni náročná, takže se jí snažím pomoci hlavně přes den. Nějaké přebalování, dokrmování, vožení kočárku, takové ty podle mého běžné věci, které by měl chlap zvládat a manželce pomoc, to doma pochopitelně dělám.

Měli jste hned jasno, že se synek bude jmenovat po vás Honza?
Jasné to nebylo a jméno také není úplně po mně. Nebylo to tak, že bych nějak prahl po tom, aby to byl po mně Honzík. Ani manželka. Od mala, už když byl u mamky v bříšku, jsme mu říkali malý Johny, a když jsme pak projížděli kalendář a koukali na jména, tak nás nic neoslnilo tak, že bychom to vyloženě chtěli. Tak už jsme u toho zůstali a je to Honza.

Sice jste pohlaví neřešili, ale jste nakonec rád, že máte kluka?
Za mě to bylo určitě úplně jedno. S manželkou jsme hlavně chtěli, aby bylo dítě zdravé a všechno proběhlo v pořádku. Kdyby to byla holka, byl bych stejně šťastný, jako když je to kluk. Bylo mi to opravdu úplně jedno. Možná tím, že je to kluk, tak mám víc, co mu předat, ale jinak jsem rád, že je hlavně zdravý.

Už s ním máte nějaké sportovní plány? Je na světě teprve pár dní, ale máte sen, že z něj bude hokejista?
Já pro něho určitě nic neplánuji. Za prvé je malinký a za druhé, ať si zvolí sám nějakou životní cestu, kterou se bude chtít ubírat. Jestli bude chtít sportovat, nebo spíš studovat, to určitě necháme na něm. Samozřejmě tím, že hraji hokej, tak se bude nejspíš pohybovat v tomto prostředí, bude chodit do šatny, znát spoustu dětí od hokejistů, takže nějaké předpoklady pro to, aby hrál hokej, jsou rozhodně poměrně velké. Bude v tom nejspíš vychováván, ale jestli mi řekne, že chce hrát fotbal nebo tenis, chodit na šachy, tak s tím rozhodně nebude problém. Ať dělá, co ho bude bavit. Hlavně ať něco dělá.

Jsou v plánu ještě nějací další sourozenci?
Momentálně, když ho slyším řvát dvě hodiny v kuse, tak žádné větší plány nejsou (smích). S manželkou jsme se ale domlouvali, že bychom ještě jedno dítě chtěli. Samozřejmě s odstupem času.

Oba jste z Moravy, takže prarodiče máte daleko. Je to trochu problém?
Je to nevýhoda, to je pravda. Když jsem na zápase, tak je manželka na všechno víceméně sama. Nemůže se opřít o rodinu, protože ji máme daleko. Já jsem z Opavy, žena původně z Havířova, teď víceméně z Ostravy, takže rodiče jsou daleko. Už tady za námi byli, a když bude potřeba, tak zase přijedou. Jsou to čtyři hodiny cesty, to není zase až tak nepřekonatelné. Už je naplánováno, kdy dorazí. Určitě je reálné, aby přijeli, pomohli, pohlídali. Navíc má manželka tady v Budějovicích spoustu kamarádek a já kamarádů, takže třeba nějaké pohlídání odpoledne také není takový problém. Máme se na koho obrátit.

Na jak dlouho máte ještě v Motoru smlouvu?
Ještě na dvě sezony.

Takže plánujete život v nejbližším období v Budějovicích?
Ano. Pokud se nic nezmění, tak budeme tady. V Budějovicích mám smlouvu, jsme tady spokojeni a šťastní. Věřím, že tady nějakou dobu zůstaneme.

Život v Budějovicích vyhovuje i vaší paní?
Říká se šťastná žena, šťastný život, tak věřím, že po této stránce je manželka šťastná (úsměv). Že ji to tady naplňuje. Město je krásné, lidé příjemní, za nás dobrá štace. Jsme tady spokojeni. Klub funguje na výborné úrovni, jenom výsledky by mohly být lepší, aby i hlava byla klidnější. Ale věřím, že to se všechno zlepší.

Mezi vaše koníčky patří rybaření. Stále se mu věnujete?
Věnuji. Je to relax, který mě dokáže oprostit od fyzické stránky sportu a jsem schopný u vody relaxovat. Vypnout a vyčistit hlavu. Samozřejmě, že to teď bude složitější, když se narodil malý. Uvidíme, jestli mě manželka bude na ryby pouštět (úsměv). Jak na tom celkově doma budeme, ale určitě bych chtěl v rybaření pokračovat.

Jak už jste říkal, kompenzujete si na rybách adrenalin, jenž hokej přináší? Jsou pro vás důležitější samotné úlovky, nebo hlavně ten klid, který pobyt u vody nabízí?
Každý má nějakou únikovku, kam chodí mimo hokej. Někdo hraje golf, někdo počítačové hry, já mám ryby. Je to pro mě takový unik i mimo město. Člověk jde k vodě, sedne si, je tam klid, je to pro mě určitý způsob relaxace. Kolikrát ani nejde o to, že člověk něco chytne. Samozřejmě jsem rád, když se to podaří, protože kvůli tomu tam člověk chodí. Ale čím jsem starší, tím raději trávím čas mimo shon města.

Kam na ryby chodíte?
Nejčastěji tady v Budějovicích na Vltavu. Ale když je možnost, tak jedu s kamarády i na nějaký rybník poblíž Třeboně.

Jaký je váš dosavadní největší úlovek?
Chytil jsem jesetera, který měl dvaadvacet kilo, a můj největší kapr vážil přes dvacet kilo. To samozřejmě bylo v soukromých revírech. Něco podobného se na řece podařit nemůže, ale byly to krásné ryby.

Je ve vašem týmu ještě nějaký rybář?
Bohužel není. Býval tady Karel Plášil, ale ten už je pryč. V mužstvu máme buď golfisty, nebo kluky, kteří hrají počítačové hry.

Když se vrátíme také k hokeji, v čem vidíte největší kontrast mezi minulou úspěšnou sezonou, a tou letošní, která zatím až tak úspěšná není?
Těžko říct. Myslím si, že v mnoha zápasech nám chybělo i pomyslné štěstí k nějakému většímu bodovému přídělu, když jsme mohli v poslední minutě nedostat gól, nebo jej naopak vstřelit. Jsou to branky, které nám chybí, protože si myslím, že jich letos dáváme strašně málo a hrozně se na ně nadřeme. Bez gólů se zápasy těžko vyhrávají a stojí nás to spoustu sil. To je asi největší problém. Naše produktivita je slabá, ani kádr nemáme tak široký. Potkala nás řada zranění, nebylo to ideální. Tak se z toho teď pomalu vykopáváme, ale víceméně pořád hrajeme to samé. Když získáme nějaké body, tak se neposuneme, když ztratíme, tak jsme pořád na stejném místě. Je to těžké, tým se v tom pořád plácá. Musíme najít cestu, abychom se posunuli do klidnějších vod a zajistili si postup alespoň do předkola play off.

Berete nižší produktivitu trošku i na sebe? Chodíte s Romanem Vráblíkem na přesilovku, ale gólů není tolik.
Samozřejmě. Od toho speciální formace jsou, aby dávaly góly. Když my v přesilovkách góly nedáme, jak od nás tým očekává, tak to není dobré. Část viny je určitě i na nás.

S Romanem Vráblíkem hrajete už druhou sezonu v nerozlučné dvojici. On o vás mluví moc hezky po hokejové i lidské stránce. Vnímáte to stejně? Sedli jste si?
Určitě ano. Myslím, že v obranné dvojici je obzvláště poznat, když hrajete s někým delší dobu. My jsme spolu už dva roky a máme i štěstí, že se nám vyhýbají zranění. Už víme, jak ten druhý funguje, jak si kam najíždí, jak bruslí, dohrává souboje. Už jsou tam automatismy, které víceméně pomáhají v tom, že nám souhra klape. Věříme si v soubojích na ledě. Daří se nám, takže i za mě je to parádní spolupráce. A po lidské stránce jsme si také sedli, sedíme vedle sebe v kabině, takže za mě je Vráblas dobrý parťák.

Je malinko záhadou, když jste na ledě neustále spolu, že máte v hodnocení plus/minus o pět záporných bodů více než Roman Vráblík. Kde tento rozdíl vznikl?
V posledních zápasech jsme dostali hodně gólů do prázdné branky při naší power play, kdy jsem byl na ledě a Roman ne. Takové góly se do statistik počítají stejně jako při hře pět na pět. Řekl bych, že to není úplně šťastné.