Do minulé sezony jste vstupoval s tím, že si pokusíte vybojovat pevné místo v obraně extraligového Mountfieldu. Těsně před startem nejvyšší soutěže jste ale byl s reprezentační dvacítkou na zájezdu v zámoří a ligu jste začal jen v pozici náhradníka. Byl podle vás problém právě v reprezentační akci?

Byl to podle mě důvod, proč jsem od začátku sezony nehrál. V průběhu přípravy mi trenér pan Výborný řekl, že jsem si vybojoval místo v kádru. Potom jsem ale odjel s nároďákem na čtrnáct dní pryč a vrátili jsme se až dva dny před ligou. Trenér Výborný mi řekl, abych se jel rozehrát do Písku. Trénoval jsem v Budějovicích a zápasy jezdil hrát do Písku. To trvalo asi dva měsíce.

Místo v extraligovém áčku jste ale pak nastupoval spíše v juniorce.

Juniorka začala mít problémy, takže jsem chodil pomáhat ještě tam. Takhle to běželo vlastně až do mistrovství světa dvacítek. Trénoval jsem v áčku, kde jsem ale při zápasech spíše jen seděl na střídačce. Zápasy jsem hrál v Písku a s juniory. Občas mi to vyšlo také na čtyři nebo pět utkání za týden.

Větší šance v extraligovém týmu ale přece jen přišla. Kde podle vás byla příčina, že jste se v týmu napevno neuchytil?

To bylo v době, kdy byli zraněni Tůma s Rendou Vydareným. Tím jsem se dostal mezi šestici beků, kteří hráli. Byl to pro mě docela šok, protože jsem byl do té doby zvyklý na úplně jiný hokej. Najednou jsem měl začít hrát extraligu dospělých a cítil jsem, že to z mé strany nebylo moc dobré. Očekávaly se ode mě výkony jako v přípravě, ale já je nebyl schopen zopakovat, protože v první lize i v juniorce se hrál úplně jiný hokej. Do toho přišla ještě reprezentační akce. Nebylo to prostě ono. Po několika zápasech jsem se trochu chytil, ale pak přišel špatný zápas v Liberci. Ten to všechno rozhodl a zlomil.

Náladu jste si mohl spravit na mistrovství světa dvacítek ve Spojených státech, ale tam jste toho také moc neodehrál.

První dva zápasy jsem vůbec nebyl na soupisce, protože trenéři si nechávali jedno volné místo, kdyby se náhodou zranil některý z útočníků. Potom jsem byl dopsán a a nastoupil jsem proti Švédsku a Rusku. Nebyla to špatná utkání. Chodil jsem do přesilovek i na oslabení a strávil jsem na ledě dost času.

Šampionát pro vás ale skončil předčasně kvůli zranění. Co se tenkrát přihodilo?

Hráli jsme na tréninku ve třetině bago tři na tři a Ondra Nestrašil vypálil úplně nesmyslně golfákem. Trefil mě do kotníku a tři dny jsem se na nohu nepostavil, takže pro mě mistrovství skončilo.

Do klubu už jste se poté nevrátil. Bylo to okamžité rozhodnutí?

Na mistrovství mi volal můj agent a doporučoval mi, abych z Budějovic odešel. Měli jsme asi hodinovou debatu a nakonec jsme dospěli k tomu, že bude lepší odejít. Byla to má poslední sezona, kdy jsem se mohl chytit na draftu. Agent chtěl, abych rovnou z mistrovství světa letěl do Victoriaville, ale já jsem si musel zařídit doma některé věci, takže jsem ještě na čtyři dny letěl na otočku domů.

Bylo pro vás velkým zklamáním, že jste se nedokázal prosadit do české extraligy?

Měl jsem pocit, že jsem mohl dostat větší šanci. Trošku jsem si nechal namazat med kolem huby. Pan trenér Výborný přitom nikdy nedával příležitost mladým hráčům. Fanoušci si možná představují, že mladý hráč odehraje tak patnáct zápasů za sezonu a v nich je na ledě dvě až pět minut. Ale mladí hráči hrají například ve Slavii nebo ve Vítkovicích. Dostávají se na led čím dál víc a odehrají třeba třináct minut za zápas. Tím se zvyšuje jejich výkonnost. Třeba Jaškin nebo Káňa. Na těch je to vidět nejvíce. Nebo Honza Kovář v Plzni. Tady ho v dorostu vyhodil pan Soudek, že neumí bruslit. V Plzni ho podrželi za každou cenu celou sezonu, i když třeba dělal chyby. Cítili v něm potenciál, což každý hráč potřebuje.

Vy jste podobnou podporu necítil?

Já jsem tuto důvěru cítil v přípravných zápasech, ale pak to odeznělo. Důvěra ze strany pana Výborného už nebyla taková. Když jsem pak začal hrát, tak jsem pociťoval tlak i ze strany spoluhráčů, protože mladý hráč se jim tlačil na místo. Necítil jsem se nijak moc dobře, přišly chyby a starší hráči na to začali poukazovat, protože přicházeli o body a tím o prémie. To se odráželo na jejich přístupu ke mně.

Řešil jste to s někým?

Měl jsem pohovory se zkušenými hráči Frantou Ptáčkem a Michalem Mikeskou. Snažili jsme se najít příčinu problému. Došli jsme k tomu, že jsem moc ovlivňován trenérem, který chtěl abych předal puk Frantovi Ptáčkovi a zajistil ho. Nic víc. Já jsem ale hráč, který potřebuje mít důvěru od trenéra, abych mohl na ledě také něco zkusit a udělal to, co je pro tým nejlepší. To bylo naposledy za pana Kupky v juniorech, kde jsem absolvoval zatím nejlepší sezonu v kariéře.

V zámoří jste si v dresu Victoriaville vyzkoušel juniorskou Quebec Major Junior Hockey League. Jaká byla její úroveň?

Ze tří juniorských soutěží je to ta nejhorší. Nejvíce se ale přibližuje evropskému hokeji. OHL a WHL se hraje více zámořským stylem s nahazováním puků. V QMJHL se snaží hráči více kombinovat.

Zahráli jste si play off?

Měli jsme hodně mladý tým a nikdo moc nepočítal, že bychom měli dojít někam daleko. V základní části jsme skončili jedenáctí. Celkem hraje osmnáct týmů a šestnáct postupuje do play off. V prvním kole jsme vyřadili Bathurst, který skončil šestý a nikdo moc nepočítal, že bychom ho mohli vyřadit. Vyhráli jsme 4:0 na zápasy a ve čtvrtfinále jsme šli na vítěze základní části Saint John. To je tým, který má první dvě lajny draftované do NHL a další dvě na draft čekají. Prohráli jsme 1:4 na zápasy, ale náš výkon nebyl špatný a ohlasy byly vesměs pozitivní. Odehráli jsme s nimi velice vyrovnané duely.

Dá se porovnat úroveň zámořské juniorské soutěže třeba s naší extraligou dospělých?

Těžko se to porovnává. Extraliga je chlapský hokej. Hráči vědí, kdy podržet kotouč a kdy nahrát. Více se kombinuje a hokej se tak zrychluje. V Kanadě se hraje na menším hřišti a na všechno je méně času. Hraje se tam jednodušší hokej. Přejít tam v souboji jeden na jednoho je skoro nadlidský úkol. Většinou se tam hráči snaží obránce obhodit a obbruslit. Je to jiný styl hokeje. Pro obránce výhodnější, protože na menším prostoru pokryje více místa. Hodně se tam klade důraz na hru hokejkou. To mě tady nikdo neučil. Mít ji před sebou a jít hodně do puku a ne do těla. Tady je na prvním místě mít hráče a puku si až tolik nevšímat.

Uměl jste anglicky, když jste do Kanady přišel?

Uměl jsem jenom pozdravit a zeptat se někoho, jak se má. Nebylo to jednoduché. Naštěstí jsme měl v týmu Davida Honzika, se kterým jsme jako malí kluci hrávali v Milevsku. Já jsem pak odešel do Budějovic a on do Karlových varů, odkud zamířil do Victoriaville. Byl tam od začátku sezony, já jsem přišel až po Vánocích. Bydleli jsme spolu ve stejné rodině. Nikdo tam nebydlí někde na hotelu, aby byli všichni pod dohledem. Ptal jsem se ho na řadu věcí v angličtině a pak jsem se snažil všechno si vyřizovat sám, aby za mě nemluvil.

Žádného učitele angličtiny jste neměli?

Měli jsme tam domluvené lekce angličtiny s jednou Slovenkou, ale její styl učení mi moc neseděl. Více jsem se naučil od Davida. Ke konci už jsem se s jazykem hodně vylepšil a zvládal jsem základní konverzaci. Na nějaké velké vyprávění to ale ještě není. Dalším problémem bylo, že ve městě se mluvilo zase prakticky jenom francouzsky. Naštěstí naše rodina uměla výborně nejen francouzsky, ale i anglicky. Rodina, ve které jsme bydleli, mi také hrozně pomohla.

Co bude dál? Blíží se draft NHL. Počítáte, že se na něm objevíte?

Draft je 28. června. Vypadá to, že bych draftován měl být. Ale když nebudu, tak se svět nezboří. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby o mě měl nějaký klub zájem. Co jsem mluvil s agenty, tak třeba Tampa mě chce pozvat na nováčkovský kemp, i kdybych draftován nebyl. Zájem prý má zase i Washington. Pokud je ale hráč draftován, tak je brán úplně jinak a přístup k němu je mnohem lepší.

Berete draft NHL jako svou životní šanci?

Chtěl bych jít na nováčkovský kemp a pak už bude záležet jenom na mě, jak to dopadne. Loni jsem nebyl draftován a přes agenta jsem se dostal na nováčkovský kemp Washingtonu. Vybrali mě i na hlavní kemp a lituji toho, že jsem se nezbalil a neutekl tam. Bůh ví, jak by to teď bylo. Třeba bych už teď hrál farmu. Z nováčkovského kempu na ten hlavní se dostalo jenom pět kluků z padesáti.

Pro příští sezonu počítáte určitě s návratem do zámoří?

Ještě nevím. Victoriaville se ještě nevyjádřil, jestli o mě nadále bude mít zájem. V jednání je ještě něco úplně jiného než Amerika. Nechtěl bych to ale do podpisu smlouvy zveřejňovat. Zámoří ale nadále také samozřejmě zůstává ve hře. Rozhodnout by se mělo do konce května.

V létě se budete připravovat individuálně?

Poprosil jsem Frantu Ptáčka, jestli by se mnou neudělal plán letní přípravy. On se v tom vyzná. Dělá trenéřinu a sám chodí cvičit. V minulé sezoně už hodně tréninků na suchu připravoval právě on. Požádal jsem ho, jestli by mi nepomohl.

Trénovat budete sám?

Ano. Mám zařízenou permanentku do fitness centra Luboše Roba, k tomu Stromovka a kolečkové brusle po stezce na Hlubokou.

Na ledě se pak budete připravovat s Mountfieldem?

S klubem v kontaktu prakticky nejsem. Franta Ptáček se mě ptal, proč nechci trénovat s nimi. Manažer pan Zajíc mi řekl, že by to sice bylo reálné, ale že by to nebylo dobré. Pro mě, ani pro tým. Přidám se tak občas asi ke klukům ze zámoří. Už jsem se domlouval s Romanem Horákem. Individuální plán přípravy ale budu mít svůj. Jsem typ člověka, který splní všechno, co bude mít na papíře. Letní příprava s panem Výborným byla vynikající, přesto jsem už na konci sezony cítil, že mi trošku docházejí síly. Chtěl bych na sobě zapracovat ještě tvrději.

V zámoří je podle vás sezona náročnější než u nás?

Kanada mi změnila pohled na trénování. Po tréninku na ledě šli všichni ještě dřít do posilovny. Na ledě jsme byli klidně i den před zápasem dvě hodiny a bruslili jsme rovinky tam a zpátky. Dělali jsme cvičení, která se tady dělají jenom v létě. Nikdo ale nebyl unavený, protože tam se takhle trénuje celou sezonu. Já jsem tam stravou, tréninkem i odpočinkem přibral deset kilo. To se mi tady nepodařilo za dvě sezony.

Co vás ještě na zámořském stylu tréninku i přístupu zaujalo?

Především přístup hráče je tam úplně jiný. Všichni jsou nahecovaní a jsou strašně rádi, že zápas mohou hrát. Takhle nahecované jsem u nás neviděl kluky ani v play off. Je to dáno asi i povahou a výchovou. Spousta kluků tam končí kariéru se skončením juniorského věku. Nic jiného tam kromě NHL a AHL není. Pouze ti, co se dobře učí, mohou jít na univerzitu, kde se také hraje hokej. Obdivuji na nich, že dřou do morku kosti, i když vědí, že je to jejich poslední sezona. To u nás není. U nás někteří kluci vědí, že v dorostu skončí, tak hrají jenom tak nějak, aby se udrželi a udělali radost rodičům.