Přes den si zajel svých obvyklých osm desítek kilometrů na kole, povečeřel, koukl na televizi a ulehl. Byl ve výtečné duševní pohodě a fyzické kondici, nikdo by v něm nehledal člověka, jenž se koncem prosince chystal osla〜vit sedmdesátku. Druhý den se již neprobudil…

Kolo miloval již jako kluk. Proháněl svého favorita dokonce už závodně, ale nakonec zvítězila parta a s ní ještě větší láska, lední hokej. Upozornil na sebe již v mládežnických kategoriích, zrál jako víno, a tak se nikdo nedivil, když po něm v 19 letech sáhla jihlavská hokejová univerzita jménem Dukla, jejíž dres dvě sezony oblékal.

Budějovický Slavoj se tehdy trápil ve II. lize a mezi jeho obroditele patřil trenér Zlatko Červený, jenž za Julou jezdil na Vysočinu tak dlouho, až ho přesvědčil k návratu do jihočeské metropole. V sezoně 1961/62 dal devět gólů, v následujícím ročníku se s 18 góly již stal nejlepším střelcem Jihočechů ve II. lize. Pak si z jihu Čech odskočil podruhé a naposledy – do pražského Motorletu. Od ročníku 1966/67 už zase sázel puky do klece soupeřů Českých Budějovic. Byl klíčovou postavou dvou vítězných kvalifikací o postup do nejvyšší soutěže: v ročníku 1967/68 pod taktovkou trenéra Bartoně a dva roky nato za trenérského působení Hajšmana: tehdy rozhodl o postupu dvěma góly do branky Vítkovic – ten vítězný na 2:1 dával 50 vteřin před koncem!

Celkem nastřílel za Duklu Jihlava 34 ligových golů, za Slavoj a Motor ČB v nejvyšší soutěži 50 branek a 85 tref ve II. lize, další ligové góly přidal za Motorlet. Byl kanonýrem v tom nejlepším slova smyslu, hráčem, který předběhl dobu. Jako jeden z prvních útočníků u nás hrál přes ruku, jako levák na pravém křídle.

Perfektně zvládl kličku, při níž si stahoval kotouč pod sebe a cesta před soupeřovu klec tak byla rázem volná. Vše se ovšem odvíjelo od skvělého bruslení: Jula byl šlajfíř od pánaboha, na skluz hráče s typickou osmnáctkou na zádech byla radost pohledět!

Když je lauf…

Z hokeje nedělal vědu. Proslulé bylo jeho krédo: Když je lauf, tak je lauf. Když není, neuděláš nic, kdyby ses rozkrájel… Svérázná úprava jeho hokejových holí trenéry přiváděla k zoufalství, „párátka“ ale dávala góly, což bylo hlavní.

Kariéru skončil dost brzy, již ve 33 letech. Do ligového ročníku l972/73 již nezasáhl, vyprodaná hala mu pak před zápasem se Spartou připravila nadšené ovace a Julovi začal normální život. Zvykl si rychle, nikdy si totiž nepotrpěl na přílišné ódy, ba právě naopak. Snad z nikoho jiného než z něj se tak těžko nepáčila slova, asi o nikom jiném nemá autor těchto řádek tak prořídlý archiv…

Věnoval se zaměstnání a rodině, která byla pro něho vším. Syna Petra, jemuž teď je 43 let, vychovával k hokejovému obrazu svému. Šembera junior vládl na ledě svým vrstevníkům, udivoval skvělým bruslením a rostl v mimořádného hokejistu. Těžký úraz na ledě v jeho šestnácti letech rozhodl o tom, že místo adepta reprezentace vyrostl „pouze“ výborný hráč, který působil rok na rakouských a dalších devět let na německých kluzištích. Pak přišly vnučky Johanka a Vaneska, jimž šel dědeček při výchově lásky ke sportu opět příkladem.

Před dvaceti lety Julu pozlobilo trochu srdce. Překonal potíže a pokračoval ve svém životě plném sportu. Nikdy nekouřil, nevyhledával skleničku, žil víceméně asketicky v kruhu rodiny. Sport nadšeně prožíval i u televizní obrazovky, měl o něm přehled jako málokdo. O posledních vánocích nalezl pod stromečkem nádherný bicykl, lehounký tak, že ho pozdvihl na ukazováku ruky. Za příznivého počasí na něm den co den absolvoval své okruhy přes Branišov, Dubné a Křenovice.

Po návratu a obědě se vydával již na městském minikole na budějovické náměstí, aby probral s kamarády důchodci události předchozí televizní sportovní noci. Pak spěchal domů za manželkou Janou a těšil se na další ráno, spojené s výjezdem.

Ddík za každé nové ráno bohužel tentokráte neplatil…

Poslední rozloučení s výborným hokejistou a dobrým člověkem Julou Šemberou je dnes v 10.30 ve smuteční síni budějovického krematoria.