Karlovy Vary v předkole Motor vyřadil nejrychlejším možným způsobem 3:0, nyní ho ve čtvrtfinále čeká mistrovský Třinec. První zápas se hraje v neděli na ledě Ocelářů.

Jste absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Plníte si tak svůj sen, že trénujete hokejovou extraligu?
Hokej mě bavil vždycky a trenéřina přišla tak nějak s tím. Osm let jsem působil na Spartě u mládeže, poslední rok jsem vedl béčko dorostu. Potom jsem se přemístil do Plzně nejprve k dorostu. Velký zlom nastal, když přišla nabídka od Martina Straky, abych se posunul k áčku.

Bavilo vás od začátku trénování dětí?
Bavilo, jednoznačně.

V kolika letech jste s trenéřinou začínal?
Bylo to v době, kdy jsem byl na vysoké škole a ještě jsem sám hrál. K tomu jsem začal pomalu trénovat. Bylo jasné, že něco musí jít pryč. Díval jsem se dopředu a dal jsem přednost trenéřině, protože hraním hokeje se u nás můžete živit jenom v nejvyšší soutěži. To se mi nepodařilo a trenéřina se pro mě stala číslem jedna. Chytlo mě to a na Spartě jsem u mládeže prožil krásná léta. Bavilo mě to moc.

Bylo těžké postavit se poprvé ve třiatřiceti letech v roli asistenta v Plzni na extraligovou střídačku, když byli někteří vaši svěřenci starší než vy?
Ani jsem si to nijak nepřipouštěl. Člověk věděl, co chce. Přišla nabídka, absolvoval jsem pár tréninků, abych kluky poznal, stoupl jsem si na střídačku a šli jsme do toho. Nějak se to rozjelo a cílem bylo, abychom s Michalem Strakou dosáhli lepšího umístění, než na jakém jsme mužstvo přebírali. Povedlo se nám tým pozvednout a dotáhli jsme to na sedmé místo. Ani jsem si žádný tlak nepřipouštěl a nevěděl jsem, jak dlouho u áčka budu. S Michalem jsme si řekli, že tým potřebujeme zvednout a uvidíme, co bude po sezoně. Takhle jsme šli rok po roce.

Jak by měl podle vás vypadat vztah trenér – hráč? Na jednu stranu jste na jedné lodi, ale na druhou jsou to přece jen vaši podřízení. Je dobré pustit si hráče k tělu?
To nesmíte. Případně musíte vědět koho. Hráči jsou také profíci, a pokud nerespektují to, co trenér chce, tak nejsou na správném místě. Na druhou stranu by trenér měl hráčům také trochu naslouchat. Ale pokud má nějakou svoji vizi a věří své práci, tak jsou hráči od toho, aby poslouchali a plnili to, co mají. Když se to daří, tak je to samozřejmě v pořádku. Pokud to hráči respektují, tak si toho trenér i váží, ale musí být pořád kritický, i když by měl umět také pochválit. Pak je otázka, jak jsou na tom hráči charakterově a umí kritiku přijmout. Ti dobří a špičkoví ji přijmou.

Konzultujete se staršími hráči některá rozhodnutí? Scházíte se s nimi speciálně třeba před důležitými zápasy? Nebo tohle nefunguje?
To vůbec. Co chceme hrát, to s nimi nekonzultuji nikdy. Někdy si udělám sezení se staršími hráči, ale spíše je to po nějaké době a shrneme si, co sedělo, nebo nesedělo. Třeba cestování, nebo co se děje v kabině. Od nich máme zpětnou vazbu, že toho mají třeba plné zuby, nebo naopak. Ale je to spíše takové obecné bavení.

Tykají vám hráči?
Starší hráči mi tykají. Je to tak třetina mužstva. Co se týká tykání nebo vykání, tak vždycky hodně záleží na tom, jak je na tom tým věkově.

Fotogalerie: Druhý zápas předkola play off: Banes Motor ČB - K. Vary 5:4 v prodl.

Jak by měl podle vás fungovat vztah trenérů s vedením klubu, které speciálně v Budějovicích navštěvuje nejen zápasy, ale často i vaše tréninky?
To je záludná otázka. Mám na to svůj názor. Bavili jsme se o tom před sezonu s generálním manažerem Standou Bednaříkem i provozním ředitelem Petrem Sailerem. Chodí se dívat na tréninky, což samozřejmě mohou. Ale že by nějak často chodili do kabiny, to ne. Se sportovním manažerem Jirkou Novotným jsme si k tomu řekli své názory a jsem rád, že oni to respektují, což je správné.

Nemluví vám do vaší práce?
No to v žádném případě! To bych ani nepřipustil. Bavíme se, máme porady třeba po čtvrtině nebo polovině soutěže. Rozebereme hráče a hráčskou politiku na další rok. Ale že by mi měli mluvit do trenérské práce, to vůbec. To nepřipadá v úvahu. To neexistuje.

Jako každý správný sportovec těžce nesete porážky. Jak to u vás vypadá, když váš tým hloupě prohraje nějaký zápas?
Když se prohraje blbě proto, že jsme nehráli dobře, a viděl jsem, že tam z naší strany nebyla snaha, tak jsem opravdu hodně naštvaný. A potom jsem zlý.

Jenom v kabině, nebo se to pak posouvá i dál?
To ne. Jenom v kabině. Snažím se domů práci netahat, to bych se z toho zbláznil. V kabině ale zlý jsem, a když se to opakuje, tak jsem i adresný. Když však na druhou stranu vidím, že se kluci snažili, nechali tam maximum, a přesto se to nepodařilo, tak to vnímáte. Ale musíte skutečně vědět, že tam nechali všechno. Jenže když se dělají chyby z přemíry snahy, tak je to taky špatně. To je na druhou stranu nevyspělé. Člověk si to musí sesumírovat, zhodnotit a nejlépe se na zápas ještě jednou v klidu podívat. Když jsou tam systémové chyby, tak si je třeba k tomu říct své na velké poradě. Pokud je to z dlouhodobějšího horizontu hodně špatně, tak se zasáhne. Ve finále prohrávám strašně nerad a hrozně se s tím peru. Nikdy jsem to neuměl, ani jako dítě. Někdo to umí, ale mně to moc nejde. Všechno jsem vždycky dělal maximálně naplno a chtěl jsem vyhrát. Mám to tak dodnes. Na co sáhnu, tak v tom nechci prohrát. Ale je to sport a člověk se pořád učí.

Patříte mezi hodně náročné trenéry? Byl jste takový vždycky, nebo vás k tomu přivedla postupně právě trenérská práce?
Vždycky jsem byl náročný. Na sebe, na děti, na rodiče. Chtěl jsem po nich, abychom děti vychovávali stejným směrem a správně na ně působili. Na mládežnické hráče jsem byl extrémně přísný. Především na dorostence jsem byl hodně náročný. A na dospělé hráče také.

close Trenér hokejistů Banes Motoru České Budějovice Ladislav Čihák . info Zdroj: Deník/ Petr Tibitanzl zoom_in Trenér hokejistů Banes Motoru České Budějovice Ladislav Čihák .

Jak vysoké nároky vaši svěřenci nesou?
Hokej trénuji už dvacet let a nemohu říct nic špatného ani na rodiče svých svěřenců. Když na něco měli jiný názor, tak jsem si s nimi rád sedl a popovídali jsme si o tom. Všude kde jsem byl, ať už to byla Sparta, která je hodně náročná a tlak je tam velký, tak tam nebyl žádný problém. A když už se přece jen objevil, tak jsem se mohl opřít o vedení klubu, které se za mě postavilo. V Plzni to bylo ještě ve větší míře. Tam jsem věděl, že se o Martina Straku vždycky mohu opřít. Také se tam podařilo mládež nastartovat a funguje perfektně. Podpora je tam veliká. V Hradci a v Boleslavi jsem byl krátce. Ale v Hradci jsme měli úžasnou sezonu a tým skvěle šlapal. K Boleslavi se nebudu vyjadřovat a tady v Budějovicích také cítím obrovskou podporu od vedení klubu. Když to shrnu, tak z devadesáti pěti procent člověk problémy neměl, a těch zbývajících pět procent se vždy vyřešilo.

Jak se žije trenérům a asi hlavně i jejich manželkám s vědomím, že vás mohou prakticky kdykoliv vyhodit a najednou se musíte stěhovat do jiného města?
Je to velká nejistota, ale s tím do toho jdete. Je to sport a součást vašeho života. Líbí se mi modely, kdy trenéři dokázali v organizacích vydržet deset nebo klidně i dvacet let. Bývá to sice většinou ve fotbale, ale je vidět, že to jde. Nelíbí se mi organizace, které trenéry často mění, a za spousty let nepochopily, kde je chyba. Ale to je jejich věc. Není to lehké a musíte počítat s čímkoliv. Na druhou stranu, pokud vidíte, že někdo nepracuje tak, jak má, tak máte možnost mu to říct. Hokej je kolektivní sport a hráči s trenérem musejí mít jeden cíl, za kterým společně jdou. Hráčům vždycky tvrdím, že ta cesta je hodně trnitá a nepříjemná. Když je na ně trenér přísný, ještě to neznamená, že je nemá rád. Znamená to, že chce, aby se cesta ubírala správným směrem. A to je, že tým by měl vyhrávat. Zodpovědnost za hráče, ale především za tým, má trenér. Když z toho někdo vybočí, tak si vždycky můžeme sednout, popovídat si o tom a zkusit najít nějakou společnou řeč. Oba můžete i v něčem ustoupit, to je v pořádku. Důležité je, aby to bylo ku prospěchu týmu. Na to jsem se vždycky díval. Nerad vystupuji v médiích. Ať jsem byl kdekoliv, tak jsem vždycky chtěl, aby vítězství šlo za hráči.

V Budějovicích jste sám a za rodinou jezdíte domů do Prahy? Takhle jste to měl na všech trenérských štacích?
Ano. Často tady spím, pokaždé po domácích i venkovních zápasech. Když je pouze dopolední trénink, tak pak jedu domů, protože se chci věnovat dětem a jejich zálibám. Syn i dcera sportují a chci být u toho. Takhle to máme nastavené a funguje nám to. Zatím jsem netrénoval někde tak daleko, abych se tam musel nastálo přestěhovat.

Čemu konkrétně se vaše děti věnují?
Syn hraje hokej i florbal, dcera se věnuje synchonizovanému krasobruslení. To je krásný sport, o kterém se příliš neví. Mně se to moc líbí a holkám i jejich trenérkám strašně fandím. Je to krasobruslení, ale zároveň i kolektivní sport. Hrozně rád se na to dívám. Jakmile mám volno, tak chodím na tréninky obou dětí. Sleduji rodiče, děti i trenéry, jak trénují. Dělám si úsudky, abych z toho nevypadl. Jak s dětmi trenéři pracují, jak s nimi mluví, nebo naopak nemluví. Jak se to vyvíjí a mění, protože děti jsem trénoval před patnácti lety. Snažím se tak udržovat všeobecný přehled, baví mě to a posouvá.