Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vítěz Stanleyova poháru, mistr světa a v posledních letech brankářská opora extraligového Mountfieldu Roman Turek (40 let) ze dne na den ukončil svou aktivní kariéru.

Své rozhodnutí oznámil ve čtvrtek dopoledne vedení klubu i svým dosavadním spoluhráčům. V klubu však úplně neskončil. Nadále bude působit ve funkci viceprezidenta občanského sdružení mládežnické organizace.

Kdy ve vás definitivně uzrálo rozhodnutí skončit nadobro s hokejem?
Divný pocit jsem měl už po letní přípravě. Vždycky jsem se těšil na led, ale letos to bylo takové jiné. Dva týdny na ledě jsem to zkoušel nějak zlomit, ale bohužel přišla ta chvíle, kdy jsem pochopil, že už je to všechno, co mohu hokeji dát. Cítil jsem, že už se do toho musím moc nutit. Vyšuměla veškerá radost z hokeje. To mě dohnalo k rozhodnutí, že se jedná o zlomový moment. Konec kariéry prostě přišel.

Neměl jste podobný pocit už třeba koncem minulé sezony?
Člověk měl mockrát pocit, že by s hokejem nejraději praštil. To bylo v momentech, kdy se nedařilo. Vždycky ale byla síla to zlomit. Teď už jsem ji bohužel nenašel a pochopil jsem, že pro to nemohu více udělat. Proto jsem se rozhodl, že skončím a přenechám místo mladším. Už bych hokeji nemohl dát své maximum a mít z něj radost.

Konzultoval jste své rozhodnutí s manželkou?
Manželce jsem oznámil ve středu ráno, že jdu na trénink a po něm ukončím kariéru. Moc mi nevěřila, a když jsem pak přišel domů, tak se divila, že jsem si to nerozmyslel. Přijala to tak, že to bylo mé rozhodnutí a nebyl jsem pod žádným tlakem. Nejvíce překvapený byl syn, který mě od narození zná jenom jako hokejistu. Pro něj to byl asi největší šok.

V klubu se vás nepokoušeli přemlouvat, abyste ještě pokračoval?
Já jsem je k tomu ani nepustil. Vysvětlil jsem jim to takovým stylem, že to pochopili. Z mé strany to nebylo nějaké nejisté rozhodování. Pochopili, že to myslím vážně a že to z mé strany nebylo jednoduché rozhodování. Jsem rád, že to takhle vzali. Hodně těžké pro mě bylo oznámit to v kabině spoluhráčům, ale i to jsme zvládli.

Odcházíte z mužstva s klidným svědomím, že Kuba Kovář je vaším rovnocenným nástupcem?
Určitě. To mi rozhodování ulehčilo. Kuba tady odchytal výborné sezony a už má něco za sebou. Je to kvalitní a psychicky silný gólman. Navíc je za ním mladý Šimon Hrubec, který před sebou má velkou budoucnost. Po téhle stránce vůbec nemám obavy.

Kuba Kovář se vás nepokoušel přesvědčit, jestli byste s ním ještě sezonu nepokračoval?
Kuba to nezkoušel. Když jsem mu to řekl, tak mu spadla brada a nemohl ze sebe nic dostat. Byl to pro něj šok. Asi stejný, jako pro všechny ostatní.

Končíte definitivně, nebo si občas zachytáte nějakou exhibici nebo třeba nižší soutěž?
Pokud bych si šel zahrát, tak určitě ne jako gólman. Zkusil bych to třeba na beku. Do branky už ale nechci.

Gólmanské betony už opravdu nikdy nenavléknete?
Myslím, že ne. Nebudu chytat ani žádné exhibice. Není to z nějakého odporu k chytání. Pokud bych ale měl jít na led, tak bych si raději oblékl hráčskou výstroj.

Přemýšlel jste o tom, co budete dělat dál?
Teď bude pár dní trvat, než všechno kolem utichne. Nemám rozjetého nic, kvůli čemu bych končil s hokejem a byl časově zaneprázdněn. Nějaký den si udělám volno a pak se budu snažit najít si nějakou povinnost.