V osmačtyřicátém roce narukoval jako fotbalista do pražského ATK, předchůdce pozdější Dukly. O jeho služby ale usilovali i hokejisté klubu, kteří týž den, kdy svlékl civil, odlétali právě do Budějovic na měsíční soustředění. Tonda se rychle rozhodl a k úžasu rodiny večer zase už zvonil u domovních dveří…

Dosud vždy jen útočník začínal na křídle, když ale pro zranění vypadl jeden z obránců, urostlý Jihočech zaskočil v obraně. Zápas se mu vydařil – a zrodil se jeden z nejlepších beků naší historie… ATK dokázal prorazit dlouholetou hegemonii pražského LTC, stal se mistrem republiky a mezi největší opory patřili obránci Španinger s Hainým, kteří mnohdy odehráli celé utkání bez vystřídání. Taková to byla doba!

Ale vezměme to popořádku. Rodák z Přísečné u Českého Krumlova začal se sportem na budějovickém „Palačáku“ v dresu bývalého Slavoje, který tehdy vegetoval ve stínu slavnějšího AC Stadion. Poté dal dohromady hokej budějovický Meteor, jehož barvy ve fotbale hájil i Španinger (ostatně kopaná byla zpočátku bezpochyby jeho hlavním sportem) a byl z toho zelenobílý dres i na ledě: jako šestnáctiletý hrál v Meteoru dokonce kvalifikaci o ligu!

O nástupu do ATK už byla řeč. Skvělá obranná dvojice vojáků nemohla uniknout pozornosti stavitelů reprezentace chystající se obhájit v Londýně titul mistů světa vybojovaný v předchozím roce 1949 ve Stockholmu. Národní tým, v němž byli i tři další Jihočeši Červený, Macelis a Pícha, nakonec místo v londýnské ledové aréně skončil po vykonstruovaném procesu v komunistických žalářích.

„Vlastizrádce“ Španinger tehdy vyfasoval osm měsíců ve vojenském vězení s následným dosluhováním vojny mezi pétépáky v Komárně, Trenčíně a Plaveckém Podhradí. Poznal zvlčilost estébáků a dozorců v čele s pověstným mučitelem Perglem, setkal se s kreaturami v lidské podobě, ale také báječnými lidmi, kteří dokázali statečně riskovat pomocí v nejtěžších chvílích.

Návrat domů

Po sezoně nuceného odpočinku se Antonín Španinger vrátil do Č. Budějovic a v dresu SKP, poté přejmenovaného na Slavoj, zářil ve finálových bojích přeboru republiky. Vyprodané stadiony v Ostravě, Brně, Praze a dalších městech neumdlévajícímu bojovníkovi s tradiční osmičkou na zádech aplaudovaly, bylo však sestaveno z gruntu nové národní mužstvo, za které nehráli ti současně nejlepší, ale spíše mladší s perspektivou.

Když začaly politické poměry přece jen trochu roztávat, byl opomíjený a marně veřejností vyžadovaný Španinger ironií osudu během sezony 1955–56 na prahu třicítky přece jen povolán. S týmem ČSR jel do Švédska, kde sehrál svá dvě jediná utkání v oficiálních mezistátních zápasech za áčko. Pak vedl jako kapitán na Štvanici béčko Československa proti Kanadě mířící na olympijské hry v Cortině, ale nakonec se musel trenér Bouzek sklonit před rozhodnutím hokejového svazu poslat pod Dolomity místo trojlístku Španinger, Hajšman, Ševčík trio Kluc, Cimrman, Bünter. V souvislosti s historickým propadákem v Cortině ale Tonda pak ani tolik nelitoval, že v tutéž dobu jezdil s B-týmem znovu po švédských městech…

Život šel dál. Tonda prožíval v budějovickém dresu dobré i zlé, přičemž toho druhého bylo s přibývajícími lety víc.

Radost i smutek

Zažil velký triumf budějovických hokejistů ve finále celostátního spartakiádního turnaje, ale i dva sestupy z nejvyšší soutěže a jeden úspěšný návrat. Při neúspěšném druhém skončil v brněnské nemocnici s prokopnutým kolenem. Jinak se ve své kariéře mohl „pochlubit“ třikrát zlomeným nosem, desítkami stehů na hlavě, naříznutou šlachou, rozbitými lokty i koleny a několika otřesy mozku. Také pozdější operace obou kyčelních kloubů s jeho hokejovou i fotbalovou činností souvisely.

Když skončil ve Slavoji, pomáhal v cestě na výsluní píseckému Spartaku, jehož druhý pokus o II. ligu se zdařil. Ještě neměl dost: ve čtyřiceti letech hrál na Včelné krajský přebor. V hokejové lize sehrál během třinácti sezon 192 zápasů, v nichž nasázel 45 gólů.

Patřil ke sportovním obojživelníkům, ovládajícím stejně dobře hokejku jako fotbalový míč. Nejednou na podzim hrál na Střeleckém ostrově za Meteor II. ligu ve fotbale a pár minut po závěrečném hvizdu byl na buly hokejové ligy!

Hvězda i ve fotbale

Ostatně na postu fotbalové spojky byl hvězdou zelenobílých dlouhé roky a ještě ve čtyřiačtyřiceti letech byl nejlepším střelcem krumlovského Slavoje, jemuž v kopačkách pomáhal z I. A třídy výš!

Se sportem spojil i své zaměstnání. V servisu českobudějovického Jihokovu čtyřiadvacet let nýtoval a brousil brusle, montoval a seřizoval lyže, napomáhal tomu, aby se sport stal koníčkem co největšího počtu spoluobčanů.

Otec dnes jedenapadesáti­letého Zdeňka, který se potatil ve fotbalových šlépějích, byl po skončení závodního sportování nejšťastnější na chatě mezi Doudleby a Hamrem, sto metrů pod soutokem Malše se Stropnicí. Na neuvěřitelně špatném pozemku se zřejmě sešly všechny prameny světa, a tak musel donekonečna odvodňovat, drenážovat a budovat, aby vzniklo dílko vyrvané přírodě. To vše se stejnou houževnatostí, s jakou se vrhal do střel útočníků na ledové ploše. Snad proto si té své oázy klidu tolik vážil.

Dvojnásob pak tehdy, kdy měl u sebe i milovanou vnučku Zdeničku, kterou už jen o pár dní nestihne při promoci po úspěšném dokončení jejího vysokoškolského studia v Praze. Ani Tondova manželka Eva, která se za vydatné podpory a péče životního druha vypořádala se zlou nemocí, si již neužije očekávané pohody příštích dnů…

S Antonínem Španingerem se naposledy rozloučíme v úterý ve 12.30 v česko­budějovickém krematoriu. (pt)