Fandové Motoru České Budějovice ho v osmdesátých letech doslova milovali. S číslem 20 nejen elegantně bruslil, ale prezentoval se především mimořádně tvrdou a přesnou střelou. Legendární kanonýr Jiří Lála oslaví ve čtvrtek padesáté narozeniny.

Berete padesátku jako velký životní mezník?

Ani ne. Abych se přiznal, tak momentálně na to vůbec nemyslím. Zaplaťpánbůh mám spoustu práce, radost mi dělají děti, takže o tom moc nepřemýšlím. A ani na to nemám čas. Doma budeme mít malou slavnost, kterou zajišťuje manželka.

Když se ohlédnete za vaší bohatou hokejovou kariérou, který okamžik se vám nejdříve vybaví?

Mistrovství světa v Praze. To byla národní záležitost. Vyhráli jsme titul mistrů světa a nakonec k tomu byl ten můj vítězný gól proti Kanadě. Dařilo se mi ale i na mistrovství světa v Německu o dva roky dříve, kde jsem byl vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje. Výborná byla rovněž olympiáda v Sarajevu. Těch velkých turnajů bylo hodně, ale tu Prahu stavím nejvýš. Byl to přece jen titul mistra světa.

Máte doma vystavenou v jakési soukromé síni slávy medaili a dres mistra světa?

Zatím ne. Všechno je to pořád v krabicích. Ze všech svých štací jsem si nechával dresy, které manželka zrovna nedávno prala. S malým synem jsme je prohlíželi a do budoucna počítám s místností, kde by některé ty nejcennější věcí měly být.

Pouštíte si často na videu ten legendární gól?

Já ho snad ani nemám. Po krabicích mám hodně videokazet s mými zápasy. Pěkné jsou třeba ty z Kanadského poháru. Ale jestli je tam i tento gól, to opravdu nevím.

Drtivou část své kariéry jste odehrál doma v Českých Budějovicích. Co chybělo k tomu, abyste někdy dosáhli na domácí mistrovský titul?

Největší šance byla určitě v roce 1987, kdy jsme vyhráli základní část soutěže. Pak jsme ale hned vypadli ve čtvrtfinále s Kladnem. Všichni jsme chtěli, bojovali jsme, ale tři čtvrtiny mužstva postihla epidemie a většina hráčů byla zesláblých. Byla to velká škoda. Tenkrát jsme měli silný tým a mohli jsme dojít hodně daleko.

Kromě vojny v Jihlavě, odkud mimochodem mistrovský titul máte, jste hrál doma pouze v tehdejším Motoru. Hovořilo se tenkrát o velkém zájmu Sparty Praha. Můžete po letech prozradit, jestli to byl skutečně velký zájem?

Tenkrát se hlavně přestupovat prakticky nesmělo. Těch klubů ale bylo víc. Oženil jsem se v Jihlavě a domlouvali jsme se, že bych tam po vojně zůstal. Také k tomu ale nakonec nedošlo. To už se muselo jednat o něco mimořádného, aby se v té době nějaký přestup uskutečnil.

Vytvořili jste proslulou dvojici s Vladimírem Caldrem. Je právě on spoluhráčem, na kterého nejvíce vzpomínáte?

S Vláďou jsme začínali za trenéra Bartoně. Odehráli jsme toho spolu opravdu hodně. Pak přišli mladší, třeba Ruda Suchánek. Ale těch spoluhráčů byla velká spousta.

Mezi fanoušky jste býval nesmírně populární. Vybaví se vám báječná atmosféra na tehdejším zimním stadionu?

Bylo to parádní. A zase na druhou stranu si myslím, že se na náš hokej dalo dívat. Naší velkou předností byly přesilovky. Celkově to podle mého mělo to hlavu a patu.

Zamrzelo vás někdy, že se za vaší doby nedalo odcházet v dřívějším věku do zahraničí? Přišel jste tak prakticky o možnost si vyzkoušet věhlasnou NHL?

Byl jsem draftován Quebeckem. Ale pokud bych chtěl do NHL, tak bych musel emigrovat. To v mém případě vůbec nepřipadalo v úvahu. Abych odešel a nechal tady rodinu, to by mi charakter v životě nedovolil. Doba byla taková. Byli jsme tady zavřeni jako v králíkárně a ven jsme nemohli. Nemá cenu o tom už přemýšlet. Když jsem mohl odejít, tak jsem šel a zažil jsem krásná léta v Německu.

Do Německa jste zamířil ve třiceti letech. To už bylo na NHL pozdě?

Rodina by stejně musela zůstat doma a sám jsem tam odejít nechtěl. Nakonec jsem šel do Německa a bylo to opravdu podařené období.

Kromě Německa jste si pak zahrál ještě ve Švýcarsku a také Skotsku.

Do Švýcarska jsem tehdy přišel vždy jenom na play off. V Bernu jsem se stal mistrem Švýcarska.

Pak přišlo již zmíněné Skotsko, což není zrovna vyhlášená hokejová země. Jak došlo k tomuto angažmá?

Dostal jsem nabídku od Milana Figaly, který tehdy dělal manažera v Ayru. Pozvali nás tam nejdříve jenom na víkend a bylo to tam tak krásné, že jsme se rovnou domluvili a podepsali smlouvu.

Na jaké úrovni byl hokej na Britských ostrovech?

V tom roce tam začínala privátní superliga. Hrálo se třeba v Manchesteru nebo Newcastlu, kde byly obrovské krásné haly pro více než deset tisíc diváků. Nastupovala tam spousta Kanaďanů a úroveň byla opravdu vysoká.

Byla pro vás velká změna žít po letech v Německu najednou v Británii?

Vůbec. Byla tam krásně. Všichni mluví o anglické mlze, ale my jsme tam nic takového nezažili. Měli jsme vilu na pobřeží a žilo se nám tam skutečně příjemně.

Samotný závěr kariéry jste odehrál v druholigovém německém Regensburgu.

Milan Figala mi pořád volal, abych v Ayru ještě zůstal. Ale tím, že jsem byl v Británii, jsem prakticky neviděl staršího syna. Přiletěl za mnou na deset dní na Vánoce, ale jinak jsme spolu vůbec nebyli. Hlavně kvůli tomu jsme se rozhodli jít zpátky do Německa. Taková ta moje větší kariéra už byla za mnou, takže jsem se rozhodl pro návrat. Důležité pro mne bylo, že jsem mohl být častěji s Jirkou. Tři roky jsem tak hrál v Selbu a potom ještě v Regensburgu.

Aktivně jste hrál hokej až do třiačtyřiceti let. Dál už to nešlo?

V poslední sezoně jsem měl v období kolem Vánoc zlomený palec a vedení klubu mi nabídlo, jestli bych nechtěl do konce sezony dělat trenéra i manažera. Další čtyři roky jsem dělal v Regensburgu manažera.

Tím prakticky vaše účinkování v hokeji skončilo. Bylo těžké se rozloučit s milovaným sportem?

Už jsem toho začínal mít moc. Neměl jsem prakticky volný víkend a malý syn už začínal s hokejem. Proto jsem se rozhodl to ukončit. Jeden z majitelů reklamní firmy André byl prezidentem hokejového klubu v Selbu. Byli jsme kamarádi, a když se dozvěděl, že jsem skončil s hokejem, tak mne oslovil, jestli bych nechtěl pracovat v jeho firmě. Kývl jsem a zpětně to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě.

Čím se zabývá firma André?

Spolupracujeme s obchodními řetězci a sháníme reklamy na nákupní vozíky a oddělovače zboží.

Jaká je vaše funkce ve firmě?

Jednatel. Mám pod sebou obchodní oddělení, grafiky, servisní tým, asistentku. Z Budějovic pracujeme pro celou republiku. Já osobně mám na starosti jednání s obchodními řetězci. Začínali jsme od nuly a teď už jsme zase o kousek dál.

Baví vás po dlouhých letech u hokeje nová práce?

Musím říct, že baví. Je to něco jiného. Manažera jsem dělal už v Regensburgu, takže až takový skok to nebyl. Těší mne, že se naše firma rozvíjí a je za námi vidět úspěch. I když to také stojí hodně práce. Kolikrát se musí řešit i nepříjemné věci. V pondělí jezdím do práce a ve čtvrtek zpátky do Německa. Víkendy mám pro sebe. Mohu sledovat sportovní kariéru svých synů a nebo třeba navštívit svého nejlepšího kamaráda Roberta Reichla.

Poznávají ve vás lidé třeba při obchodním jednání bývalého úspěšného hokejistu?

Jako mladí kluci jsme si toho nevážili. Teď mne těší, že mne spousta lidí zastaví a říká: vy jste tenkrát hrával s tou dvacítkou. To mne vždycky potěší, když na naši dobu lidé vzomínají v dobrém. Teď už o tom přemýšlím úplně jinak.

Jdete si ještě někdy zahrát hokej?

Na led už nechodím vůbec. Kluci tady chodí pozdě večer a musím říct na rovinu, že na to už nemám vůbec chuť. Jednou za čas to nemá cenu, protože to pak člověka jenom všechno bolí. Se starším synem si hrajeme tenis a večer po práci chodíme na golf.

Váš starší syn Jiří se nikdy pořádně neprosadil v Českých Budějovicích do extraligového kádru. Nečekal jste od jeho kariéry trochu víc?

Nechci to nějak moc hodnotit, protože jsem tady v té době nebyl. Pořádnou šanci ale podle mého nikdy nedostal. Hrál dva roky ve Švédsku, pak v Itálii a teď naposledy v Německu. Důležité pro mne je, že je to fajn kluk a máme spolu spíše kamarádský vztah. Jednou mu stejně firmu předám, takže je jedno, jestli bude hrát hokej ještě dva roky nebo třeba čtyři.

Doma v Německu máte ještě mladšího syna, který se dal na dráhu brankáře. Nerozmlouval jste mu to?

Na bruslích mu to šlo dobře, ale zalezl do branky. Když se mnou chodíval do kabiny, tak vždycky rovnou mazal k brankářům a pomáhal jim sundavat betony. Už mu to zůstalo. Rozmlouvat mu to nemělo cenu.

Mohl by z něj být dobrý brankář?

Je mu dvanáct let, je šikovný, ale nechtěl bych vůbec odhadovat. Má před sebou ještě hodně práce.

Chodíte teď na hokej alespoň jako divák?

Málo. Když tady hraje v týdnu Robert Reichel s Litvínovem, tak se snažím vždycky přijít. Je to opravdu můj nejlepší kamarád, a když vidím, že někdy nedal gól, tak mu hned z legrace volám, jestli vůbec hrál. Někdy vyrazím i za ním do Litvínova. Jinak víkendy trávím se svými syny. Je radost se na ně dívat.

Hodláte se ještě někdy do hokeje vrátit v pozici manažera nebo třeba trenéra?

Momentálně mám hodně práce ve firmě. Baví mne to. K tomu je třeba připočítat rodinu, takže na hokej nemám vlastně vůbec čas. Jsem spokojený s tím, co dělám. To by musela přjít skutečně taková nabídka, která by se, jak se říká, nedala odmítnout. Takové už ale v dnešní době nechodí.