V J. Hradci, kde se právě věnuje mezinárodní hokejové škole, odpovídal kouč mistrů světa (1985 a 1996) na dotazy Deníku:

Jak se vám daří?
Musím říct, že zatím velmi dobře. Hlavní je, že i zdravotně zvládám zátěž, nebo to, co mám rád.

A to je?
Být mezi lidmi, kteří dělají hokej. Sám se mu neustále věnuju. Sice trénuju jenom s mládeží, ale tato práce je velice radostná.

Vy nejste typ, který by se zavrtal doma na zahrádce?
To mám ještě mimo. To vám nedá. V jižních Čechách jsem prakticky domestikován. Kdybyste si okolí neupravoval, žil byste jako bezdomovec. Tato úprava je pro mě prací navíc, zatím zvládám obojí.

Na zimním stadionu v J. Hradci se věnujete tradičně hokejové škole?
Jsme mezinárodní škola. Začali jsme v roce 1991, takže příští rok oslavíme dvacetileté jubileum nepřetržitého konání. Jsme velice populární hokejová škola. Naším záměrem je učit hrát lidi hokej. Dneska se výkonnost, obzvláště technika, tolik zvedla. A víme také daleko lépe než dříve, jak lidské tělo pracuje. Nové pohledy prozatím v České republice zanedbáváme. My ale nové metody používáme a máme s nimi bohaté zkušenosti.

Jakého sportovního úspěchu si vážíte z vaší kariéry nejvíc?
Jsou úspěchy, které popularizují. Třeba když získáte titul mistra světa. Mně se to podařilo dvakrát. Třikrát jsme byli na mistrovství světa druzí. Byli jsme rovněž druzí na olympiádě. Dnes, když se potkám s hráči, jako jsou Jirka Hrdina, Pavel Richter, Honza Havel a mnoho dalších, tak samozřejmě vzpomínky máme. Dnes mi ráno volal Standa Neveselý, říkal: „Luďku, stejně jsme prožili krásnou dobu.“ To je uspokojující. Ale to největší uspokojení je vnitřní. Když cítíte, a každý sám to pozná, jestli jste udělal něco dobrého nebo špatného. Když to sebehodnocení, zpětná vazba, je pozitivní, a sám se sebou může být člověk spokojen, tak to je to nejkrásnější, co existuje. To není samolibost, to je prostě ocenění vlastní práce. A to si myslím, že mám v sobě, to buduje sebevědomí a další energii do budoucího života.

Hokejoví fanoušci vám přejí k narozeninám zdraví, co jim popřejete vy?
V současném vrcholovém sportu se nejvíce oceňuje dovednost. V tomto slově je skryto tajemství techniky. My bohužel právě v tom, co hráč s kotoučem nebo s míčem umí, jak se pohybuje, jak reaguje, zaostáváme. V minulosti jsme metodologicky byli v popředí, mnoho zemí se od nás učilo, jak se má trénovat. Dneska ale máme nesmírný dluh v tom, jak se má učit dovednost. Přál bych fanouškům, aby se dívali nejen na Jágra, ale na desítky Jágrů, Nedvědů. Abychom naše hráče mohli srovnat s Messim. To platí o basketbalu, fotbalu, hokeji i o mnoho dalších sportech. V současnosti ve světovém popředí nejsme.

Jak vzpomínáte na vaše působení na lavičce někdejšího Motoru ČB?
Ohromně dobře. Doba byla zvláštní, ale byla. Nikdo ji nemohl změnit. Kolem hokeje bylo v Budějovicích plno nadšenců. Rád vzpomínám na starou gardu budějovických hráčů, na Španingera, Buřiče, Vacovského, Mizeru, bratry Píchovy a mnoho dalších. Já proti nim i hrával a pak s nimi spolupracoval. Vnesli do týmu něco, co u nás dneska není. Byl to klubismus, nadšení. V hokejovém oddíle bylo srdce. I když jsme měli potíže a Budějovice, když jsem tam byl já, nepatřily k předním klubům, tak stejně ten prožitek byl velmi silný.