Vám se vážnější zranění po celou dobu hokejové kariéry vyhýbala. Je to tak?
Měl jsem natažené vazy v koleně, ale to bylo tak před osmnácti lety a byl jsem ještě mladý kluk. Také jsem měl zlomený prst, to však bylo už na konci sezony. Takhle velký úraz mě dosud nepotkal. Co se týká hokejové kariéry, tak byl určitě nejhorší. Bylo to nepříjemné.

Když se na tu situaci podíváte zpětně, dalo se při tom dost nevinně vypadajícím souboji udělat něco jinak?
Člověk o tom pak přemýšlí a ta situace se vám mockrát vybaví. Občas mě to i probudilo ze spaní. Bylo to nepříjemné a nikdy jsem takovou bolest nezažil. Nevím, možná jsem se měl víc ohnout a zapřít. Soupeř mě trochu podkopl a měl jsem mít asi pokrčené nohy. Jak jsem byl narovnaný a nohy jsem měl natažené, tak to pak byl rychlý pád. Ještě se mi do toho sekla brusle v ledu a jak jsem padal, tak byla kost v sekundě zlomená. Hned jsem věděl, že je zle.

Ze strany olomouckého hráče se ale nejednalo o faul.
Nebyl to faul. Byl to souboj, jakých při hokeji absolvujete skutečně tisíce. Bohužel už v létě jsem si zranil kotník, což mě poznamenalo. Zamrzí to, když celé léto dřete a makáte, a pak se zraníte také při naprosto nevinném souboji v přátelském utkání se Salcburkem, kdy soupeř upadl a spadl mi na kotník. Problém byl, že jsme byli u mantinelu. Kdyby k tomu došlo v prostředku hřiště, tak se nic nestane. Měl jsem natažené vazy a pak už se to se mnou bohužel táhlo.

Hokejisté Olomouce proti Českým Budějovicím v utkání 41. kola Tipsport extraligy.
Banes Motor zbytečně ztratil na Hané dva body, prokletí nájezdů nadále trvá...

Mohla spolu mít obě zranění kotníku souvislost?
Doktor říkal, že ne. Ale nikdy nevíte, byl to ten samý kotník. S tím však nic nenaděláte a musíte s tím žít. V tomhle jsem pokorný, protože se stávají horší věci. Zranění je zranění a mně se naštěstí takhle vážné přihodilo až teď ve čtyřiceti letech. Horší by bylo, kdyby se mi to přihodilo někdy v pětadvaceti, když jsem měl rozjetou kariéru. V tomhle směru mohu být rád, že to přišlo až takhle dlouho. Jsou horší věci, které v životě řešíte. Na naši rodinu se toho nahrnulo dost, takže tohle beru spíše jako banální věc proti tomu, co prožívá třeba manželka nebo ostatní lidé.

Zpátky z Olomouce jste jel s brankářem Janem Strmeněm, který tam měl shodou okolností svůj vůz?
Jel jsem s trenérem gólmanů Standou Hrubcem, který řídil. Naštěstí tam měl Honza Strmeň auto, protože byl den předtím chytat první ligu v Prostějově. Jeli jsme jeho autem. Jinak nevím, jak bych se z Olomouce dostal, protože než jsem se vrátil z vyšetření v nemocnici, tak kluci s autobusem odjeli a trenéři autem také. Standa mě odvezl Honzovým autem přímo do Budějovic do nemocnice. Tam bylo domluveno, že mě vezmou na příjem a budu tam přes noc, abych se tam nemusel ráno nějak trmácet. Takhle to vyřídil doktor Martin Scheichl, který pak u operace také asistoval. Hned druhý den jsem byl operován.

Operace se dle lékařů zdařila na sto procent?
Říkali, že ano (úsměv). Kost naštěstí nebyla nějak blbě zlomená, vyztužili mi ji destičkou a šesti hřeby.

To už tam budete mít navždy?
Nechám si to vyndat. V brusli je to limitující. Noha je tuhá a není to příjemné. Také nevím, co by bylo, kdybych do kotníku dostal pukem, i když snad by se nemělo nic stát. Teď to ale mít musím. Doktoři to vyndat ještě nemohou, protože je na to prý brzy. Nechám to po sezoně a uvidíme, jak to pak bude. Teď trénuji s tím, snažím se dát do pořádku, abych byl připravený, kdyby se někdo zranil, nebo trenéři měli zájem, abych naskočil.

Hokejová Tipsport extraliga: Banes Motor ČB - Sparta Praha 4:3. Foto: Petr Tibitanzl
FOTOGALERIE, VIDEO: Vyprodaná Budvar aréna slaví vítězství Motoru nad Spartou

Na jak dlouho jste byl úplně vyřazený z běžného života a jak probíhala rehabilitace?
První dva dny byly úplně šílené. To byla tak strašná bolest, že jsem se bál kýchnout i usnout. I když celý den ležíte, tak tělo je pořád napnuté. Jakmile usínáte, tak svaly povolí, máte záškuby a každý záškub přinášel strašnou bolest. Dva dny v nemocnici jsem se opravdu bál usnout, to bylo něco hrozného. Pak jsem šel domů, ale mohl jsem jenom ležet a nemohl jsem fakt nic dělat. Manželka mě musela obskakovat a byla z toho hotová. Na záchod jsem si došel, ale když jsem se potřeboval napít nebo najíst, tak jsem musel říct jí. Sám jsem si nic nepřinesl. Nějakých čtrnáct dní jsem nemohl udělat prakticky ani krok. Mohl jsem se pohybovat jenom o berlích, což byla hrůza.

Později jste se ale objevil na zimním stadionu s jinou pomůckou, než byly berle. Kde jste ji sehnal?
Objednal jsem si speciální nohu, kterou mi doporučil bývalý hokejista Honza Heřman. Jeho brácha Martin hrával také tady v Motoru. Byla to taková opírací noha o koleno. Vypadalo to, jako kdybych ji měl u kolene uříznutou, ale já jsem ji měl za sebou. Bylo to trochu komické, mně to však hodně usnadnilo pohyb, protože už jsem si mohl sám dojít udělat jídlo nebo čaj. Prostě se obsloužit a být doma také trochu nápomocen. Pomohlo mi to také v tom, že jsem začal nohu více používat. Hlavně stehno a zadek. Samozřejmě to také nebylo nic úplně příjemného. Tlačilo to na koleno, ale už jsem se s tím alespoň někam dopravil. Dva měsíce jsem však nemohl pořádně nic dělat.

Jak dlouho už trénujete?
Zhruba čtyři týdny. Chodím do posilovny, na kolo i na led. Snažím se zase dostat do kondice. Dělám i nějakou obratnost na ledě. Nemohu říct, že by mě kotník bolel, ale podvědomí tam je a pořád si tak jako ulevujete, i když se snažíte jet naplno. Ještě se nepouštím do soubojů. Jenom jezdím nahoru dolů a střílím. Dělám, co mi trenéři dovolí. Prostě nabírám kondici.

Martin Beránek z této šance nastřelil jen tyč branky sparťanského gólmana Josefa Kořenáře.
Motor před vyprodanou Budvar arénou poprvé v sezoně dostal Spartu na kolena

Z lékařského hlediska je kotník už stoprocentně zdravý?
Byl jsem osmnáctého prosince na rentgenu, který ukázal, že to ještě není zahojené. Kost stále nebyla úplně srostlá. Na konci ledna nebo na začátku února bych měl jít na další kontrolní rentgen, kde se zjistí, jestli už je to definitivně srostlé. Pokud ano, tak mám zelenou a mohu už normálně hrát.

Máte v hlavě nějaký konkrétní zápas, do kterého byste mohl poprvé naskočit?
To vůbec. Teď se není kam hnát. Kdyby se hrálo play off, měli jsme důležité zápasy a trenéři by chtěli, abych šel hrát, tak by to byla jiná situace. Klukům se ale daří, vyhrává se, takže není kam spěchat.

V září vám bylo čtyřicet let. Nenapadla vás v tomto věku myšlenka po takovém úrazu nadobro seknout s hokejem?
Takové myšlenky jsem samozřejmě také měl, jestli to mám ještě zapotřebí. Hokej mě ale pořád baví. Necítil jsem, že na to nemám a měl bych kvůli tomu končit. V létě jsem se cítil výborně a věřím, že i moje hra byla slušná. Od toho prvního zranění už to bylo jiné. Nějaké zápasy byly dobré, některé zase horší. Kdyby mě tady kluci o třídu převyšovali, tak bych s tím sekl a šel bych hrát třeba do jiné soutěže. Stále však věřím, že na to mám, a na tréninku si to chci dokázat. Asi mě za to kluci nemají rádi, že jsem takový soutěživý a každého špičkuji (smích). Ale mě to prostě baví. Pořád si dokazuji něco sám pro sebe, nejenom pro někoho jiného.

Chytlo vás to hned, když jste po tak dlouhé době znovu obul brusle a vzal do ruky hokejku?
Upřímně musím říct, že ne. Pocitově jsem věděl, že to není ono a musím nejdřív potrénovat. Vypadl jsem z toho na dva měsíce a teď dělám vlastně další letní přípravu. Doma jezdím hodně na kole. Je to takové až zničující, když vlezete na led a vidíte, že to není ono. Den ode dne se to zlepšuje, ale nikdy to nebude takové jako na začátku sezony. Bohužel. Musím se s tím však naučit hrát a uvidíme, co z toho bude. Jsem trpělivý.

Obránce Banes Motoru Mikuláš Hovorka.
Z Mikuláše Hovorky je klíčový bek Banes Motoru, který bude v pátek hostit Spartu

Chodil jste na domácí zápasy svých spoluhráčů do hlediště?
Nechodil. S berlemi se pohybovat po schodech po stadionu není jednoduché. Nechtěl jsem někde spadnout. To byla jedna věc. A druhá byla, že se vás neustále někdo ptá, kdy už se vrátíte. To se stane třeba stokrát a stokrát odpovídáte. Nejsem neslušný a nechci nikoho odpálit. Také jsem nechtěl poslouchat diváky, jak na něco nebo někoho nadávají. Radši jsem byl v klidu doma, díval se na televizi a u toho šlapal na kole. Atmosféru hokejových zápasů za dvacet let dobře znám, takže pro mě bylo lepší zůstat v pohodě doma.

Všechno zlé bývá občas také pro něco dobré. Měl jste po dobu zranění alespoň více času na rodinu?
To určitě. Jenom mě mrzí, že jsem měl zrovna takové zranění, protože synové tady začali hrát hokej a nemohl jsem s nimi na led. Danymu je devět led, chodí do čtvrté třídy, na konci září skončil s fotbalem s tím, že by chtěl zkusit hokej, což mě potěšilo. Jeho vrstevníci už jsou tři, čtyři roky na ledě a má na ně velkou ztrátu, ale pere se s tím statečně a zlepšení je u něj ohromné. Chtěl jsem mu pár věcí ukázat, chodit s ním na led a učit ho. Kvůli zranění jsem ale nemohl. Hrát začala i dvojčata, která jsou ve druhé třídě. Ta jsou na tom lépe, protože nemají takovou ztrátu.

Netajíte se tím, že by vás po ukončení aktivní dráhy lákala trenérské práce. Jste majitelem licence C a chtěl byste si dodělat béčko. Nezapracoval jste na tom po dobu léčení?
Ne. Když jsem byl zraněný, tak jsem si chtěl od hokeje úplně odpočinout a snažil jsem se na něj nemyslet. Řešili jsme jiné věci a hokej šel stranou. Mohl jsem třeba dojet s manželkou do nemocnice a trávit mnohem více času s dětmi. Věnoval jsem se rodinnému životu a musím říct, že to bylo skvělé. Když se normálně hraje extraliga třikrát v týdnu, tak nemáte čas na nic.

Kapitán Dynama Pardubice a českobudějovický odchovanec Lukáš Sedlák (v bílém) se snaží prosadit před brankou Dominika Hrachoviny.
FOTOGALERIE: Doplatili jsme na hokejovou nevyspělost, zlobil se Jiří Hanzlík

Když se vrátíme k hokeji, dvě sezony jste s Milanem Gulašem táhli Motor, ale na začátku letošní sezony byla vaše role značně upozaděna. Jak to člověk nese?
Samozřejmě to není příjemné. Co bylo předcházející dva roky, to je prostě minulost. Mé vytížení nebylo takové, ale trenér má nějakou svou představu a dává přednost mladším klukům, kteří jsou třeba budoucností klubu. Prostě to tak je a musím to respektovat, i když bych chtěl hrát víc. Jaký čas na ledě dostanu, ten musím využít. A za nějakých těch třeba třináct minut za zápas budu muset ukázat to nejlepší, co ve mně je. Takhle jsem to vždycky říkal i klukům, kteří hráli méně. Za tu dobu, kterou vám trenér dá, musíte ukázat, že na to máte, abyste dostali víc prostoru. Chtěl bych hrát víc, ale respektuji to. Za tým zodpovídá trenér a snaží se udělat to, co je pro mužstvo nejlepší. Momentálně se daří, takže není důvod někam spěchat. Ani nevím, jestli na to teď budu mít.

Kdy se vám přihodilo naposledy, že by vás trenér po první třetině posadil, jako se tomu stalo na podzim v Litvínově?
To už bude hodně dávno. Naposledy asi v první sezoně na Spartě v play off. I když jsem s tím nesouhlasil, tak to tak bylo. Ale trenérovi jsem nic neřekl. Je to jeho věc. Někdy se nachomýtnete k inkasovanému gólu, ani nevíte jak. Trenér chtěl udělat změnu, tak ji udělal, a tím to pro nás končilo. Blbé bylo, že v Litvínově je hrozná zima. To byl nejhorší stadion, kde nás mohl posadit. Pak ještě v Olomouci (smích). Takový je život. Stávají se mnohem horší věci, tohle jsou jenom malichernosti. Kdyby byl jenom hokej, tak řeknu ano, je to tragédie. Znovu však opakuji, dějí se mnohem horší věci.

V Motoru máte smlouvu ještě na příští sezonu. Vidíte ale skutečně svou budoucnost spojenou s českobudějovickým klubem?
Smlouvu mám a uvidíme. Nevím, jak se na to dívají trenéři a vedení klubu. Smlouvu mám v plánu dodržet, ale nevím, s čím přijde někdo jiný.