Jihočeši strávili reprezentační přestávku na osmém místě extraligy, nyní už ladí formu na další zápas, ve kterém budou v neděli hostit Mladou Boleslav (17).

Jste rodák z Ostravy, kde je jednoznačně nejpopulárnějším klubem fotbalový Baník. Tento sport vás v mládí nezlákal?
Je pravda, že v Ostravě se chodí víc na fotbal než na hokej. Fotbal jsem také hrál do čtrnácti let za Slovan Ostrava, kde mám možná registračku dodnes. Bylo to pro mě příjemné zpestření. Jsem ještě ze staré školy, kdy děti chodily po škole ven a hrály nejvíc právě fotbal. Vedli nás k tomu, abychom dělali více sportů. Pomáhalo mi to i v hokeji. Potom jsem musel s fotbalem skončit, protože už to nešlo s hokejem skloubit. Dodneška mě ale hrozně baví a jako správný Ostravák Baník sleduji.

Když máte po sezoně volno, vypravíte se na nějaký zápas Baníku?
Teď už s rodinou žijeme v Brně, ale když tam Baník hrával, tak jsem se chodil dívat. Pokud je čas a máme hlídání, tak se na fotbal rád zajdu podívat.

V šestnácti letech jste z Vítkovic odešel na dva roky do juniorské soutěže do zámoří. Bylo pro vás těžké udělat v tak mladém věku takový krok?
V šestnácti je člověk ještě tak trochu dítě, ale chtěl jsem to zkusit a strašně mě to lákalo. Začátky byly samozřejmě hrozně těžké. Byl tam stesk po rodině a kamarádech, byl jsem v novém prostředí a neuměl jsem vůbec jazyk. Učil jsem se totiž německy kvůli dědovi, který je Rakušan. Anglicky jsem neuměl ani slovo. Bylo to těžké, ale naštěstí jsem tam měl českého spoluhráče, který mi v začátku pomohl. Když ho kolem Vánoc vytrejdovali, tak mě to nutilo o to více mluvit. Jakmile musíte, tak se to naučíte rychle.

Trenér Banes Motoru Ladislav Čihák.
Trenér Motoru Ladislav Čihák: Kondelík je pro nás velká posila a budoucnost týmu

Šel jste za oceán s vidinou posunu do nejslavnější soutěže světa NHL?
Každý mladý hokejista má vidinu NHL a sen zahrát si tam. Mně se to nepodařilo, ale jsem šťastný alespoň za tu zkušenost být dva roky v Kanadě a vidět, jak se tam dělá hokej. Byla to obrovská škola do života. Bral jsem to místo vojny.

Když jste se po dvou letech vracel, tak jste bral zámoří jako uzavřenou kapitolu?
Vracel jsem se v devatenácti letech a šel jsem hrát extraligu za Vítkovice, takže šance na návrat zpět tam určitě ještě byla. Čekalo mě mistrovství světa do dvaceti let, takže ta vidina nezmizela, ale časem to člověk opustí a soustředí se tady na extraligu, popřípadě nějaké zahraničí.

Z mistrovství světa dvacítek v roce 2005 máte bronzovou medaili. Byl to takový ten první velký úspěch ve vaší kariéře?
Měl jsem už předtím bronz z osmnáctek. Ale medaile z dvacítek bylo nejvíc, co jsem v reprezentaci dosáhl.

Z Vítkovic jste odešel na tři sezony do Sparty Praha. Co vám na to řekli v Ostravě, kde pražský klub nemá prakticky nikdo rád?
Nadšeni moc nebyli, to je jasné. Bral jsem to ale jako velkou výzvu a hrozně jsem se na to angažmá těšil. Byl jsem mladý kluk, který přicházel do velkého města do týmu, jenž je neustále propíraný v novinách a v médiích. Hrajete tam pořád v obrovském tlaku. Hokejově i po psychické stránce mě to tam celkem zocelilo.

Kamkoliv Sparta přijede, tak jí všichni nadávají a každý se na ni chce vytáhnout. Na to se také dalo zvyknout?
Byl jsem v té době ještě naštěstí hodně mladý a měl jsem vedle sebe výborné hráče Jirku Vykoukala, Michala Broše, Davida Výborného, Martina Ručinského, Ondru Kratinu a řadu dalších, kteří mi hrozně pomohli. Musím říct, že tam byla skvělá parta a tlak na sebe vzali spíše ti starší kluci. My mladí jsme to tak nepocítili. V tom nám hrozně pomohli.

Jáchym Kondelík
Jáchym Kondelík je po šesti letech doma v Motoru. Chytat mě táta nenechal, říká

Ale nechyběl vám tam větší týmový úspěch, protože za tři roky za vaší přítomnosti vytěžilo toto našlapané mužstvo jenom jednou extraligový bronz?
Přišel jsem do Sparty rok poté, kdy se tam slavily dva tituly v řadě. Tam mě to minulo, ale vynahradil jsem si to jinde.

Ze Sparty jste odešel na tři sezony do Karlových Varů, kam jste dorazil také krátce po jediném titulu v historii klubu.
Ano, přesně tak. Bylo to docela těžké, protože přijdete z týmu, který je propíraný v médiích a je maximálně sledovaný, do klubu, jenž je v ústraní zájmu. S tím jsem se ze začátku hrozně pral. Časem jsem si zvykl, ale začátky lehké nebyly.

Jak se žije v Karlových Varech, když tam přijdete z Prahy?
Když tam není zrovna filmový festival, tak jsou Vary klidné město, kde se nic moc neděje. Jak jsem přišel z Prahy, tak jsem z toho byl úplně hotový, protože tam není pořádně kam zajít a vůbec to tam nežije. Trošku šok to byl.

Po třech sezonách v Karlových Varech jste okusil druhou švédskou ligu v Södertälje. Byla to pro vás příjemná změna?
Södertälje je tradiční švédský klub a hodně stál o návrat do nejvyšší soutěže. Jenže sezona se nám nepovedla a s postupem to nevyšlo. Ale byl jsem tam spokojený a za to angažmá jsem byl hrozně rád. Měl jsem možnost poznat hokej zase z jiné stránky. Hrozně moc mi to dalo a naučilo mě to. Už mi nebylo šestnáct jako poprvé a bral jsem zahraniční angažmá úplně jinak. Užíval jsem si to tam.

Gólman Jan Strmeň byl hrdinou duelu s Kometou.
Utkání s Kometou nám sedlo, ale musíme přidat také venku, ví trenér Motoru Čihák

Byla to vaše jediná sezona v zahraničí v seniorském hokeji. Nemrzí vás, že jich nebylo víc?
Určitě jsem chtěl zůstat v zahraničí déle, ale nevyšlo to. Nevím, jestli nebyl zájem, ale stěžovat si nemohu. Alespoň jsem mohl dosáhnout něčeho v extralize a zanechat tady nějakou stopu.

Ze Švédska jste se vracel na rok do Varů. Proč právě tam, když jste se tam předtím necítil úplně komfortně a mužstvo se tam nedostávalo do play off?
Čekal jsem do poslední chvíle, jestli se neobjeví nějaké zahraničí. Jenže se nic nenaskytlo, Vary o mě stály a pořád na mě čekaly. Když už se blížil čas, tak jsem si řekl, že půjdu do klubu, který znám a oni tam znají mě. Podepsali jsme smlouvu na rok s tím, že když se pak něco objeví, tak půjdu jinam.

Následovalo sedm let v Kometě se dvěma mistrovskými tituly. Odchod do Brna, to pro vás bylo jako výhra v loterii?
Už jsem to párkrát říkal, z bláta jsem šel na vrchol. Musím říct, že to bylo krásných sedm sezon, které ve mně zanechaly obrovskou stopu. Nejen ve mně, ale i v mé rodině. V Brně jsem zažil své nejlepší hokejové roky.

Teď to malinko opadává, ale vy jste ještě zažil v Brně ten největší hokejový boom, kdy bylo na každý domácí zápas Komety vyprodáno a hokejem žilo doslova celé město.
První sezonu tam se mnou přišli Martin Erat, Ondra Němec, Martin Zaťovič, byl tam jako kapitán Leoš Čermák. Zažil jsem tam náramnou partu, která táhla za jeden provaz, a podle toho to také vypadalo i na ledě. Lidi tam hokej opravdu hltali a o to víc vás to pak baví.

Extraliga - 17. kolo: Mountfield HK - Banes Motor České Budějovice.
Krásný, ale jediný gól kapitána Milana Gulaše v Hradci na body stačit nemohl

Dva mistrovské tituly s Kometou považujete za vrchol vaší hokejové kariéry?
Určitě. Jsem strašně rád, že jsem to mohl zažít.

Jaké jsou vaše vzpomínky na mistrovské oslavy?
Oslavy v Brně ani nejde popsat. Lidi tam hokejem žili a bylo to normální šílenství. Bylo to neuvěřitelné. Na náměstí přišlo patnáct tisíc lidí a my jsme stáli na pódiu. To jsou zážitky, na které budu vzpomínat do konce života.

Loni jste měl zlomenou ruku a odehrál jste toho o něco méně, než u vás bývalo zvykem. Čekal jste, že byste v Kometě mohl po sedmi letech skončit?
Nemohu říct, že bych to přímo čekal, ale v hokejovém životě nikdy nevíte. Bohužel jsem novým trenérům nezapadl do koncepce, tak jsme museli začít řešit jiné varianty. Naštěstí se ozval manažer Budějovic Jirka Novotný a za tu šanci jsem byl velice rád.

V Brně jste se rozešel v dobrém?
Rozhodně. Mám tam stále super vztahy, v tom není žádný problém.

Jak jste zatím spokojený v Motoru, kde první část extraligy proběhla se střídavými úspěchy?
Vždycky to může být lepší. Víme, kde nás tlačí bota, a snažíme se na tom pracovat. Přišlo nás hodně nových kluků a všichni věříme, že se to zlepší a budeme hrát zase jako na začátku sezony. Oblečeme montérky a začneme fárat. Jenom tvrdou prací můžeme prohry zlomit.

Třikrát jste vyhrál Radegast index, což je cena pro víceméně největšího tvrďáka soutěže. Jak vás berou třeba noví spoluhráči, se kterými jste měl v dresu svého předcházejícího týmu nějaký tvrdý střet?
Myslím, že to je v pohodě. Když začne zápas, tak každý bojuje maximálně za svůj klub a chce vyhrát. Jakmile se pak třeba sejdeme v jedné kabině, tak to nikdo neřeší. Kluci ví, jak hraju.

Útočník Banes Motoru Dominik Simon.
Dominik Simon hrál v NHL s Crosbym i Malkinem, teď chce být oporou Banes Motoru

Měl jste svůj styl hry vždycky nastavený takhle, že jste vyhledával osobní souboje a padal do střel?
Mám to tak úplně od mala. Tlačil mě do toho můj otec, jenž hrával hokej za Sarezu Ostrava a Havířov. Vždycky, když se na mě chodil dívat, tak mi říkal, ať neuhýbám a nebojím se. Od malička mě k tomu vedl a zůstalo mi to. Jsem mu za to vděčný, protože tenhle můj hokej mě dostal tam, kde jsem.

Vzhledem k vašemu stylu hry se vám až neuvěřitelně vyhýbají zranění.
Musím zaklepat, že to tak skutečně je. Až teď v posledních dvou letech jsem měl dvakrát zlomeninu ruky po ráně pukem, ale to neovlivníte. Taková ta typická hokejová zranění se mi však vyhýbají, za což jsem rád. Někdo má na tyhle věci větší štěstí, někdo ne. Díky Bohu já to mám takhle a doufám, že to vydrží co nejdéle.

Přišel jste do týmu, kde je váš téměř jmenovec Milan Gulaš a k tomu ještě vedoucí mužstva Ladislav Gula. Přineslo to nějaké humorné scény?
Ze začátku, když jsem přišel, jsme se tomu docela zasmáli a dělali si srandičky. Teď už se to ale zaběhlo do nějakých kolejí.

Spolu s Milanem Gulašem máte stejnou přezdívku Guli. Ani to nepřináší hlavně při zápasech a trénincích nějaké kuriózní situace?
Ze začátku jsme se otáčeli oba dva. Teď už postupně víme, koho trenéři zrovna myslí. Už s tím problém není, ale ze začátku to byla docela sranda.