V Budějovicích jste působil čtyři sezony, což nebývá u trenérů na této úrovni obvyklé. Čím to bylo, že jste v klubu vydržel tak dlouho?
Sám nevím. Protože mě dřív nevyhodili (smích).

Vzhledem k výsledkům ale vaše vyhození v té době nebylo aktuální snad nikdy.
Myslím, že to bylo aktuální až ten poslední rok. Nesedli jsme si s jedním ze spolumajitelů klubu Miroslavem Schönem. Zachránilo mě jedině to, že jsme byli první a vyhráli základní část extraligy. Kdybychom byli druzí nebo třetí, tak už jsem asi šel.

Už je to třináct let, kdy jste z Budějovic odcházel. Když se po takové doby ohlédnete, byly to z vašeho pohledu dobré roky?
Jedny z nejlepších. Mám je totiž spojené nejen s hokejem, ale i s osobním životem. Děti byly malé, nejmladší dcera se narodila až tady a dvojčata jsme tady dávali do školky. Přitom dneska maturují (úsměv). Vzpomínky mám moc hezké. Líbilo se nám tady. Pro žití jsou v Budějovicích ideální podmínky. Prezident klubu Jarda David nám pomohl sehnat pronájem domu u Malého jezu. Bydleli jsme hned vedle dětského hřiště, školka byla za rohem. Podmínky pro život jsme měli opravdu úplně optimální. Byli tady perfektní lidi kolem mančaftu a sešli se i výborní hráči. Hrozně mě to tady bavilo a na život v Budějovicích jsem si zvykl.

Byla ve hře i možnost, že byste se na jihu Čech s rodinou usadili nastálo?
Vážně jsme o tom uvažovali. To je pravda. Moje žena je z Liberce, která na své město nikdy nedala dopustit. Nějaký čas se mnou bydlela v Chrustenicích, což je vesnice, ze které pocházím. Tu považovala za prd.. světa. I když si nedovedla představit, že by fungovala jinde než v Liberci, tak i jí se v Budějovicích hodně zalíbilo. Silně jsme o tom přemýšleli, ale nakonec jsme se vrátili ke mně domů. Ale pro mě to bylo krásné období. Hokejové i životní. Mám na něj jenom ty nejlepší vzpomínky.

S tehdejším prezidentem klubu Jaroslavem Davidem jste kamarádi dodnes. Měl jste někdy podobný vztah s majitelem klubu i na nějaké jiné štaci?
Předtím v Liberci jsem měl velmi přátelský vztah s majitelem klubu Petrem Syrovátkem. Bylo to také hrozně příjemné. Dodnes jsme kamarádi a v kontaktu. Byla to rovněž pěkná štace. V Liberci jsem byl tři roky, v Budějovicích potom čtyři, ale bylo to dost podobné. Také s Jardou Davidem jsme pořád v kontaktu. Hlavně je to pro mě perfektní chlap a myslím si, že by mu tady měli postavit sochu, když tady tenkrát zachránil hokej poté, co se spadlo z extraligy. Přesto, že nebyl zase až tak finančně silný, aby mohl sám táhnout tak velký klub. Vždycky říkal, že na chleba se sádlem a pivo snad ještě mít bude. Pro hokej v Budějovicích udělal maximum a hrozně mu pomohl. Jeho odchod z klubu mě mrzel. Bylo to spojené právě se Schönem, který potom Budějovice na dlouhé roky potopil do první ligy.

Ve své kariéře máte různé úspěchy. Kam v ní řadíte tehdejší legendární návrat do extraligy v roce 2005?
Byl to jeden z mých nejhezčích hokejových zážitků. Byl to trochu jiný postup než předtím v Liberci, kde to bylo spíše překvapení. Byli jsme klasický prvoligový tým a šli jsme proti Kladnu, které bylo naopak jednoznačně klasickou extraligovou baštou. Náš postup byl překvapením. V Budějovicích to bylo jiné. Hokejové město, které do extraligy historicky patřilo a patří. Šli jsme v baráži na Jihlavu, která v té době neměla stabilní extraligové kořeny. Navíc jsme tehdy měli v týmu díky lockoutu v NHL výjimečné hráče, kteří tady pomáhali. Se soupiskou, jakou jsme měli, byla predikce postupu jednoznačná. Favorit jsme byli my, i když jsme šli z první ligy. Postoupit byla povinnost. Situace kolem NHL ale byla nejasná, jestli se to spustí, nebo ne. Proto jsme museli mít plán A, ale také plán B. S takovým mužstvem byla prostě jasná povinnost postoupit. A kdyby se to nepovedlo, tak bůhvíjak by to tady dopadlo v dalších letech. Oba postupy byly krásné, ale každý byl trochu jiný. Ale je to vždycky jen krásný okamžik, který proběhne, a už se musíte zase připravovat na další sezonu. Zážitek je to však až do smrti.

Mluvil jste o baráži s Jihlavou, ale hlavně jste byli na hraně vyřazení v semifinále prvoligového play off s Chomutovem. Vybaví se vám někdy tato vypjatá série?
Vybaví se mi třeba i cesta do Havířova, když jsme jeli výletním autobusem (smích). Zažili jsme v té sezoně různé situace. Ale Chomutov, na to se skutečně zapomenout nedá. Měli jsme v kabině nějakou chřipku, k tomu pár zranění a najednou jsme hráli na dvě a půl pětky. Odpadli nám klíčoví borci. Ve čtvrtém utkání v Chomutově jsme byli na pokraji vyřazení a všelijaké bylo i rozhodující páté utkání u nás. Byly to hrozné nervy, na to také do smrti nezapomenu (úsměv). Ve finále jsme potom Ústí porazili celkem bez problémů, i když nás celou sezonu drželo ve střehu a mělo také dobrý tým.

V následujících třech extraligových sezonách jste pokaždé došli do semifinále play off. V té poslední jste dokonce vyhráli základní část soutěže. Mrzelo vás, že jste hlavně z tohoto ročníku nevytěžili víc?
Samozřejmě. A nejen ta poslední sezona. Lepší mohly být i ty předcházející. Třeba v té první jsme vyřadili Liberec a v semifinále jsme celkem dobře nastoupili i na Slavii. Tenkrát s tím ale už nikdo moc nepočítal. Měli jsme poměrně úzký kádr a museli jsme vrátit do týmu juniory, kteří už měli mezitím odevzdanou výstroj.

Vaše poslední sezona v Budějovicích si ale o velký úspěch vyloženě říkala.
Je pravda, že poslední rok gradoval naším vítězstvím v základní části. V sedmém semifinále proti Karlovým Varům jsme doma prohráli gólem deset minut před koncem. Byla to velmi vyrovnaná série, ve které si oba týmy držely domácí neporazitelnost. Klíčový sedmý duel jsme ale nezvládli. Měli jsme trochu i takovou tu klasickou smůlu, když jsme měli dost prořídlou sestavu. Chyběli nám někteří důležití hráči a síla týmu nebyla taková, jako když byl v plném složení. Byli jsme dost rozbití, což v play off většinou hraje velkou roli.

Ale byl to tým, který mohl udělat titul. Souhlasíte?
Mohl. Stoprocentně.

Sledoval jste po svém odchodu hokej v Budějovicích pečlivěji než ostatní kluby, i když byl Motor sedm let v první lize, která je přece jen trochu na okraji zájmu?
Sledoval, jednoznačně. A sleduji dál, hlavně však Motoru fandím. V první lize tolik té pozornosti nebylo, spousta jmen už mi byla trochu cizích. Strašně jsem ale Budějovicím přál, aby se vrátily zpátky do extraligy. Bylo by něco špatně, kdyby na hokejové mapě chyběly. I takhle ta pauza byla dlouhá. I když vím, že to nebylo jednoduché poté, jak to tady Schön zazdil. Kluci, kteří to potom dávali dohromady, zaslouží velký kredit. Ale asi jsme všichni čekali, že se Budějovice do nejvyšší soutěže vrátí malinko dřív. Teď jim přeji, aby příští sezonu měly lepší než tu letošní. Mužstvo tady zůstalo podobné tomu z první ligy a pak je pochopitelně těžké v extraligové konkurenci obstát. První rok je vždycky složitý. Ale díky tomu, že se nesestupuje, tak se klub může stabilizovat, i když mužstvo je třeba jednoznačně doplnit a obměnit. Příští rok už se sestupovat bude a byla by škoda, kdyby Budějovice nebyly v extralize. To je jednoznačné. Historie, lidi kolem klubu, region, fanoušci. Pokud nebudeme hrát zrovna proti sobě, tak jim budu vždycky fandit.

Proběhl za třináct let od vašeho odchodu nějaký kontakt, že byste se mohl do Budějovic vrátit? A uvažoval byste ještě o této možnosti?
Žádný kontakt nebyl. Měl jsem své štace, kterými jsem si procházel. Budoucnost moc neřeším. Člověk neví, co bude. Jako trenér moc plánovat nemohu a jdu od sezony k sezoně. Pokud by byl zájem a byla by k tomu konstelace, tak bych se návratu určitě nebránil. Ještě nemám úplně trenérský věk na to, abych končil, ale vzhledem k tomu, že jsem s trénováním začal už v pětadvaceti letech, tak si spíš myslím, že se blížím k trenérskému důchodu. Takže o nějaké delší budoucnosti moc nepřemýšlím.