Jste velmi silný na puku, postavou rozhodně nepatříte k nějakým hromotlukům. Jak se to seběhlo, že nastupujete v obraně, místo abyste deptal soupeřovy defenzivy z pozice útočníka?
V žákovských kategoriích jsem útočníka hrával. Poprvé se to přihodilo v Salcburku, kam jsem odešel v patnácti letech do akademie. Najednou jsem koukal, že jsem tam poprvé v sestavě napsaný na beku. Bylo to v době, kdy tam bylo jejich specialitou, že některé hráče předělávali a útočníky dávali do obrany. Třeba i kvalitní cizince. Hlavní trenér mi řekl, že v tom vidí můj potenciál, a už jsem v obraně zůstal.

Každý chce raději góly dávat, než jim zabraňovat. Nemrzelo vás, že k tomuto kroku ve vaší kariéře došlo?
Souhlasím, že každý chce spíš góly dávat. Ale je třeba se také přizpůsobit situaci. Když jsem hrál v šestnácti letech jako obránce juniorskou KHL, která byla hodně kvalitní, tak jsem neviděl důvod, proč bych z toho měl být nějak mrzutý. Už jsem to bral tak, jak to je.

V patnácti letech jste odešel na čtyři roky do Salcburku. Byla to dobrá volba? Šel byste znovu, kdybyste měl možnost se ještě jednou rozhodnout?
Jsem přesvědčený, že to byla dobrá cesta. Dostal jsem se do jiného prostředí, poznal jsem lidi, kteří hráli hokej na opravdu vysokém levelu. Byli tam skvělí trenéři a všechno fungovalo na profesionální bázi. Na věci, které u nás fungují až v dospělých týmech, nebo maximálně v juniorech, jsou tam zvyklé už děti. Když jsme létali do Ruska na juniorskou KHL, tak o nás bylo postaráno opravdu skvěle. Už od nějakých šestnácti let jsou tam všichni hráči jako opravdoví profíci.

Brand Harris právě překonává Romana Willa a dává vítězný gól hokejistů Banes Motoru v utkání s Pardubicemi (4:3 v prodloužení).
OBRAZEM: Motor před šesti tisícovkami diváků v prodloužení udolal Pardubice

Bylo složité sebrat se v tak nízkém věku a odejít do úplně jiné, i když sousední země?
V patnácti letech je člověk samozřejmě ještě spíš dítě. Výhodou pro mě bylo, že tam bylo několik Čechů, kteří byli o něco starší než já. Ti už věděli co a jak. Navíc byl v Salcburku masér Petr Hubal, který tam působí doteď. Už je tam snad dvacet let. Když se něco dělo, tak jsem se měl na koho obrátit. První měsíce byly pochopitelně náročné, ale pak si zvyknete a v životě mi to určitě pomohlo, že jsem se osamostatnil.

Po čtyřech letech jste se vrátil z Rakouska domů do Motoru. Neexistovala varianta rozvíjet kariéru spíše v zahraničí?
Na to je více pohledů. Bylo to v době, kdy cizinci v zahraničních klubech museli být opravdu kvalitní. Existoval bodový systém na zahraniční i starší rakouské hráče. Teď je trochu jiná doba, ale dřív bylo pro cizince strašně těžké se prosadit. Nemohl jsem být v osmnácti letech lepší než Kanaďané, kteří hrávali ve švédské a finské lize. V tomhle věku si vás těžko vezmou, když jste předtím nikdy nehrál dospělý hokej. Takhle se to vykrystalizovalo a Motor mě kontaktoval, že shání mladší hráče. Bylo to v té době pro mě nejlepší řešení.

Jak vzpomínáte na postupovou sezonu, kdy jste jako kapitán Motoru nasbíral na obránce až neuvěřitelných šedesát bodů. Bylo to sice v první lize, ale dá se takový počin vůbec zopakovat?
V každé soutěži je těžké sbírat body, v první lize rozhodně. V sezoně, kdy jsme postupovali, ale šlapal celý tým, dávali jsme spoustu gólů a já jsem chodil na situace, kdy branky padají. Nahrával tomu i systém, kdy trenér Prospal chtěl, abychom hráli v pěti lidech dopředu i dozadu. To nám vyhovovalo a samozřejmě i osobní statistiky vypadají lépe, když jako tým pořád vyhráváte. Prohráli jsme tehdy jenom čtyři utkání. I když jsme třeba častokrát v utkání prohrávali, tak mužstvo nepanikařilo, mělo obrovskou sílu a otočilo řadu zápasů. Byla to sezona, která půjde těžko zopakovat. Všechno se sešlo a měli jsme dobrý tým, který šlapal od začátku až do konce.

Kapitánské céčko vám trenér Prospal přidělil jako velice mladému hráči. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Měl jsem to jednodušší v tom, že se vyhrávalo. Super pro mě bylo, že v týmu byli starší domácí kluci jako Renda Vydarený nebo Jirka Šimánek, na které jsem se mohl spolehnout. Samozřejmě je v této roli velký rozdíl, jestli se vyhrává, nebo ne.

Kotouč po bombě zblízka pardubického Lukáše Radila končí přesně v horním růžku českobudějovické branky, Jan Strmeň neměl sebemenší šanci zasáhnout.
Motor předvedl parádní obrat a v prodloužení dostal lídra z Pardubic na kolena

Trenér Václav Prospal sehrál ve vašem hokejovém vývoji jednu z klíčových rolí. Jste stále v kontaktu?
Občas si zavoláme, v kontaktu jsme. Když se v létě vrátí ze zámoří, tak se vždycky sejdeme a všechno probereme s ním a s klukama, kteří tady jsou.

Jak byla povedená postupová sezona, tak o to horší byla ta následující a vaše premiérová extraligová, kdy kvůli covidu nemohli diváci do hlediště a vy jste skončili v tabulce na posledním místě…
Byla to hodně specifická sezona. Všechno se nastartovalo hned prvním zápasem proti Hradci, na který ještě diváci mohli. V desáté vteřině jsme prohrávali 0:1, pak se Hronek trefil neskutečným volejem na 0:2, v páté minutě to bylo 0:3 a co teď? Soupeř na nás byl výborně připravený a pro řadu z nás to byl vůbec první extraligový zápas. To pak bylo znát i v celé sezoně.

I v tak nepovedené sezoně jste byl vyhlášen Sportovcem roku Jihočeského kraje. Máte ve své kariéře zařazené toto ocenění hodně vysoko?
Takové ocenění je samozřejmě krásné, ale člověk si toho začne více vážit až s odstupem času. Jak vždycky říkával právě Venca Prospal, včerejší zápas už je ve Vltavě. A je to pravda. Nikoho už nezajímá, co bylo minulý týden. Později asi více ocením i bodový rekord v první lize, kterého jsem dosáhl. Teď o tom ale nepřemýšlím. Řeším především současnost.

Hokejová extraliga: Kladno (v modrém) hostilo České Budějovice.
Motor sice na Kladně uhrál bod, ale připsal si již pátou porážku za sebou...

Po své premiérové extraligové sezoně jste odešel na dva roky do Mladé Boleslavi. Hovořilo se v té době o nabídkách Sparty Praha nebo ze Švýcarska. Nemrzí vás zpětně, že jste na ně nekývl?
S odstupem času na to možná každý kouká jinak, ale v tu chvíli jsem viděl Boleslav jako nejlepší variantu. Měl jsem nějakou vizi, se kterou jsem do toho šel. Nemohu říct, že úplně nevyšla. První rok jsem tam byl po zranění a bylo to takové všelijaké. Druhý rok už to bylo ok. Tak to někdy je. V obou sezonách se nám ze začátku dařilo. V první čtvrtině jsme se vždycky pohybovali do čtvrtého místa. Tak by chtěl začít každý. Jenže pak přišla nějaká zranění, vypadlo nám pár útočníků a najednou jsme měli strašný problém dávat góly. Takhle na to ale nekoukám, jestli to mohlo být jinak. Prostě jsem se takhle rozhodl, viděl jsem nějaké věci, proč jsem to chtěl udělat. Kdekdo si třeba myslel něco jiného, ale měl jsem v té době odehraných pětatřicet zápasů v extralize a je rozdíl hrát v horších týmech, nebo v těch top, kde je obrovská konkurence. Vím, že se mluvilo o Spartě nebo Švýcarsku, ale tam si přivedou super hráče a pak je složité se prosadit. A já jsem věděl, že potřebuji především hrát.

Jak se vám žilo v Mladé Boleslavi?
Boleslav je menší a docela specifické město, ale je tam všechno, co k životu potřebujete. Okolí je také relativně hezké. Navíc já nejsem náročný a je to jen kousek do Prahy. Z tohoto pohledu žádný problém nebyl.

Milan Doudera
Už jsem potřeboval okysličit vzduch, říká Milan Doudera k přestupu do Motoru

Po uplynulé sezoně vám ve městě automobilů skončila dvouletá smlouva. Byl Motor jasná volba i vzhledem k tomu, že jste se vracel domů a začalo se skládat v Budějovicích silné mužstvo, které navíc převzal trenér Čihák, jenž vás vedl v Boleslavi?
Tyhle všechny faktory hrály roli. Jsou i jiné věci než jen hokej, na které člověk musí koukat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zpátky v Motoru.

Zatím berete návrat domů jako dobrou volbu?
Když to vezmu z hokejového hlediska, tak je pořád jen začátek sezony. Jinak jsem samozřejmě rád, že jsem doma. Mám tady rodinu, znám spoustu lidí z klubu i jeho okolí. Vedoucí mužstva Láďa Gula, maséři, samé známé tváře. Vím, co od nich mohu čekat. To je také velké plus.