V té době mu bylo dvaadvacet let a jeho kariéra nabírala v NHL doslova raketové tempo. Také nechyběl v první osmičce, kterou trenér Ivan Hlinka vybral pro Nagano. Další hráči byli donominováni později. „Z toho jsem měl velkou radost a byl jsem na to náležitě pyšný,“ neskrývá Jihočech. „Dozvěděl jsem jsem se to na večeři po zápase s Philadelphií i se svým tehdejším spoluhráčem Petrem Svobodou. Strašně moc jsem si toho vážil,“ vzpomíná hokejový pracant, jenž ve své kariéře nasbíral více než 1100 startů v NHL.

Jenže čtrnáct dní před olympiádou přišel nešťastný moment při utkání v Ottawě. Po souboji s Lance Pitlickem si reprezentační centr zlomil kotník a bylo po olympiádě. „Přišel jsem tak o historický úspěch našeho hokeje. Byla to první olympiáda, na které nastoupili hráči z NHL. Na druhou stranu nikde není napsáno, že bych to tam třeba nezkazil a nevyhráli bychom,“ hořce se pousměje. „Pro mě osobně jsou to pořád trpké vzpomínky, ale pro český hokej se jednalo o fantastický úspěch,“ zdůrazní.

Že nemá zlato z Nagana, mrzí Prospala dodnes. „Asi to tak ale mělo být. Celá moje hokejové cesta byla hodně trnitá a tento moment byl její součástí,“ připustí.

Olympijský turnaj přesto sledoval. „Paradoxně jsem byl v té době vyměněn právě do Ottawy, kde jsem se zranil. Zápasy v Naganu se hrály v nočních hodinách kanadského času a v té době se ještě nedaly pouštět přenosy zpožděně, jako je tomu teď. Ale sledoval jsem to s vývojem turnaje čím dál víc. Samozřejmě ve mně bylo obrovské zklamání, že u toho nemohu být. Na druhou stranu jsem klukům takový úspěch moc přál. A bylo jedno, jestli k němu došli po nájezdech, nebo jinak. Byl to úspěch velký a hlavně zasloužený. I když pro mě je to pořád dost trpká vzpomínka,“ zopakuje.

Václav Prospal naposledy trénoval českobudějovický Motor, který přivedl do nejvyšší soutěže, ale nováčkovská sezona se Jihočechům vůbec nepovedla a zůstali na úplně konci extraligového pelotonu. Vinny, jak je přáteli přezdíván, si momentálně dává od hokeje pauzu a už druhý rok se ve svém domově v Tampě věnuje rodině. „Jsem otec a manžel na plný úvazek,“ usměje se. „Na jednu stranu jsem rád, že si mohu trochu odpočinout. Žijeme v krásném prostředí, kde každý den svítí sluníčko. Hokej ale pořád sleduji na všech úrovních. Teprve čas ukáže, jestli se zase do hokejového dění aktivně zapojím,“ nechce předbíhat.

Nikdo z jeho okolí ale nepochybuje, že by ho tato varianta lákala. „Jsem v kontaktu se spoustou lidí z hokejového prostředí. Snažím se být informován a připraven, kdyby nějaká šance přistála. Sleduji trendy i herní systémy v NHL, ale také v extralize nebo Chance lize. Oheň ve mně pořád je. Není dne, abych nemyslel na hokej a naši poslední sezonu s Motorem v extralize. Je to pořád klub mého srdce,“ přiznává.