S hokejem jste začínal doma v Rokycanech?
Ano. Tam jsem začínal v pěti letech na rokycanském zimáku, kde mě trénoval můj taťka. Stejně jako mého bráchu. Doma jsem dělal své první hokejové krůčky.

Kdy jste podobně jako váš starší bratr zamířil do Plzně?
To bylo v páté třídě. Uvažovali jsme, že bych se měl ve svém hokejovém vývoji posunout o kus dál. Dostal jsem nabídku z Plzně, jestli nechci přestoupit do její akademie. S taťkou jsme to probrali a tím, že stejnou cestou šel i můj brácha, tak jsem šel taky.

Otec trénoval, starší sourozenec vám prošlapával cestu, takže nebylo pochyb, že budete také hrát právě hokej?
Právě, že bylo. Velký vztah jsem měl rovněž k fotbalu a pořád ho mám. Až do páté třídy jsem hrál hokej i fotbal. Hokeji jsem musel obětovat více času, ale oba sporty jsem měl stejně rád. Nakonec i díky rodině vyhrál hokej. I když mi fotbal občas chybí a s chutí se na něj dívám, tak jsem rád, že jsem si vybral hokej.

V létě jste dvakrát nastoupil za Motor k fotbalovým exhibičním zápasům. Zahrajete si pořád rád?
Zahraji si vždycky rád, ale těch příležitostí moc není. Je tam značné riziko zranění, takže nemohu fotbal hrát ani na poloprofesionální úrovni. Možná začnu zase po skončení hokejové kariéry.

Martinš Dzierkals
Martinš Dzierkals: Budějovice jsou hokejové město, spousta lidí hráče poznává

Váš bratr popisoval, že dojíždění z Rokycan do Plzně bylo dost náročné. Vnímal jste to podobně?
Od páté třídy až do osmnácti let, kdy jsem si udělal řidičák, jsem denně jezdil pětatřicet kilometrů. V šest ráno jsem vyrážel vlakem nebo autobusem do školy. Bylo to náročné. Když pro nás s bráchou rodiče nemohli přijet, což se pochopitelně stávalo docela často, tak jsme jezdili vlakem v sedm hodin večer domů. Ale docela nás to zocelilo.

Bratr je starší o šest let. V dětském věku je to docela rozdíl, takže tam nějaká rivalita nepřipadala v úvahu?
Když jsem byl mladší, tak jsem k bráchovi vzhlížel trošku jinak, než se na něj dívám teď (úsměv). Tehdy to byl nějaký můj vzor a trošku jsem se od něj učil. Jak hokejové věci, tak i ty životní. Teď už je to trošku jinak a nějaká rivalita tam je. Dnes už bychom se možná mohli i poprat (smích).

Hrávali jste spolu ale třeba za mala v obýváku s malými hokejkami?
On na mě byl opravdu moc velký. Ale já jsem chodil hrozně rád hrát hokej s tenisákem před barák s mými vrstevníky. Bydleli jsem v Hrádku u Rokycan, odkud byl třeba Martin Lang, který teď hraje za Plzeň. Spolu jsme za barákem mydlili skoro každý den. Určitě jsem toho s ním odehrál víc než s bráchou (úsměv).

Ve Škodovce jste prošel všemi mládežnickými kategoriemi a pak jste si na rok odskočil do zámořské juniorské soutěže. Co vás k tomu vedlo?
V sedmnácti letech jsme s mým agentem řešili, co by pro mě bylo nejlepší kvůli draftu do NHL, protože před sezonou jsem měl vysoké šance být draftovaný. Chtěl jsem udělat maximum, aby se to povedlo. Proto jsem se přesunul do Kanady, abych byl víc na očích. S Plzní proběhla dohoda, že mě klub uvolní právě na draftový rok. A potom se uvidí. Kdyby se stalo, že draftován nebudu, k čemuž také došlo, tak se vrátím zpátky.

Matěj Toman
Víc než body mě zajímá můj herní projev, zdůrazní útočník Motoru Matěj Toman

Uměl jste anglicky, když jste odlétal za oceán?
Mluvil jsem školní angličtinou, takže nic moc. Prvních pár měsíců jsem asi musel vypadat legračně…Ale naštěstí jsem bydlel ve skvělé rodině, která mi s tím moc pomohla. Teď mohu říct, že mám slušnou angličtinu. Svůj pobyt v Kanadě beru jako super zkušenost pro život, i když sezona nebyla taková, jakou jsem čekal. Byla spíše průměrná, přestože jsem ji chtěl mít co nejlepší, protože to byl draftový rok. Ale neměnil bych a udělal bych to znovu.

Čím to bylo, že jste se na draft nakonec nedostal?
Vím, že draftový rok jsem neměl ideální. Čekalo se ode mě víc. Zbytečně jsem si na sebe vytvářel tlak. Když se ohlédnu zpátky, tak to bylo opravdu zbytečné. Nakládal jsem si na sebe až moc. V Kanadě jsme měli mladý tým a hodně jsme prohrávali. Až extrémně. Bral jsem si to na svá záda. Byl to těžký rok. Špatně začal a trošku jsem se v tom patlal. Nebylo to ode mě ideální.

Vrátil jste se do Plzně a zdálo se, že jde vše správnou cestou, protože jste odehrál tři sezony v prvním týmu a extraligové starty na vašem kontě utěšeně přibývaly.
Každý hráč si samozřejmě musí své místo v sestavě uhrát. Ale tak nějak jsem doufal, že v Plzni dostanu větší šanci. Když se ohlédnu zpátky, tak v klubu třeba věděli, proč mi tu šanci nedávají. Ale do hlavy jsem nikomu neviděl. Po mém návratu mě poslali na nějakých dvacet zápasů do první ligy do Litoměřic. Tam jsem poznával dospělý hokej a zjistil jsem, že se to s juniorským vůbec nedá srovnávat. Ale dostal jsem tam větší ice time a byla to součást mého hokejového vývoje.

V loňské sezoně jste v dresu Plzně nastoupil do šestapadesáti extraligových zápasů, což znamená, že jste absolvoval kompletní sezonu?
Zápasy jsem ve statistikách odehrané měl, ale na ledě jsem dostával hodně málo prostoru. Tři roky jsem čekal na šanci a pořád moc nepřicházela. Každý mladý hráč, který dostane příležitost v áčku, většinou nastupuje ve čtvrté lajně. Snažil jsem se to uhrát, myslím, že některé části sezony jsem měl solidní, ale některé samozřejmě ne. Bylo tam plno věcí, které se daly udělat jinak. Z obou stran.

Ve Škodovce jste měl platnou smlouvu. Byl jste odhodlaný ji předčasně ukončit a jít jinam, kde byste dostal víc prostoru?
Moc se o tom neví, ale Plzeň mi sama ukončila smlouvu. Něco podobného ani můj agent nikdy nezažil, že by se v mém věku stalo něco podobného. Klub mě vyplatil ze smlouvy, což pro mě bylo obrovské překvapení. Jsem odchovanec Škodovky, odehrál jsem tam v mládeži i potom v áčku spoustu zápasů a snažil jsem se vždycky klub reprezentovat co nejlépe. Pokud cítili, že už tam nepatřím, tak se to dalo určitě řešit jinak než touhle cestou.

Lukáš Vopelka
Hokejový cestovatel Lukáš Vopelka je rád, že může hrát zase doma v Motoru

Po sezoně jste se tak nechtěně stal volným hráčem?
Sezona skončila sedmnáctého března a o měsíc později mi na telefon přišlo, že mi klub ukončuje smlouvu. Byla to pro mě nová a těžká situace, protože jsem měsíc stál. Přitom jsem si už mohl hledat nějaké jiné angažmá. V té chvíli jsem opravdu nevěděl, kde budu hrát. Jsem rád, že se v tu dobu ozval Motor.

Konzultoval jste svůj možný odchod do Budějovic s bratrem Romanem, který v Motoru odehrál tři sezony?
Už jsem to říkal mockrát, že když proběhly první kontakty s Motorem, tak on byl první, komu jsem zavolal. Tři roky působil v této organizaci a řekl mi, jak to tady chodí. Na Budějovice neřekl jediné špatné slovo. Měl to tady hrozně rád. Když se ho zeptám, kde si nejvíce užíval hokej, tak to bylo právě v Motoru. Nebylo moc o čem přemýšlet.

Svůj první gól v dresu Motoru jste dal v přípravném utkání právě v Plzni. Zápas jste prohráli 1:4, cítil jste přesto jistou satisfakci nebo něco podobného?
Je pravda, že v sobě mám jistou zahořklost z toho, co se stalo. Ale zase nejsem ten typ, který by se potřeboval někomu mstít. S něčím takovým se setká každý profesionální hokejista. Samozřejmě je o to víc nepříjemné, když mě to potkalo u klubu, který mě vychoval a v mých očích se mohl ke svému odchovanci zachovat jinak. Určitě v sobě mám nějakou motivaci ukázat, že to třeba dělat neměli. Ale jsme profíci a měli bychom jít dál.

V úvodu sezony jste nastupoval v jedné formaci s největšími hvězdami týmu Milanem Gulašem a Lukášem Pechem. Jak se s nimi hrálo?
Především jsem si užíval toho, že dostával prostor na ledě, kterého bylo při pře pět na pět opravdu hodně. Snažil jsem se trenérům důvěru splatit. Vážím si toho, že jsem mohl hrát v útoku s takovými hokejisty. Dělal jsem, co oni potřebovali. Umí dát gól, nahrát. Samozřejmě mají svůj věk, který nikdo nezastaví. Ale všichni vidíme, co stále na ledě předvádějí. Bez ohledu na věk. Je to až neuvěřitelné. Já jsem s nimi byl jako mladá krev a musel bruslit, hýbat se, bojovat. Základní věci, kterými si oni prošli, když byli mladí. Teď si tím procházím já, abych pokračoval ve svém vývoji, a třeba byl jednou v jejich roli, což je můj cíl.