V roce 2011 jste jako jednadvacetiletý mladík naskočil do českobudějovického extraligového týmu. Jaké bylo nastupovat vedle Františka Ptáčka, René Vydareného, Aleše Kotalíka a dalších tehdejších hvězd jihočeského hokeje?
Byli to hráči, na které jsem se jako dorostenec a junior chodil dívat. Sledoval jsem je z hlediště a pak bylo něco neskutečného přijít mezi ně.
Byl to opravdu mimořádně silný tým, u kterého až překvapilo, že nedosáhl větších úspěchů.
Měli jsme v té době fakt dobré mužstvo. Když zůstanu u obránců, tak Franta Ptáček s Rendou Vydareným byli v té tobě top beci v celé extralize. Ale jednou nás vyřadil ve čtvrtfinále play off Liberec a o rok později jsme vypadli v předkole s Vítkovicemi.
Vy jste jako mladík sbíral puky a odnášel z kabiny pytle s odpadem do kontejneru?
Přesně tak to bylo. V té době Franta Ptáček hrozně moc trénoval, zůstával na ledě klidně půl hodiny po tréninku a furt střílel. Každý den. To bylo neuvěřitelné. Buď jsem střílel s ním, nebo jsem na něj pak počkal a puky posbíral. To bylo automatické.
play_fill
Také jste fungoval na začátku prosince jako týmový Mikuláš, že ano?
Ano. Mikuláš to byla moje role. Manželka dělala anděla a Michael Kolarz byl čert (smích).
Hrával jste v týmu ještě s Petrem Sailerem, který je současným spolumajitelem klubu. Změnil se tím výrazně váš vztah?
Když řešíme hokejové věci, tak je jasné, že on má v klubu nějakou funkci a já jsem hráč. Ale když se potkáme mimo zimák, tak jde pracovní vztah stranou a dokážeme se bavit úplně normálně.
Hokejové základy jste sbíral doma v Písku a byl jste členem mimořádně silné hokejové generace, která vzešla z města na Otavě: bratři Kovářové, Jan Rutta, Tomáš Nouza, Pavel Kašpařík, Miroslav Holec, Martin Parýzek, Stanislav Dietz nebo David Gába. Co se dělalo v Písku tak dobře, že tam vyrostlo takové množství výborných hráčů? A kde je podle vás problém, že další už nedorůstají?
Nechci, aby to vyznělo špatně, nemohu říct, že bych to vůbec nesledoval, ale od té doby, co jsem odešel z Písku, tak hlavně o mládeži až takový přehled nemám a ani nevím, co je tam za trenéry. Tehdy nás bylo ale opravdu hodně, kteří se dokázali prosadit. Když budu mluvit vyloženě za náš ročník, tak nás trénoval táta Honzy Kováře. Byl na nás hrozný pes a nedal nám nic zadarmo. Tenkrát jsme to nesli těžce, ale postupem času si člověk uvědomí, že z nás chtěl dostat to nejlepší. Nedokážu si představit, že bych trénoval svého syna. Ale Honzův táta na něj byl tak třikrát přísnější než na ostatní. To ho také nejvíc posunulo. Strávili jsme spolu dlouhé roky od přípravky až do dorostu a žádný rodič si nikdy netroufl říct, že Honza hraje jen proto, že tam má tátu. Všechno si musel zasloužit dvakrát víc než ostatní. Trenéři v Písku nám dali i do života nějaký řád.
Kam se posunul hokej od doby, kdy jste začal hrát extraligu? Zažil jste ještě časy, kdy se mohlo prakticky beztrestně hákovat a bylo povoleno skutečně leccos?
Už tehdy nám obráncům trenér Karel Soudek v dorostu radil, že před brankou máme strčit útočníkovi hokejku mezi nohy a tím ho vlastně otočit. V té době to nebyl faul. To byla pro beky výhoda. Dneska už se píská víceméně všechno a je těžší bránit.
Zrychlila se hodně hra od vašich hokejových začátků?
Řekl bych, že ano. Ale když jsem byl poprvé s áčkem Motoru na European Trophy ve Finsku a hrál jsem s Frantou Ptáčkem v obraně, tak jemu sice bylo už nějakých pětatřicet a já byl mladík, ale pořád jsem stál před brankou, Franta objížděl oba dva rohy a volal na mě Vráblas, Vráblas. Nestíhal jsem ani koukat (smích). Už tenkrát mi to přišlo rychlé.
Dřív nebyl problém poznat hokejisty, protože byli mimořádně osvalení. Teď je to jinak, a když vyběhne mužstvo v trenýrkách, tak nevíte, jestli jde o fotbalisty, nebo hokejisty. Vy jste v tomto směru předběhl dobu a byl jste hubený vždycky.
To je pravda. Já jsem byl vždycky hubený. Když jsem přišel do dorostu, tak už tehdy mi trenér Červený říkal Čápe, protože jsem měl hubené nohy. A takhle jsem proplul celou kariérou. Ještě nějakých šest let zpátky jsem nevážil ani osmdesát kilo a nemohl jsem přibrat, i když jsem normálně jedl. Až se mě pak ujala manželka a mám osmdesát osm kilo (úsměv). Měl jsem i devadesát, ale to už jsem se necítil komfortně, takže si držím tuhle svou váhu.
Chodíte navíc do posilovny, nebo vám stačí to, co vám naordinuje kondiční trenér?
Udělám si věci, které jsou povinné od kondičáka, pak si dělám něco sám a vyjedu se na rotopedu. Ale manželka dělá trenérku hned vedle zimáku ve Fitness 14, vede tam lekce a mě hrozně začalo naplňovat cvičit tam s normálními lidmi. Cítím se tam opravdu moc dobře. Tak trávím skoro každé odpoledne. Rozvezu děti na kroužky a jdu si na hodinu zacvičit. Je to pro mě makačka, ale zase na druhou stranu duševní odpočinek. Žena mi tam nedá nic zadarmo a křičí tam na mě i před ostatními (úsměv). Trávíme tak spolu volný čas, i když manželka je vlastně v práci, a hrozně nás to naplňuje. A k tomu společně běháme, což nás vždycky bavilo.
Fotogalerie: Hokejová Tipsport extraliga: Banes Motor ČB - Mladá Boleslav 0:1
Není to tak dlouho, kdy jste se chystal na budějovický půlmaraton, ale z vašeho startu nakonec sešlo. Co se tehdy přihodilo?
Měli jsme běžet s manželkou, těšili jsme se na to. Ale těsně před závodem mě skolila viróza a nemohl jsem se zúčastnit. Manželka by mě stejně asi předběhla, tak to vyšlo možná nejlépe, jak mohlo (smích).
Půlmaraton se v Českých Budějovicích běhá každý rok. Máte stále v plánu se někdy zúčastnit?
V plánu to je. Ale když to řeknu blbě, jak jsem si na manželku věřil, tak bych teď musel asi hodně potrénovat, abych ji porazil. Ona je do běhání v dobrém smyslu slova blázen. A jsem za to rád, že ji nemusím přemlouvat, aby neseděla doma na gauči. Minulý rok si dala za cíl uběhnout tisíc kilometrů a uběhla skoro dva tisíce. Chybělo jí nějakých osmdesát kilometrů, ale to jenom proto, že jsme prodělali pár nemocí a syn byl na operaci, takže nemohla tak často běhat. Ale koupili jsme domů běžecký pás, na kterém to doháněla. Kondici má opravdu výbornou.
Nadále také platí, že spolu chodíte na horské túry?
Platí, i když je na ně čím dál méně času, protože jak jsou děti starší, tak přibývá jejich aktivit a našich povinností. Syn Erik hraje hokej, má zápasy, soustředění, takže tím pádem i nám ubylo volného času. Ale jakmile se nějaký naskytne, tak se ho snažíme využít především aktivním odpočinkem. Nebaví nás ležet doma a koukat na televizi.
play_fill
Syn hrál k hokeji ještě také fotbal u vás doma v Hodějovicích. Stíhá stále kombinovat oba sporty?
Už to moc nestíhá, protože na hokeji má čtyři tréninky za týden, takže na fotbal nezbývá čas. Hokej ho ale začal mnohem víc bavit. Věnuje se mu i doma, takže ho musíme spíše brzdit, aby se šel také někdy učit. On by byl schopen přijít ze školy, fláknout tašku do kouta a jít na hřiště, kde by byl třeba šest hodin. Klidně tam bude jezdit na kolečkových bruslích s hokejkou. Takhle to bývalo za mých mladých let, kdy nebyly počítače a telefony. On se vrátil do doby mé generace.
Zmínil jste, že se Erik věnuje hokeji i doma. Co to v praxi znamená?
Bydlíme ve Starých Hodějovicích, kde máme hned vedle baráku perfektní zrekonstruované hokejbalové hřiště. Hraje se tam jen o víkendech tenisáková liga a přes týden je pořád volné. Domluvil jsem se s panem starostou, že ho můžeme využívat, a děti tam tráví veškerý volný čas. Je to naprostá paráda.
Dcerka Sára se pořád věnuje sportovní gymnastice v Meteoru?
Pořád. Loni už byla poprvé i dvakrát na závodech, a i když tam byla ze všech nejmladší, tak byla pokaždé třetí, takže dostala bronzovou medaili. Čekají ji další závody v Bernarticích, kam se celá rodina všichni těšíme. Jsme rádi, že dělá něco, co ji baví. Vždycky říká, tati jdu na trénink, jako chodíte vy s Eričkem. Máme z ní radost.
V tomto režimu se s manželkou asi moc nezastavíte.
To je pravda. Dřív jsem to dělal tak, že jsem Erička hlásil jenom na zápasy tady doma v Budějovicích, protože jsem neměl možnost vozit ho pryč. Hodně jsme se ale skamarádili s rodinou Jirky Fedura, jehož táta dlouhé roky trénoval David servis. Můžeme se tak prostřídat i na venkovní utkání.
play_fill
Před rokem jsme v rozhovoru naťukli téma, co budete dělat po skončení aktivní kariéry. Moc jasno jste neměl. Vzhledem k tomu, že jste s Motorem podepsal novou dvouletou smlouvu, tak tato otázka stále není až tak moc aktuální?
Doufám, že se toto rozhodování oddálí ještě víc, protože hokej bych chtěl hrát co nejdéle. Co to půjde. Baví mě to a naplňuje. Záležet samozřejmě bude na zdraví a výkonnosti. Nikoho v klubu nebudou držet jenom proto, že má třeba ještě platnou smlouvu. Ale chci hrát hodně dlouho a pak se budu rozhodovat, co dál.
Nová smlouva na dvě sezony vám ale musela dát pocit určité jistoty. Souhlasíte?
Je pravda, že člověk nemusí chodit na led s pocitem, že mu končí smlouva, ostatní podepisují a v mém případě se nic neřeší. V tomto ohledu to nějaký klid znamená. Ale podepsaná smlouva opravdu není záruka, že tady budu celé dva roky, i když budu hrát špatně. Určitě uklidnění to však je. To ano.
