"Děkuji vám, paní má, teď budu mít řády dva," vzpomenete si na slavnou repliku z pohádky o princezně, která nosila na čele zlatou hvězdu?

Legendární hokejový útočník Jaroslav Pouzar má zlatých medailí nespočet. Dvě z mistrovství světa.
A teď už směle, jako kuchař ve zmiňované pohádce, může říct: "Já mám dvě." Co? Obleky. Saka. Speciální hokejová saka. "Jedno jsem dostal v Edmontonu, jedno teď," prohlížel si na svém těle velmi slušivý oblek, který s sebou do Budvar arény přivezli zástupci Českého hokejového svazu v čele s prezidentem Aloisem Hadmczikem. "V Edmontonu jsem sako dostal jako člen nejlepšího týmu za sto let NHL," připomíná Jaroslav Pouzar.

Celý jeho život připomíná pohádku. Hokejovou. Třikrát vyhrál Stanley cup. To je sama o sobě úžasná bilance. "Byl jsem v NHL čtyři sezony, čtyřikrát jsem byl ve finále Stanley cupu," připojuje Pouzar další ohromující statistický údaj. Tím se nemůže pochlubit nikdo na světě. Jen Jihočech, syn porybného z Čakovce, z kraje rybníků. Možná i proto mu kamarádi v národním týmu tehdejšího Československa začali říkat: Kapr.

Ocenění v podobě krásného moderního saka dostali Martin Straka k padesátinám, Jiří Šejba k šedesátinám, Radoslav Svoboda k pětašedesátinám, Jaroslav Pouzar k sedmdesátinám a Jan Gusta Havel dokonce k osmdesátým narozeninám. "Myslím, že by se tyto akce měly dělat," prohlížel si Jaroslav Pouzar, jak to sluší nejen jemu, ale i jeho kamarádům, členům Síně slávy Českého svazu ledního hokeje. "Aby lidi na nás, na staré hokejisty nezapomněli." Sedmdesátník Pouzar už se musí smiřovat i s odchody svých bývalých spoluhráčů do hokejového nebe. Třeba Miroslav Dvořák, parťák z Motoru, v něm prohání černou pryž už téměř patnáct let…"Pomalu vymíráme," dodal legendární hokejový útočník, který v nejvyšší soutěži nastřílel ve 12 sezonách 279 gólů.

A stříbrnou medaili má i ze zimních olympijských her v Innsbrucku z roku 1976. "Kdybych tehdy dal Treťjakovi gól, mohla to být zlatá. Nemuseli jsme mít jen Nagano," připomněl okamžik, kdy se na brankáře sovětské sborné řítil úplně sám. "Měl jsem jít do blafáku. Nešel jsem. Mířil jsem nahoru. Treťjak mi to tehdy chytil."

Zatímco jeho hokejovou bilanci obdivují fanoušci na celém světě, on zase naopak trochu může závidět členům současné české reprezentace, kteří si mohli zahrát zápas proti Finsku v Českých Budějovicích. "Já v Budějovicích za nároďák nikdy nehrál. Všechno bylo v Praze. Tehdy ještě zimáky po republice nebyly na takové úrovni, jen ten v Praze splňoval mezinárodní kritéria."

V Budějovicích se mu Budvar aréna líbí. Až na jeden nedotažený roh. Místo tribuny pro diváky tam je…není nic.

"Je to fajn, ale kvůli nějakým majetkovým problémům není ten roh stadionu dostavěný, jinak by tenhle zimák byl ještě hezčí," říká muž, který při svém prvním příchodu na českobudějovický zimní stadion místo hokejky nafasoval šornu. "To slovo známe jen tady u nás na jihu Čech. Šorna. Tím se šornuje - odhrnuje sníh. Já když poprvé přišel sem na zimák, tak tady ještě ani nebyla střecha," pousmál se legendární hokejista.

Mimochodem, do nového saka se vešel i přes svá široká ramena naprosto v pohodě. Slušelo mu, padlo mu přesně podle postavy. "Snažím se udržovat. Chodil jsem na Kleť," jmenoval nejvyšší vrchol Blanského lesa (1087 n.m.), který je součástí Šumavského podhůří. Na Kleť každý den stoupají desítky nadšenců, říkají si Kleťáci. Na Kleť vyrážel i hokejista Jaroslav Pouzar: "Teď jsem ale přestal, před týdnem jsem se dostal do nemocnice, začalo mi haprovat srdíčko, tak jsem tam pár dní ležel, třiadvacátého jdu na nějaký zákrok, tak uvidíme," rozpovídal se jeden z nejlepších československých hokejistů všech dob o svém aktuálním zdravotním stavu.