Ze zimních her se mi nejvíce líbilo v Lillehammeru v roce 1994," říká Miroslav Augustin a vysvětluje: "Sice tam panovala obrovská zima, ale všude bylo vidět, že Norové sport milují." Seveřané se sportem umí bavit. "Atmosféra v dějišti byla skvělá. Na druhou stranu, kvůli neúspěšnému vystoupení českých sportovců se nám tehdy příliš vesele nekomentovalo."
Také výkony českých sportovců spolurozhodují o pocitech rozhlasových a televizních reportérů při a po olympijských hrách. "Pokud to vezmu z tohoto pohledu, tak samozřejmě musí kralovat Nagano. Měl jsem štěstí, že jsem českým příznivcům v přímém přenosu přiblížil celkem osm olympijských titulů českých borců, ale hokejový triumf Haška a spol. nic překonat nemůže."
Miroslav Augustin ve své velmi bohaté rozhlasové kariéře vyrážel velmi rád do měst, kde se konaly letní olympijské hry. "Co se týče organizace a atmosféry, tak nepřekonatelné bylo Sydney 2000. Naopak o čtyři roky později v Aténách to byla z pořadatelského pohledu katastrofa." Celkem odkomentoval tisíce přenosů. Nikdo je neodkáže přesně spočítat. Často seděl na stanovišti se sluchátky na uších s Alešem Procházkou, který nedávno vstoupil do Síně slávy českého hokeje! V čem byl a je podle Augustina u mikrofonu jeho kolega tak výjimečný? "Žádný reportér neuměl s češtinou pracovat jako Aleš. Jeho aktivní slovní zásobu by mu mohli závidět i mnozí spisovatelé. Nikdy nesklouznul ke frázím typu „nedáš, dostaneš“, „zařadil vyšší rychlostní stupeň“ a podobným blbostem, které tak často slýcháme hlavně v televizi. Aleš navíc má dar být neskutečně vtipný. Na rozdíl od jiných si přitom nikdy žádné fóry nepřipravoval předem. Prostě když sudičky rozdělovaly talent, šel si pro něj xkrát."
Rozhlasoví reportéři často říkají, že právě mikrofon z rádia má své jedinečné kouzlo. Tuto větu potvrzuje i Miroslav Augustin. "Určitě, jen se musíte přestat ho bát. Sám jsem měl zpočátku strach, že třeba během hokejového zápasu bude nějaká nečekaná přestávka a já se budu potit, nebudu vědět, co během ní říkat. Později jsem naopak tyto situace miloval."
Občas se stane, že reportér nemá svůj den. Úplně stejně jako sportovci. Občas se u mikrofonu prostě něco nepovede.
"Hned ze své první větší reportáže jsem měl tak špatný pocit, že jsem se bál, že mi tehdejší šéf sportovní redakce Václav Svoboda už další příležitost nedá," říká Augustin a okamžitě připojuje i konkrétní vzpomínku: "Bylo to utkání mezi Spartou a Gottwaldovem v roce 1988 v rámci pořadu S mikrofonem za hokejem. Těsně před zápasem se zranil jeden z rozhodčích a duel začal o dvacet minut později. Vypadalo to, že při své premiéře v tomto reportážním pořadu zůstanu v éteru dlouhou dobu sám, strašně jsem znervózněl a ve svých vstupech dělal chybu za chybou."
Stejně jako obránce někdy pokazí přihrávku a útočník nepomění vyloženou šanci, nebo brankář pustí laciný gól, stává se i reportérům, že řeknou, co nechtěli: "Během hokejového mistrovství světa v roce 1997 jsem vypustil větu: „Tak to byla instruktážní ukázka, jak zabít jednu mouchu dvěma ranami“. Hned jsem si uvědomil, co jsem pronesl a opravil se: „Omlouvám, jistě jste pochopili, že jsem chtěl říci, že zabil dvěma mouchami jednu ránu“.
Podobná souvětí, která nečekaně přiletí ze stadionu až k uším posluchačů, pak bývají perlami třeba v silvestrovském vysílání. "Ovšem někdy vás zradí i mikrofon, přesněji nahrávací magnetofon. Natáčíte půl hodiny s nějakou osobností a pak zjistíte, že na záznamu nic není. Tato situace je mnohem horší než nějaký nepřesný výrok."
Neplatí pravidlo, že výborný reportér musí mít za sebou skvělou sportovní minulost. Miroslav Augustin, stejně jako většina jeho kolegů u mikrofonu, nikdy v profesionálním klubu nehrál. "I když jsem o tom jako kluk snil. Vrcholový sportovec se ze mě nikdy nestal. Snažil jsem se prosadit ve volejbalu, basketbalu či atletice, snad jsem nebyl úplné dřevo, když jsem v dorostu skočil do dálky přes šest metrů a stovku zvládl za 11,4. Postupně jsem vyzkoušel spoustu odvětví, miluji hry, hlavně tenis, naopak golfové hole mi reziví ve sklepě. Ke smutku manželky jsem tomuto sportu nepropadl."
Z rádia teď uslyšíte Augustinův hlas nejspíš v roli ředitele komunikace a marketingu Českého svazu ledního hokeje. Nebo můžete zaslechnout jeho syna Marka. "Starší syn to za mikrofonem skutečně nějakou dobu taky zkoušel. Ještě jako student právnické fakulty začal brigádničit v rozhlase, přepisoval sportovní příspěvky na internetové stránky. Pak mu šéf sportovní redakce Miroslav Bureš nabídl, aby přešel k němu a začal „chodit na mikrofon“. Přiznám se, že jsem z toho nadšený nebyl, protože nejsem příznivcem situace, aby otec se synem působili na jednom pracovišti. Kluk začínal, učil se, kdekdo ho logicky bral za protekčního synka, To byl také jeden z důvodů, proč jsem s rozhlasem ukončil spolupráci. Syn mě brzy následoval, odešel do firmy Livesport, kde získal manažerský post. A mám radost, že si svou současnou pozici vybudoval sám."
Ve funkci ředitele komunikace a marketingu Českého svazu ledního hokeje využívá Miroslav Augustin zkušeností z novinářské praxe. "Snad při tvorbě tiskových zpráv a rozhodně je výhodou, že spoustu lidí z hokejového prostředí i z medií osobně znáte," uvažuje. Je pravda, že za roky v novinářské kariéře si s některými sportovci vytvořil i osobní vztah. "Se sportovci, ale často i trenéry či funkcionáři. S první skupinou v době, kdy jsem byl mladší a sportovcům věkově bližší. S olympijským vítězem v desetiboji Robertem Změlíkem chodíme každý týden hrát tenis, kamarádský vztah jsem navázal s některými cyklisty, hokejisty, dalšími atlety. Jmenovat mohu třeba Lubora Tesaře, Lojzu Hadamczika, Jirku Hamzu. Na druhou stranu se však najde i pár osob ze sportovního prostředí, se kterými se z různých důvodů nezdravíme," nechává lehce nahlédnout do svého soukromí.
Docela nedávno společně se šéfem Českého svazu ledního hokeje Aloisem Hadamczikem předávali v Českých Budějovicích slušivá saka legendárním hráčům. Jubilantům. "Bezesporu je třeba si jejich výkony, výsledky a kariéry připomínat. A platí to rozhodně nejen ve sportu."
S Miroslavem Augustinem jsme se setkali na jihu Čech. Kdo je pro něj symbolem sportovce - profesionála? "Přišel jsem do kontaktu s řadou jihočeských sportovců, hlavně hokejistů, protože však žiji v Praze, nevím, zda svůj čas netrávili víc, než je únosné, třeba v Masných krámech. Z tohoto důvodu se mi to těžko hodnotí. Jednoho profíka jihočeského rodáka jsem však mezi sportovci určitě poznal. Je to borec narozený v Jindřichově Hradci, držitel celkem devíti medailí z mistrovství světa či olympijských her. Asi jste poznali, že jde o veslaře Václava Chalupu."
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
