Do extraligy jste předtím několikrát nakoukl v pardubickém dresu, ale jednalo se vždy spíše jen o epizody. Je pro vás možnost hrát v Motoru pravidelně nejvyšší soutěž splněním hokejového snu?
V Pardubicích to byly skutečně jen takové epizodní role, ale byl jsem za ně rád, protože jsem trošku poznal extraligové prostředí. Byla to pro mě motivace extraligu si zahrát. Doma v Olomouci jsem to nestihl, tam jsem končil ještě v první lize. Viděl jsem, jak to tam chodí, a bylo to pro mě velké lákadlo. Vždycky je to cíl hlavně v týmu, ve kterém člověk působí a jsou tam postupové ambice. Dokázat to s partou, se kterou hrajete. Rozhodně byl můj velký cíl extraligu v Budějovicích vybojovat a pak si ji i zahrát. Jsem za to moc rád.

Za největší úspěchy své kariéry považujete postupy s Prostějovem do první ligy a s Motorem do extraligy. Nebyl ale ten českobudějovický úspěch trošku negativně ovlivněný tím, že jste si kvůli koronaviru nezahráli play off a přišli tak o oslavy přímo na ledě s fanoušky? I když postup to byl bezpochyby zasloužený.
Stoprocentně tam tohle chybělo. Co je na takovém úspěchu vždycky nejhodnotnější, to je prožitek s týmem. A ten prostě úplně chyběl. V tomhle smyslu to byl postup trochu s pachutí. Bylo to takové nenaplněné. O to větší však zůstává hlad s tímhle mužstvem něco dokázat o patro výš.

Přípravu na sezonu i její průběh výrazně narušila pandemie koronaviru. Považujete to jako silně věřící člověk za nějaké napomenutí vyšší moci pro lidstvo, aby začalo žít lépe a chovat se, jak má? Nebo to berete jako normální nemoc, jako bývá běžně třeba chřipková epidemie?
Určitě nevěřím tomu, že by Bůh nějakým takovým způsobem trestal lidstvo. Trestáme se sami a dost. Napomenutí je celá řada a přicházejí pořád. Možná tohle je první, které se týká i nás tady v Evropě. Katastrof se na světě děje spousta, ale tady v naší zlaté kleci Evropy je tolik nevnímáme. Je to pro nás daleko. Co se děje na Blízkém východě, genocidy ve střední Africe, totalita v Číně. To je pro nás všechno hrozně vzdálené. Přitom jsou to věci, které jsou hrozné. Když o tom někdo vypráví, tak se člověku ani nechce věřit, co se děje. Možná nám to pomůže uvědomit si, že svět není jeden velký ideál a nestačí, když se postaráme jen sami o sebe. Že se nás pandemie dotkla, nám možná pomůže být vnímavější vůči tomu, co se ve světě děje. Vnímat, že spousta lidí si nežije tak dobře jako my. Beru to podle sebe a nechci nějak interpretovat, co bychom měli dělat a co tím chce někdo říct. To vůbec ne. Nakonec se k té situaci člověk musí sám nějak postavit a uchopit to, jestli se bude bát, nebo se na to spíše podívá tak, co se s tím dá dělat a komu bych já mohl pomoci. Nebo třeba změnit něco ve svém životě. Takhle to vnímám. Každá krize je příležitostí něco změnit a zlepšit.

Pandemie vám každopádně trochu kazí plnění vašeho hokejového snu, kterým je extraliga v dresu Motoru. V přípravě jste byli čtyři týdny v karanténě, soutěž dlouho stála a po jejím rozběhnutí se musí hrát bez diváků. Vzalo vám to ten maximální zážitek z možnosti hrát mezi elitou?
Je to škoda. Jedna stránka byl zvláštní samotný postup, o kterém už jsme mluvili. Druhá věc je, že jsme v extralize, ale na atmosféře to skoro není poznat, protože se hraje bez diváků. Fanoušci tady v Budějovicích jsou skvělí a hrozně jsme se těšili, že to prožijeme s nimi. Dělá to strašně moc. Už mi není dvacet a vnímám to. Nemohu si říkat, že to bude trvat rok nebo dva, a pak se to zase vrátí do normálu. Sezon v extralize už z mé strany moc být nemusí. Určitě mě to mrzí. Na druhou stranu jsou to věci, které nezměním. Snažím se pracovat a věřím, že se to zlepší.

Zaznamenal jste po hokejové stránce velký skok mezi úrovní první ligy a extraligou? A v čem vidíte největší rozdíl?
Největší rozdíl je celkově v kvalitě. V extralize je každý hráč připravený na své střídání a na ledě odvede stoprocentní práci. Ve všech soubojích je cítit, že hráči jsou lépe připraveni. Jsou více soustředění a jsou to větší profíci. U některých je skutečně velká kvalita v provedení. Jak jsou šikovní a co jsou schopni udělat. V tom je asi největší rozdíl. Nejsem schopen porovnat rychlost. To třeba vidí trenéři, kteří mají trochu odstup. Na ledě vnímám hlavně kvalitu a připravenost hráčů. To, jak jsou precizní.

V extralize vám přibylo ostřejších soubojů před brankou?
Jsem především rád, že dostávám prostor v přesilovkách a strávím před brankou dost času. Vnímám to jako něco, z čeho bych měl těžit. Zatím se mi tam ale moc gólů dávat nedaří. Souboje byly ostré i v první lize, ale souvisí to s tím, že když se mnou v extralize stojí před brankou Šmíd, Ševc nebo Polák, tak je prostě cítit, že jsou to těžké váhy. Jsou to zkušení borci, kteří mají v extralize velký kredit. Mají respekt i u rozhodčích, takže si mohou dovolit i trochu více než ostatní. O to těžší je prosadit se proti nim. Ale na druhou stranu člověka hrozně baví porovnávat se s takovými hráči. Je to velká výzva.

Minimálně pro vhazování ve vlastním obranném pásmu jste v týmu na pozici prvního bulaře. Je velká zodpovědnost vyhrát buly, když je váš tým v oslabení?
Za prvního bulaře bych se úplně neoznačoval (smích). Máme skutečně vhazování rozdělené podle pásem. Výborně teď hraje buly Roman Přikryl, velmi dobrý je na tuto činnost také David Gilbert. V obranném pásmu cítím, že celý náš útok je pro trenéra první volbou. Je to role naší lajny a jsme rádi, že ji máme. Buly se vždycky snažíte vyhrát, i když v obranném pásmu je to trochu těžší, protože útočící křídla tam soupeři více pomohou. Ale znovu musím zopakovat, že je parádní výzva buly v obranném pásmu vyhrát. Týmu to hrozně pomůže, což je to hlavní, o co jde. Jak už jsem trochu determinován defenzivním stylem, tak mám skoro větší radost, když vyhraji buly v oslabení a vyhodím puk, než když dám gól (smích). Ale vážně. Všechno jsou to parádní věci, z nichž se skládá týmový výkon, který vede k vítězství.

Na tréninku se samotnému vhazování většinou moc času nevěnuje. Hráč se ho naučí spíše zkušenostmi a herní praxí?
Musím říct, že u nás se na tréninku buly věnujeme dost. Stačí, abych měl v utkání na vhazování horší čísla a další den už to na tréninku jedeme. To je dobré. Na druhou stranu si však nemyslím, že je to až tolik o tréninku. Pro mě je důležité přečíst soupeřova centra, který proti mně stojí. Vědět, jaké hraní buly preferuje, jak ji hraje a snažit se na to reagovat. Ale je to docela velká loterie. Záleží na načasování, roli hrají setinky vteřiny. Důležité je, jak rozhodčí puk vhodí a kam se odrazí. Nahodilost buly je hodně vysoká. Ale dá se na to připravit. Jsou hráči, kteří jsou na tuto činnost výborní. Není to jenom o náhodě a je to věc, na které se snažím nejvíc pracovat. Chce to mít nastudované protihráče a umět na ně reagovat.

Od léta máte po narození synka Edy už tři děti. Je povolání hokejisty třeba z časového hlediska dobré pro rodinný život?
To byla výhoda covidu, že jsem byl pořád doma. Pro rodinu to bylo fajn (úsměv). U nás se to teď změnilo tím, že obě starší děti nastoupily do školky. V tomhle je to o něco větší pohoda, než když byly ještě doma. Teď je doma jenom Eda, nebo nějaké dny v týdnu také jeho starší brácha. Je to otázka spíše na manželku, ale nejtěžší jsou večery. Zvlášť, když hrajeme venku a vrátím se až někdy v noci. Zvládnout tři děti je pro ni složité. Na druhou stranu jsou mnohem náročnější povolání než hokej. V tréninkový den přijdu po obědě a už jsem jenom doma.

Chodily vaše děti s mamkou na zápasy, když ještě směli diváci do hlediště?
Ptají se každou chvíli, že už by chtěly zase jít na zimák. Chtějí bruslit, ale nemají kam jít. Na zápase byly asi třikrát. Časy utkání pro ně nejsou úplně ideální, aby se dostaly včas do postele. I když se to dalo udělat. Ale teď se na stadion nedostanou, když se hraje bez fanoušků.

Povedete děti ke sportu a oba syny speciálně k hokeji?
Beru to tak, že příklady táhnou. Malému Víťovi je tři a půl roku, ale nemusím mu vůbec nic vykládat. Hokejek máme doma asi osm. Střídá je, a když přijdu domů, tak jdeme ven hrát hokej. Přirozeně k tomu tíhne, když to dělá jeho táta. Děti obecně chceme vést k pohybu. Bereme to jako důležitou součást zdravého vývoje. Takové věci, jako je třeba plavání, tím naše děti procházejí od malička. Ale rozhodně nemám nějak naplánovanou jejich kariéru. To vůbec ne.

Významnou úlohu ve vaší rodině hraje také hudba. Vám se líbí Tomáš Klus, skupiny Queen, ale také třeba skladby od Antonína Dvořáka. To je pořádně široké spektrum.
Mám rád takovou laskavou hudbu. Oba moji rodiče mají konzervatoř, kde se i poznali. K hudbě jsme byli vždycky vedeni a manželka je také z hudební rodiny. Jako dirigentka dlouho vedla různé sbory a sama hraje na nástroje. Hudba je pro nás nedílnou součástí života. Vezmeme si doma kytaru a zpíváme. Věřím, že když to bude součást naší rodiny, tak si k ní potom děti najdou cestu samy.

Říkáte, že máte rád laskavou hudbu, ale taková asi zrovna v hokejové kabině nezní…
Je pravda, že to je kolikrát těžké (smích). Ale zase plně chápu, že před zápasem by Antonín Dvořák nebyl tím nejlepším. Je fakt, že jsem rád, když sednu po utkání do auta, tam mi hraje z rádia Český rozhlas Vltava a jsem v klidu (úsměv).

Jedna z vašich přezdívek je Krbec. Sledoval jste s dětmi večerníček O zvířátkách pana Krbce? Strašidlo Ruprecht pro vás není neznámou postavou?
Znám to, ale musím přiznat, že jenom okrajově. Není to pohádka, která by u nás frčela. Ale občas na to někdo takhle narazí (smích).

Díváte se obecně se svými ratolestmi na večerníčky?
Doma nemáme televizi. Děti pohádky samozřejmě sledují, ale na notebooku nebo na telefonu. Nějakou si vždycky vyberou, ale klasický večerníček už moc neznají. Teď u nás třeba frčí Pat a Mat. Rád se podívám s nimi, protože to se prostě neomrzí (úsměv).

Vy osobně uvádíte jako váš oblíbený seriál Simpsonovi. Ten sledujete také s dětmi?
Ty bych si pustil jedině sám. Fóry jsou tam dobré (smích). Děti by to ještě asi nepochopily. Ale je to seriál, který jsem sledoval dřív. Nejsme moc seriáloví, abychom si je doma pouštěli.

Pocházíte z Olomouce. Považujete stále toto město za svůj domov, do kterého se jednou vrátíte?
Bavíme se o tom, ale je to otevřené. Strašně to bude záviset na mé hokejové kariéře. Nejstarší dcera půjde příští rok do školy, takže kde začne chodit, tam už budeme mít nějaké vazby. Nejsme úplně rozhodnuti, že se do Olomouce budeme vracet. Bude záležet na tom, kam se vrtneme. Ale je to můj domov. Do třiceti let jsem tam žil, až loni jsme se přestěhovali sem do Budějovic. Pořád je to místo, kde máme kořeny, ale bereme to tak, že už se tam také vrátit nemusíme.