Jste Zlíňák tělem i duší, ale wikipedie uvádí, že jste se narodil v Havířově. Tam jste strávil dětství?
To je chyba. Stejně jako jsem si o sobě někde přečetl, že jsem hrál v dorostu v Budějovicích. To musím uvést na pravou míru. Pocházím ze Zlína a celý život jsem tam hrál.

Zlín je hokejové město. Byla pro vás tenhle sport jasnou volbou?
To úplně ne. Když jsem začínal v nějakých pěti šesti letech, tak taťka chtěl, abych se jen naučil bruslit. Pak to tak nějak plynulo, že jsem se dostal až do dorostu a juniorky. Tam už jsem cítil, že by byla šance hokej nějak slušně hrát a mohlo by to být třeba na první ligu. Nakonec jsem se dostal až do extraligy.

V roce 2004 vyhrál Zlín svůj první historický titul. V té době jste byl v dorostu?
Byl jsem v deváté třídě a tehdy jsem to hodně sledoval. Celé město žilo hokejem a atmosféra byla úžasná. Sám jsem to potom zažil při titulu v roce 2014 a bylo to nádherné. Člověk má na co vzpomínat.

Ve svém mateřském klubu jste strávil prakticky celou kariéru. Ve Zlíně je to tak historicky dané, že v klubu nastupují většinou vlastní odchovanci a tým se zvenku moc neposiluje?
Je to tak. O Zlínu se vždycky říkalo, že to je rodinný klub. Většinou přišli třeba dva hráči, ale jiní zase odešli. Nikdy se nestalo, aby tam dorazilo sedm osm nových kluků. Hodně se tam sázelo na partu. Nikdy tam nepřišel někdo, koho by kabina nevzala. Díky partě a soudržnosti jsme se vždycky dostali i z problémů, které tam vznikly. Velkou roli hrálo, že jsme byli většinou místní. Nikdo nechtěl chodit po městě a poslouchat, že jsme špatní.

Zápas se Zlínem byl věnován ženám a dívkám. Květiny jim předával i útočník Motoru Martin Beránek.
Byla to pořádná dřina, ale tři body se Zlínem mají pro Motor cenu zlata

Měl jste někdy nabídky z jiných klubů?
Po skončení minulé sezony jsem chtěl zkusit nějaké zahraničí. Třeba Francii nebo Itálii. Ale trénoval jsem ve Vsetíně a v té době se mi ozvaly Budějovice. V předcházejících sezonách jsme se vždycky rychle dohodli se Zlínem. Jednání tam bylo pokaždé perfektní. Neměl jsem potřebu nikam chodit a ani jsem nebyl takový hokejista, abych si mohl vybírat po extralize. Možná po mé nejpovedenější sezoně by se něco naskytlo, ale to jsme se hned domluvili ve Zlíně. Byl jsem rád, že jsem tam vždycky zůstal.

V roce 2013 jste prohráli ve finále extraligy v prodloužení sedmého zápasu s Plzní, o rok později jste slavili titul. Byl to vrchol vaší kariéry?
Možná ještě víc jsem si užíval finále, které jsme prohráli. Zažili jsme to poprvé, a i když jsme prohráli, tak pocitově to pro mě byl mnohem větší zážitek.

Ale to zklamání muselo být hrozné, když jste dostali rozhodující gól v devadesáté sedmé minutě rozhodujícího sedmého duelu.
Pokud takhle prohrajete a navíc doma, tak to nic příjemného není. Ale když jsem se na to díval zpětně, tak to byl asi nějaký osud. Martin Straka vyhrál titul s Plzní a skončil, Petr Čajánek o rok později u nás to samé a potom Martin Ručinský v Litvínově. Asi to tak všechno mělo být a my jsme si to měli zasloužit až další rok. V té době mi bylo dvacet šest let a říkal jsem si, že není až tak těžké se tam dostat. Jenže potom už to třeba do konce kariéry nezažijete. Někteří mladí kluci si myslí, že je jednoduché vyhrát titul, ale někomu se to nepoštěstí nikdy.

Ve vašem prvním finále, které jste nakonec prohráli, jste měl v týmu lepší pozici?
Už si to přesně nepamatuji, ale asi ano. Měli jsme dost zraněných a pomáhal nám třeba Milan Kostourek tady z Budějovic. Hrávali jsme na tři lajny a ve finále jsem dal dva góly. Ale když potom nemáte v rukou pohár, tak je to takové nijaké. O rok později jsme vyhráli a titulem žilo celé město ještě další měsíc. Užívali jsme si to.

Oslavy byly velké? Jezdili jste po městě v otevřených limuzínách?
To ne, ale po nějakých třech dnech jsme jezdili po náměstí ve vláčku. Byli jsme mladí a bez dětí, tedy alespoň já, tak jsme si to ve městě dva týdny užívali. Ani jsem nechodil domů (úsměv). Bylo to krásné a stálo to za to. Ale obnáší to hodně dřiny a v tu chvíli také kus štěstí.

Daniel Voženílek
Obdivuji top hráče, na kterých to každý večer stojí, říká Daniel Voženílek

Zlatou i stříbrnou medaili máte doma schované, nebo vystavené?
Jsou u taťky na stěně i s dresem. Když je vidím, tak si vzpomenu, jak to bylo pěkné. Ale nejsem úplně ten typ, který by si schovával věci na památku.

Od nejslavnější éry zlínského hokeje neuplynulo zase až tak moc času, ale v současnosti je klub nejslabším v extralize. Čím si vysvětlujete takový sešup?
Postupně končila silná generace, kterou tvořili Petr Leška, Jarda Balaštík, Petr Čajánek nebo Martin Hamrlík. Šikovní kluci, kteří je měli nahradit, třeba Petrové Holík a Zámorský, dostávali nabídky odjinud a odcházeli. A tak se to začalo rok po roce bortit. Vždycky, když tam někdo zahrál, tak odešel. Ve finále to pak bylo na nás, kteří jsme tam zůstali. A ať jsme chtěli, nebo ne, tak zase takoví hokejisté jsme nebyli, abychom to řídili jako tady Milan Gulaš s Lukášem Pechem. Třeba jedna sezona vyšla, ale další už ne. Teď to začíná Zlín dohánět. Nikomu se tam moc nechce jít hrát a tým se pořád oslabuje. Všechno se to tak nějak semlelo a otázka je, co tam s tím udělají.

Může být problém, že v čele klubu stojí zástupci města, a ne nějaký generální partner, který by ho zaštítil finančně?
Je to možné. Vidět je to na Pardubicích, které byly dole, ale přišel tam pan Dědek a přinesl do klubu peníze. Město takhle nastavené není a je složité v dnešní době sehnat partnera, který dá do hokeje patnáct milionů. Ale nevidím do situace ve Zlíně a nechtěl bych ji ani nijak hodnotit. Je však prostě fakt, že za posledních pět let jsme si koledovali snad čtyřikrát. Párkrát jsme utekli hrobníkovi z lopaty a je otázka, jestli to kluci letos zvládnou znovu.

Hokejisté Motoru prohráli s Třincem.
O porážce Motoru s favorizovaným Třincem rozhodl jediný přesilovkový gól

Také na zlínském stadionu se doslova zastavil čas. Souhlasíte?
Zázemí na stadionu zůstalo prakticky stejné od doby, kdy jsem byl v dorostu. Mně to nevadilo, člověk byl na takové podmínky zvyklý. Ale některé věci k hokeji potřebujete. Ať už je to regenerace nebo fyzioterapie. Jsou to drobnosti, ale také důležité. Všude se rekonstruují stadiony, vyrůstají nové, ve Zlíně na to však pořád jen čekají. A je to potřeba. Bez zázemí to v dnešní době nejde. Diváci také chtějí na hokej chodit s dětmi jenom v tričku, jenže ve Zlíně nebo třeba v Olomouci je přes zimu na tribuně minus deset stupňů. Není úplně příjemné sedět tam celé utkání. Přál bych si, až skončím kariéru, abych mohl ve Zlíně přijít na zápas do nové haly.

Věřil jste, že doma odehrajete celou kariéru?
Měl jsem ve Zlíně smlouvu ještě na rok a už jsem byl tak nějak smířený, že potom bych šel asi někam do první ligy. Tak nějak jsem to měl nastavené. Ale dopadlo to jinak a ve Zlíně jsem skončil, když chyběl týden do začátku letní přípravy. To už jsem nepočítal, že bych ještě mohl hrát extraligu. Všechny kluby měly hráče podepsané a mně se nikdo neozval. Nechtěl jsem ale spěchat za každou cenu, že podepíši první tým, který se ozve. Jednu chvíli jsem si i myslel, že s hokejem skončím úplně. Přece jen mám rodinu a nechtěl jsem se trmácet někam na Slovensko, kde bych za hokej nebral skoro nic a riskoval zdraví. Už jsem byl trochu odevzdaný. Ale pak jsem začal trénovat ve Vsetíně, kde mě to zase chytlo. Perfektní parta a super tréninky. Do toho se ozvaly Budějovice, tak jsem to šel zkusit. Za tu šanci musím poděkovat, protože je to tady parádní.

Ve Zlíně jste musel skončit, přestože jste měl platný kontrakt. To muselo být nepříjemné po tolika letech.
Když jsme měli po sezóně pohovory, tak mi nikdo nic neřekl. Oznámili mi to až týden před letní přípravou přes mého agenta. Trenér Svoboda mi ani nezavolal. Potom jsem měl ještě schůzku s Jirkou Marušákem a Patrikem Kamasem, což jsou jednatelé klubu, kde jsme si všechno řekli. Máme spolu perfektní vztah a tam nebyl žádný problém. Robert Svoboda se mi ale vůbec neozval. Na druhou stranu mohu být rád, že to takhle dopadlo a jsem v Budějovicích. Je to pro mě nová šance a příležitost. Jsem tady spokojený.

Co vám řekli doma, když jste se měli vlastně poprvé stěhovat a hned přes celou republiku?
Manželka byla celkem v šoku. Asi ve stejném, jako když jsem jí řekl, že skončím s hokejem. V tu chvíli jsem byl nastavený, že zkusím zahraničí. Řešil jsem nějaké týmy, ale pokaždé to na něčem skončilo. Na podmínkách nebo horším ubytování pro rodinu. Pořád se to oddalovalo a říkal jsem si, že bych vzal alespoň Vsetín, abych prostě hrál. V tom přišla nabídka z Motoru a nějak se to tak sešlo. Rodina je v Budějovicích maximálně spokojená. Máme dvě malé dcerky a líbí se jim tady. Je to město podobné Zlínu, fanoušci chodí na hokej. Zatím všechno super.

Po hokejové stránce musíte být také spokojený. Napadlo vás někdy, že si ještě zahrajete v jedné formaci s Lukášem Pechem a Milanem Gulašem?
Když jsem do Budějovic šel, tak jsem se díval na soupisku a probíral se třetí a čtvrtou lajnou, koho bych v ní mohl přetlačit a dostat z ní pryč (smích). S tím jsem do Motoru šel. A neberu to jinak ani teď. Že hraji s Gulim a Pecháčkem, to je samozřejmě radost a velká čest, ale za svou kariéru umím přijímat role i ve třetí nebo čtvrté lajně. Myslím, že to i moje výhoda, že jsem v týmu použitelný ve více úlohách. Plním to, co mi trenéři řeknou. Snažím se pro mužstvo odvádět vždycky co nejlepší práci.

Martin Beránek
Facebook už je přežitý, teď letí TikTok, směje se útočník Motoru Martin Beránek

Jak se hraje v jednom útoku s Gulašem a Pechem?
Abych pravdu řekl, tak je to pro mě fyzicky dost náročné. Oni jsou na to zvyklí z dřívějška, ale já jsem tolik času v zápasech nikdy nehrál. Přes dvacet minut to nikdy nebývalo. Musím se také víc vracet, a když se někde nechám unést hrou, tak je pro mě o to těžší stíhat zpátky. Proto pořád makám na fyzičce, abych jim stačil. Jinak je to pro mě jednoduché. Odevzdám puk a oni tvoří. Buď se jdu radovat, že dali gól, nebo mě to někde trefí a podobně. Snažím se pro kluky odvádět černou práci, a když se vyhrává, tak je to jenom bonus navíc.

V první čtvrtině soutěže jste nastoupil poprvé v životě proti svému mateřskému klubu. Bylo pro vás těžké hrát proti Zlínu?
Ano. Poprvé jsem byl ve Zlíně v hostující kabině. Abych pravdu řekl, čekal jsem to horší. Možná to bylo dáno i tím, že přišlo málo lidí. V hledišti byly asi dva tisíce, což jsem tam nikdy nezažil. I když jsme bývali dole, tak chodívalo přes tři tisíce. Bylo to trochu jako přáteláček a nebylo to pro mě až tak zvláštní. Normální zápas. Kdyby tam bylo pět tisíc lidí, tak by to pro mě mělo asi úplně jinou atmosféru.

Těšíte se na zápasy proti svému mateřskému klubu, nebo raději hrajete proti někomu jinému?
Vždycky, když jsem byl ve Zlíně, tak jsem říkal: hoši, proti vám bych chtěl hrát. Jako že jsme byli moc hodný tým. Teď se mi to splnilo, ale člověk to vidí zase jinak a až tak úplně jednoduché to není. Kluci jsou teď poslední, ale je mi jasné, že to bude boj do poslední minuty. S tím do toho jdu a už to neberu, jestli je to Zlín, nebo třeba Třinec nebo Kladno. V extralize je to těžké s každým.