Hodně dlouho jste v průběhu minulé sezoně doufal, že ještě do zápasů zasáhnete. Jak probíhal z vašeho pohledu závěr uplynulého ročníku?
Někdy ke konci února jsem zjistil, že už si nezahraji a budu muset na druhou operaci, při které mi z ruky vyndavali šroubek, což mělo usnadnit hojení. On tam paradoxně vadil. Pak už jsem chodil s klukama na led, i když jenom bruslit bez kontaktu. Přestože jsem měl jít na operaci, tak jsem chtěl být v zápřahu. Operace proběhla a letní přípravu už jsem začal normálně.

Napadlo vás v říjnu, kdy k úrazu došlo, že byste mohl přijít o celou sezonu?
To určitě ne. Věřil jsem, že bych mohl být do Vánoc v pohodě a začít hrát. Ale vyvinulo se to bohužel jinak a už to nezměním. Je to však naštěstí za mnou.

Černé myšlenky na úplný konec s hokejem vás nepřepadly?
Ne. To vůbec. Nebyla to úplně běžná zlomenina, ale také nic extra komplikovaného.

Bylo psychicky náročné sledovat velké zápasy vašich spoluhráčů v play off jen z hlediště?
Samozřejmě mě hrozně štvalo, že nemohu hrát. Byla tady parta, která se jen tak nesejde. Plno kluků, kteří hodně dokázali. Pořád jsem byl s týmem a byl jsem rád, že se nám dařilo. Třetí místo bylo velkým úspěchem.

Dva bývalí parťáci se postavili proti sobě. Radoval se gólman Motoru Jan Strmeň (vlevo), jeho protějšek Petr Kváča z Liberce musel překousnout porážku 1:4.
Motor našel cestu k vítězství v pravý čas a odlepil se z posledního místa

Bronzovou medaili jste dostal?
Ano. Mám ji doma.

Jak dlouho po druhé operaci jste mohl začít zase sportovat?
Zhruba dva měsíce po operaci jsem v květnu začal naplno trénovat. Bylo to po dvou týdnech od začátku společné týmové přípravy.

V tom momentu vám dali lékaři požehnání, že ruka už je stoprocentní?
Přesně tak. Lékaři mi už dříve říkali, že to ještě není úplně srostlé, abych byl opatrnější, ale nic by se stát nemělo. Od května už jsem mohl začít s přípravou na sto procent bez jakýchkoliv omezení.

Letní přípravu jste tak absolvoval v plné rozsahu?
Ano. Kromě prvních dvou týdnů jsem neměl žádná omezení.

Když jste začali trénovat na ledě, měl jste třeba nějaké obavy, aby se úraz nezopakoval?
To asi ne. Ruku až doteď trošku cítím třeba při střelbě a při nějakých cvicích je to nepříjemné. Na ledě to nevnímám, trošku horší je to v posilovně. Do soubojů jsem se nebál chodit. V ruce mám železo, takže je ještě pevnější (úsměv).

#clanek|7209845#

Jak obecně vnímáte zranění při hokeji? Dá se jim vůbec nějak předcházet?
Některým zraněním se předcházet dá. Určitě člověk může více pracovat na posilování a zpevnění těla. Plus být na ledě více připravený na všechno, co se může stát. Tyhle dva faktory lze ovlivnit. V tom momentu ve Varech jsem možná mohl být o něco víc připravenější, ale nebyla to nějaká velká rána. Ani bych neřekl, že to byla moje chyba, nebo že se tomu dalo nějak předejít. Taková věc se prostě někdy stane. Třeba Stuart Percy si také zlomil ruku. Občas narazíte tak hloupě, že to takhle špatně dopadne. Ale co se třeba týká zranění ramen, tak se hráč může dostatečně posílit a připravit se na nárazy, které jsou při zápase na programu neustále.

Zmínil jste, že máte v ruce železnou dlahu. Tu už budete mít natrvalo?
Ne, měla by se vyndavat. Musíme si sednout s doktory, co by bylo nejlepší. Chtěl bych, aby šla ven, ale zároveň to nechci nějak uspěchat.

Žádné trvalé následky byste tedy mít neměl?
Asi ne. Ruka drží. Dlaha mě malinko limituje v rotaci, ale jakmile se vyndá, tak už to bude úplně v pohodě. Jinak mám dvě jizvy, což jsou asi jediné trvalé následky.

Byl znát herní výpadek, že jste vlastně skoro celý rok nehrál hokej?
Řekl bych, že je to znát pořád. Občas jsou herní situace, kdy bych mohl být klidnější a dovolit si víc. Jindy si to zase nekomplikovat. Pořád bych řekl, že se hledám. Ale doufám, že to bude lepší a lepší. Jediné, co teď mohu dělat, je makat na sto procent. Snažit se vybojovat si co největší ice time, díky kterému si budu na ledě více věřit. Nechci někomu dokazovat, že nadělám body. Ty mě v tuto chvíli nezajímají. Snažím se hrát pro tým a dělat černou práci. Pak si myslím, že to přijde.

Lukáš Vopelka
Hokejový cestovatel Lukáš Vopelka je rád, že může hrát zase doma v Motoru

Měl jste obavu, jestli se po tak dlouhém výpadku vůbec dostanete do základní sestavy?
Věděl jsem, že to určitě nebude lehké, protože tým je tady kvalitní. Ale věřil jsem si. Byl jsem přesvědčený, že trenér Modrý se mnou počítá a dá mi šanci. Pokud ji využiju, tak budu hrát. Vyplácí se mi práce z letního období a doufám, že to půjde ještě lépe.

Hned ve druhé minutě úvodního letošního zápasu v Třinci jste si připsal asistenci. Říkal jste si, že lépe jste do sezony ani vstoupit nemohl?
To je hrozně ošemetné. Sice jsem hned udělal bod, ale pak jsem osmnáct utkání vůbec nebodoval a ani jsem moc nehrál. Proto mě více zajímá herní projev než body. Radši odehraju zápas, kdy každý uvidí, že jsem na ledě nechal všechno, vyhrál plno soubojů a vytvořil šance pro spoluhráče, než mít nějakou druhou asistenci, ale jinak celé utkání nic. Každý bod je hezký a vážím si ho, ale teď mě skutečně zajímá hlavně herní projev.

Váš první letošní gól přišel až v osmnáctém kole proti Hradci Králové a radost jste z něj měl obrovskou.
To je pravda. Měl jsem strašnou radost. Na deset vteřin ze mě na ledě všechno spadlo. Říkal jsem si, že to tam konečně je. Ne, že by mi to teď mělo začít padat každý zápas, ale už nemám ve statistikách donut (nula – pozn. red.). Byl jsem moc rád a doufám, že nějaké góly přidám. Hlavní však je, abychom vyhrávali a moje případné góly tomu pomáhaly.

Gólman Motoru Jan Strmeň
Mentální trenér mi hodně pomáhá, tvrdí gólman hokejistů Motoru Jan Strmeň

Vedení Motoru vždycky razilo teorii, že by chtělo mít v týmu co nejvíce vlastních odchovanců. Myslíte, že je to pro vás jistá výhoda?
Doufám, že to tak není. Svou pozici v týmu si chci uhrát sám. Ať jsem odchovanec, nebo bych byl odjinud. Nechci, aby se na mě koukalo tak, že když jsem budějovický, tak bych měl dostat větší šanci. Snažím se dát do tréninku i do zápasů všechno a vůbec nekoukám na to, že jsem Jihočech. I když každý to asi ví, že jsem v Motoru už od žáků.

Jak jste vnímal vstup do letošní sezony, kdy jste fanoušky namlsané loňským bronzem ještě více namlsali třemi vítězstvími, ale pak přišla dlouhá série devíti porážek v řadě?
To tak bývá. Vyhrajete tři zápasy, daří se vám a pak najednou devět utkání nic. Ve sportu to tak je, že to někdy jde lépe a jindy zase hůř.

Zažil jste vy osobně nějakou podobnou sérii porážek?
Když jsem byl v Kanadě, tak jsem zažil šestnáct porážek v řadě. Tohle bylo ještě dobré (smích). Řekl bych, že doma hrajeme dobře, ale musíme uhrát také nějaké body venku. Být připravení a využít šance, které si vytvoříme.

Je to dané jenom cestováním a fanoušky, nebo v čem to podle vás vězí, že doma hrajete o tolik lépe než venku?
Upřímně nevím. Když přijedeme na zápas ven, tak jsme hrozně zakřiknutí. Pak si třeba i vytvoříme šance, ale nedáváme góly. Sami inkasujeme a už se z toho nesebereme. Doma se nám tohle neděje. Dáme na 2:1 a už to zavřeme. Venku většinou dostaneme první gól, zatímco doma to bývá naopak.

Trenér Motoru Jaroslav Modrý.
Doma jsme bývali odvážnější, mrzelo po prohře s Pardubicemi kouče Motoru Modrého

Jako centr máte v popisu práce také vhazování. Na buly patříte podle úspěšnosti k nejlepším hráčům v týmu.
Podle procent to tak možná je, ale Pecháček a Hanzi (Lukáš Pech a Martin Hanzl – pozn. red.) jsou na buly také výborní. Vhazování je hodně důležité a věnujeme se mu i na tréninku. Snažíme se to pilovat. Je velký rozdíl, jestli buly vyhráváte, nebo prohráváte. Je to ale o všech hráčích, není to jenom o centrech.

Máte na buly nějaký fígl?
Pár triků je. Zkoušel jsem také něco odkoukat třeba od Krejčího nebo Plekance, což jsou výborní bulaři. Něco z toho i používám. Záleží také, kdo proti vám stojí. Proti pravákům se mi obecně daří hůř.

Rozhoduje při vhazování více síla, nebo šikovnost?
Já osobně preferuji spíše sílu. Ale takový Pecháček to hraje vyloženě technicky.

V dresu Motoru jste ještě ani jednou nebyl nominován do penaltového rozstřelu. Nájezdy nejsou vaší oblíbenou disciplínou?
Pokud bych byl osloven, jestli pojedu, tak bych určitě řekl ano. Nemám s tím problém a věřil bych si, že proměním. Věděl bych, co udělat. Ale myslím, že v týmu máme lepší hráče na nájezdy. Hanzi, Pecháček, Pepa Koláček, Honza Štencel. Je spoustu možností a nijak se tím nestresuji. Ale když budu vybrán, tak pojedu a nebudu si s tím lámat hlavu.