Legendární hokejový útočník Vladimír Zábrodský, dvojnásobný mistr světa z let 1947 a 1949, přijel před několika dny do Prahy, aby pokřtil knihu Aleše Palána a Davida Lukšů nazvanou Vladimír Zábrodský – skutečný příběh hokejové legendy. Při té příležitosti zavzpomínal exkluzivně pro náš Deník i na své spoluhráče z reprezentace, kteří hrávali za České Budějovice.

Na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1949, kde jsme získali podruhé zlaté medaile, hráli také čtyři českobudějovičtí hráči. Vy jste měl tenkrát hlavní slovo a do týmu jste je vybíral. Podle čeho?
Po olympiádě v roce 1948 jsme měli problém, že nám zmizelo z národního mužstva devět hráčů. Šest jich spadlo s letadlem, další dva emigrovali, Jarda Drobný skončil a také emigroval.
Bylo potom na mně, abych vybral hráče, které by je nejlépe doplnili. Tím, že jsem vybral budějovické, tak jsme vyhráli mistrovství světa. Byla to správná volba. Na Budějovice vzpomínám jako na mužstvo, které vždycky hrálo neobyčejně dobrý útočný hokej. Chlapci bojovali od začátku do konce.
Za celé mistrovství neudělali Budějovičáci chybu. Výkon musí být produktivní a ne negativní. Vacovský a Macelis hráli výborně obranu, Mizera nahradil zraněného Bouzka a Pícha také svoje odehrál.
Tenkrát jsme hráli to, čemu dneska říkají v Kanadě moderní hokej. Bubník a Kobranov hráli beky. Obránci mohli udělat tu samou práci jako útočníci a útočníci eventuelně tu samou práci jako obránci. Tím jsme mátli soupeře, který nás neměl možnost obsazovat.
Tuhle rotaci na ledě jsme hráli se Standou Konopáskem od samého začátku. To byl přínos změny hokejových pravidel. Dříve se totiž přihrávalo pořád jenom do strany nebo dozadu. Když se změnila pravidla a mohli jsme přihrávat i dopředu, tak nám to ohromně vyhovovalo a naučili jsme se tak hrát. Dali jsme tak na mistrovství tři góly Kanadě.

V roce 1950 jste měli obhajovat titul mistrů světa v Londýně. Ani tehdy nechyběli v nominovaném týmu Jihočeši.
I když jsem do sestavy mluvil znovu, tak už ne tolik, jako rok předtím.
Tenkrát byla znát v hokejovém vedení jakási nevyrovnanost. Přišli noví lidé, kteří sestavu měnili.
Ve výběru byli zase čtyři Jihočeši. Brankář Zlatko Červený, který měl nahradit Božu Modrého. Když chytal Zlatka dobře a měl svůj den, chytal fantasticky.
Pak tam byl Máca, Čenda Pícha a Španinger. Jejich role byla také absolutně důležitá. Jediná chyba byla, že jsme neměli dost společného tréninku. Trénink, který jsme absolvovali na Kladně, nebyl dobrý. Slušně řečeno, způsob, kterým byl dělaný, nám hráčům nebyl zrovna sympatický. Další chybou bylo, že už s námi nebyl brankář Bohouš Modrý. Protože i když Červený a Jirka byli oba dobří brankáři, tak se samozřejmě nemohli Bóžovi vyrovnat. Ale Bóža už neměl zájem reprezentovat.

Na mistrovství světa jste nakonec neodcestovali a z obhajoby nebylo nic.
Velkým problémem byla skutečnost, že krasobruslařka Ája Vrzáňová zůstala venku, emigrovala akorát pár dní předtím, než jsme měli do Londýna letět. Myslím si, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč nám tehdy na letišti říkali, že nemůžeme letět. Tvrdili nám, že prý nejedou reportéři, protože nedostali víza. Chtěli po nás, abychom souhlasili, že nikam nepojedeme. Jenomže nikdo z nás s tím nesouhlasil. My všichni chtěli do Londýna letět.
A tím pádem potom museli změnit taktiku. Řekli nám, že holt se nepojede. Svedli to na reportéry, ale byla to vyložená výmluva.

Místo odletu však několik reprezentantů pozavírali a později odsoudili do vězení. Proč si myslíte, že vás jako kapitána nechali na svobodě?
Myslel jsem si, že pro mě přijdou už hned ze začátku, když kluky sbalili. Přišli k nám domů za pár dní, ale já byl zrovna na schůzi na LTC. Moje žena byla v jiném stavu, dokonce snad už v devátém měsíci. Syn se pak narodil za pár dní.
Tak odešli a teprve asi za týden mě zavolali do Bartolomějské ulice na výslech. Ptali se mě, jestli chtěl někdo z mužstva v Londýně zůstat. Pochopitelně jsem říkal, že tam nikdo zůstat nechtěl. I když jsem to zaručeně nevěděl.
Ale nemyslím si, že kdyby nám celý turnaj vyšel dobře, tak že by někdo zůstal venku. Kluci hráli rádi za národní mužstvo, a když jsme hráli dobře, tak žádná chyba a důvody zůstat venku nebyly.
Mezi lidmi pak vznikla fáma, jako že já lidi lákal, aby zůstali v emigraci nebo podobně. To ale bylo nesmyslné. Stejně tak bylo nesmyslné, že bych je nějakým způsobem udal. Neměl jsem k tomu žádný důvod.

Později jste se s některými hráči potkával opět na kluzišti. Když jste hráli proti Budějovicím, bylo těžké přejít přes obránce Antonína Španingera, se kterým jste měl v roce 1950 hrát na mistrovství světa?
Tonda Španinger byl bezesporu výborný obránce a Budějovice byly výborný tým. Vzpomínám si zvláště na jeden zápas, který jsme hráli v Budějovicích, tenkrát hrál s námi ještě Kanaďan Matěj Buckna. Náš LTC Praha vyhrál 3:0, ale byl to obrovský zápas. Přestože jsme vyhráli 3:0, byl to úplně vyrovnaný souboj.
Bylo neuvěřitelné, kolik tam tenkrát bylo lidí. Ani už nevím, jestli jsme hráli tehdy venku nebo na stadioně, ale vzpomínám si, že byla velká zima.

V polovině šedesátých let jste odešel s rodinou do exilu. U hokeje jste ale zůstal, že?
Pro mě nebylo tak těžké uchytit se v zahraničí. Uměl jsem řeči, dovedl jsem mluvit a měl jsem venku spoustu známých. Kvůli uplatnění jsem žádné problémy neměl. Bylo mi ale líto, že to všechno takhle skončilo.
Když pak byli ve Švédsku kluci, kteří hráli za československé národní mužstvo, tak mě přišli taky navštívit.
Když jsem byl v emigraci ve Švýcarsku, přijel za mnou generální tajemník švédského klubu Leksand. Podepsal jsem s klubem smlouvu a začal ho trénovat. Po dvou letech jsem pak odešel do Rögle a odtud do stockholmského Djurgärdenu. Moje paní nechtěla být na malém městě, poněvadž byla zvyklá na Prahu.

Po roce 1989 jste několikrát navštívil Českou republiku, ale moc často sem nejezdíte.
Byl jsem tady od té doby už několikrát. Přijel jsem na výročí našeho prvního vítězství na mistrovství světa, pak jsem se přijel podívat s celou rodinou, se syny, jejich manželkami i vnučkami. Potom jsem tady byl ještě dvakrát nebo třikrát a teď opět na křest knížky.

Autoři, Aleš Palán a David Lukšů, s vámi připravili knihu nazvanou Vladimír Zábrodský – skutečný příběh hokejové legendy. Bylo jednoduché přemluvit vás ke vzpomínání?
Právě že tak jednoduché to nebylo. Když k nám do Švédska přijeli poprvé, nedomluvili jsme se. Ani žena, která při přípravě knížky hrála dost velikou roli, neměla tehdy náladu.
Když jsem o dva roky později dostal dopis od Aleše, tak jsem se mu omluvil, že ke spolupráci dřív nedošlo, a že kdyby chtěl, tak že to můžeme dát dohromady.
Vzpomínalo se mi docela lehko na věci příznivé i na věci negativní. Nebyl to vůbec žádný problém. Do knížky jsem řekl všechno přesně tak, jak to bylo. Kritizoval jsem sebe i ty ostatní. A když něco šlo dobře, tak jsem říkal, že to šlo dobře. Kniha šla s Alešem a Davidem lehce jako po másle. Četl jsem ji při autorizaci a jsem s ní spokojený.

Hokej stále sledujete. Na olympiádě v Kanadě jsme se nedostali mezi poslední čtyři týmy, stejně jako reprezentanti Švédska, kde přes čtyřicet let žijete. Komu při hokeji fandíte – České republice, nebo Švédsku?
Nemám to vůbec lehké, protože matka je Ruska, otec Čech a bydlím ve Švédsku. Ale fandím jasně Čechům. Protože za Čechy jsem hrál a Čechům musím fandit. Tedy nemusím, ale chci.
Ovšem, abych řekl pravdu, tak tentokrát jak Češi, tak Švédové i Rusové dopadli katastrofálně. Švédové ne〜úspěch svádějí na trenéra. Nevím, na co to svádějí Češi, asi na všechno možné.
Češi ztratili sebedůvěru. My, když jsme dříve hrávali, tak jsme tu sebedůvěru vždycky měli.

Vladimír Zábrodský
– narodil se 7. března 1923 v Praze
– nejlepší evropský hokejista přelomu 40. a 50. let
– poslední žijící člen prvních čs. hokejových mistrů světa z roku 1947 v Praze
– dvojnásobný mistr světa (1947, 1949) a držitel stříbrné medaile z olympiády (1948)
– se 158 dosaženými brankami v československé reprezentaci druhý nejlepší střelec
– devítinásobný mistr Československa, sedmkrát s LTC, dvakrát se Spartou Praha
– šestinásobný nejlepší střelec ligy – nejvíc v historii
– tenisový reprezentant v Davis cupu
– člen Síně slávy mezinárodní hokejové federace IIHF
– nejlepší střední útočník v historii čs. hokeje
– je ženatý, má dva syny, žije ve Švédsku