Přišel k němu náhodou. Prostor patří ženě z Hamburku, jejíž dcera ho původně nabídla Chmelařovu známému. Ten ovšem neuměl německy, a tak ji odkázal na svého sedmatřicetiletého kamaráda.

„Když se dozvěděla, že jsme umělci, nechala nám to. Je to naprostá svoboda, jsme téměř v centru, výhled na zámek, úplná pohoda. Vážíme si toho,“ říká umělec, který žil sedm let v německém Kielu.

Když na jatka ale přišel poprvé, byla to ruina zavalená haraburdím. Dovnitř pršelo, takže musel opravit střechu, okna zazděná. „Byl tu děsivý bordel,“ vzpomíná Chmelař, absolvent krumlovské Anežky a AVU u Karla Nepraše.

Tři místnosti si ale rychle zútulnil. Ačkoli ze zdí místy padá omítka a v jednom okně visí přírodní záclonky ve formě pavučin, má jeho ateliér lehce bohémskou a velmi tvůrčí atmosféru. Jak ji vytvořil? Třeba pomocí stařičkého ponku, který funguje jako stůl.

Ponk z roku 1911

„Pochází z Vídně z roku 1911. A to jsou věci, které dělají atmosféru. Nejdřív si sem člověk vystaví pracovní nářadí, pak si přiveze krabice se svými věcmi a už to dýchá a samo se to zajede,“ vysvětluje.

Náladu umocňují i drobnosti typu mapy světa, mírně zaprášeného zrcadla či figurek na okně. V roce 1978 je vytvořili žáci Lidové školy umění a Chmelařovi je daroval Stanislav Zadražil, jeho profesor z Anežky. „A tenhle obraz jsme našli, pověsili a visí,“ dívá se s úsměvem na další stěnu.
Patinu má i sochařská točna, další dárek od Zadražila, který si ji kdysi dovezl z bratislavské akademie. „To už je relikvie do muzea, stejně jako tamta hoblina,“ ukazuje. Atmosférotvorná je rovněž fotografie – svatební dar, železné trubky nasnímané, slovy sochaře, na 'šrotplacu'.

V zimě tráví nejvíc času, logicky,v místnosti s kamny. Při modelování pracuje hodně s voskem, poté s kamenem, dřevem a pryskyřicí. Často odlévá do cínu, někdy do bronzu. Z nástrojů držívá v ruce hlavně dláto a několik zubatých ocelových špachtlí.

„Je to klasická sochařina. Přírodní tvary, studánky, Váchal, toho se nemůžu zbavit, takže se s tím pořád vypořádávám,“ popisuje umělec, jehož dílo najdou Jihočeši třeba na Krajském úřadě – do jeho areálu umístil Strážce Šumavy.

Na jedné z točen upoutá člověka poklička. „Má v sobě bezvadnou elipsu, takže si v ní modeluju vosk,“ vysvětluje Chmelař, který se nyní prostřednictvím svých soch loučí s nedávno zesnulým tatínkem.

Svými díly zaplnil dvě z místností, jež odděluje závěs. Pro většinu je typická právě elipsa, tematicky například archa. Jednu by chtěl dokonce zalít do skla. Dovezl si ale i své školní práce, mimo jiné variaci na antické Řecko.

Modeluje ve sklepě

Při tvorbě se rád ponoří do hudby Dead Can Dance, Pink Floyd i Chemical Brothers. Rádio má i v Boršově nad Vltavou, kde staví druhý ateliér.
„Modely dělám hlavně doma. Tady není ten klid. Tam, když usnou děti, si zalezu do sklepa, jedno okénko, místnost asi třetinová proti téhle. Tady pak začnu odlévat, anebo dělám větší věci,“ popisuje.

Asi jako každý sochař má v ateliéru i pár zvláštností. Činky, s nimiž občas cvičí, nebo cestovní bednu na kolečkách od US Army, se kterou cestuje na sympozia. „Ateliér mi dává svobodu a pocit blaha,“ shrnuje své hlavní pocity sochař, jehož dveře zdobí, jak jinak, elipsa a podkova.