Potvrzují to i Babovřesky 2, volné pokračování stejnojmenného filmu z loňska, z něhož udělalo přes 600 tisíc diváků nejnavštěvovanější snímek roku.

Stejně jako v něm se ani 
v Babovřeskách 2 nic zásadního neděje (scénář napsal režisér s Markem Kališem). Do vsi dorazí trénovat pětice slavných hokejistů (!), takže místní drbny mají o čem mluvit a koho komu dohazovat. Což štve dosavadní nápadníky tria zdejších slečen, jež jsou předmětem dohazování. Přijede též kontrola z ministerstva, aby vyšetřila jistou chybějící částku v papírech pana starosty. Takže je nutno kontrolora nějak oblafnout, což se díky starostově manželce, jež šťastnou souhrou náhod bývala za studií jeho milenkou, jak jinak – podaří…

Dvě věci je třeba Zdeňku Troškovi přičíst k dobru: jako zručný obchodník zná svého diváka a jde mu naproti. A nijak se tím netají. Časy 80. let, kdy točil i ambicioznější látky (Poklad hraběte Chamaré, Bota jménem Melichar), jsou pro něj minulostí. Dnes své publikum nezatěžuje, nemá jinou ambici než nadbíhat mu tím, co zabírá. Jeho hrdinové padají z kol, zakopávají o kladiva, vedou lechtivé řeči a drbají kdekoho. Žijí v přibarvených kulisách, na které se hezky kouká – růžových, žlutých a modrých jihočeských chaloupkách, u sytě zelené louky s bělostnou kapličkou.

O nějaké pospolitosti tu však nemůže být řeči, morálka je rozpadlá a obci vládne namísto lásky k Bohu a bližnímu jen pokrytectví, prospěchářství 
a konzum. Tenhle zajímavý výchozí moment ale zapadá ve smršti prvoplánových gagů, zrychlených cupitavých babek a kritik střílených do všech stran – od Miloše Zemana až po církevní hodnostáře, přepjatých hereckých výkonů (s výjimkou Lucie Vondráčkové, Jana Dolanského a dnes již pana ministra Martina Stropnického) a product placementu trčícího z nablýskaných aut, cedulí na hospodě 
a jogurtů v rukou dívek. Dojde i na vlastní reklamu propašovanou do dialogů („no počkej ve třetím díle!").

Zdeněk Troška dokáže přivést do kin tisíce diváků, kteří nepotřebují k dobré zábavě víc než hlášky „Voláš, vole? – Volám, vole.", „Tak ho vožereme, a je to!" či „Vždyť jste jako topol, Finist jasný sokol." Budiž, to je současná realita početné části diváckého vkusu. Nic to ale nemění na tom, že jako filmař rezignoval Zdeněk Troška na poctivější autorskou výpověď a řemeslo.

Opakuje ty nejprostší gagy 
a karikatury, přisvojuje si bez kontextu osvědčené filmové prvky, třeba koláčky z marihuany, a netrápí se ochotnickými hereckými výkony ani citem pro proporce – například, že sjetá babka skáče 
a blábolí na trampolíně či 
v okně nesnesitelně dlouho. Takřka dvouhodinová plocha je vzhledem k neexistující dějové lince znovu na komedii příliš, alespoň je ale tentokrát ustřižená o něco svižněji.